Ten byl dosud veden v databázi ministerstva obrany jako „pohřešovaný“. Minulý týden se jeho status změnil na „zabit v boji“. Pro jeho synovce Zdeňka Smrčka se jedná o důležitou kapitolu dějin jeho rodiny. „U nás doma se o strýčkovi mluvilo hodně. Jeho fotografie visela v obýváku, měli jsme doma jeho medaili za chrabrost a československý válečný kříž – ty jsou nyní v síni slávy na letecké základně v Náměšti nad Oslavou, která je vlastně pokračovatelkou 311. bombardovací perutě, v níž sloužil,“ vzpomíná letcův synovec.

V letounu sestřeleném v noci ze 22. na 23. června 1941 zahynulo kousek od nizozemské vesnice Nieuwe-Niedorp pět členů posádky. Kromě Smrčka to byli Jan Hejna, Vilém Konštatský, Alois Rozum a Karel Valach. Jediný, kdo se zachránil, byl pilot Vilém Bufka, jemuž se podařilo z hořícího letounu v poslední chvíli vyskočit. Zbytek války strávil v německém zajetí. „Asi před pěti lety jsme do Holandska zajeli. Přijali nás členové organizace, která se tam stará o válečné hroby. Zavezli nás k tomu místu, kde se letoun zřítil. Je tam památníček se jmény pěti zemřelých letců,“ dodává Smrček.

Protest měl sice začít až ve 12.05, tedy, že je pět minut po dvanácté, do Třebíče ale první traktory zamířily už kolem jedenácté dopoledne.
Třebíč zaplnily traktory: podívejte se na protest zemědělců z Vysočiny

Místo dopadu podle něj vypadalo jako pěkná louka. Jenže hosté z Budišova zde byli v květnu. V červnu podle místních přicházejí lijáky, které louky mění v bažiny. „A k té události došlo právě v červnu. Letoun se prý do louky zabořil tak, že z ní vyčníval jen ocas. Němci z něj zkoušeli získat aspoň motory, ale nepodařilo se jim to. Takže co vyčnívalo, to odřízli. Bylo to z hliníku, to pro ně byl důležitý materiál. A zbytek zahrnuli zeminou,“ vysvětluje Smrček.

Počínání německých okupantů tehdy sledoval jakýsi chlapec. Ten po válce úřadům ukázal, kam letadlo dopadlo. „Dlouho se ale nic nedělo, až teprve loni začátkem roku jsme dostali informaci, že Holanďané letoun vyprostí. Práce začaly na přelomu května a června. Bylo to strašně obtížné. Na vršku je tráva, pak jsou jíly a bažina. Celé to tedy zapažili ocelovými pláty až do hloubky asi šesti metrů. Podařilo se jim najít několik částí letadla, křídla a vrtule. K tomu se jim povedlo vytáhnout zbytky výbavy letců,“ popisuje Smrček.

Do této doby nebylo stále jasné, kolik letců ve Wellingtonu vlastně zahynulo. Přeživší Vilém Bufka vydal po válce paměti, v nichž napsal, že se podle něj podařilo vyskočit i druhému pilotovi Aloisi Rozumovi. „Jeden přítel Rozumovy rodiny mi dokonce poslal naskenovanou zprávu Mezinárodního červeného kříže, že Rozum byl pohřben na nějakém válečném hřbitově v Holandsku. Nevědělo se tedy, zda na místě zahynulo všech pět zbylých členů posádky, nebo jen čtyři. Asi před týdnem jsem ale dostal z ministerstva obrany oficiální zprávu, že v místě jsou ostatky všech pěti letců,“ říká Smrček.

Kapitán Milan Jahoda při plavbách vykládá zajímavosti o přehradě. Vždy má vděčné posluchače.
Má doktorát, ale už 10 let vozí lidi po Dalešické přehradě. Podívejte se

Čechy, kteří odešli bojovat na Západ, později často pronásledovali komunisti. V případě Smrčkových to ale tak nebylo. „Strýček zemřel, tak to za totality asi nikoho moc nezajímalo. Problémy byly ale během války. V září 1942 vyhlásilo gestapo takzvanou akci E zaměřenou na emigranty. V září tedy přijelo a zavřelo celou naši rodinu. Tatínek učil, a tak musel opustit školství, ale poslali ho do Náměště do fabriky, protože potřebovali pracovní síly. Dědeček, babička a teta byli ve Svatobořicích u Hodonína, kde byl velký internační tábor. Dědečka ale asi po třech týdnech převezli do věznice v Kounicových kolejích v Brně, kde byl do konce války. Bylo to tam hodně tvrdé. Vždycky když se popravovalo, nahnali vězně k oknům, aby se na ty popravy dívali. Babička s tetou byly ve Svatobořicích až do doby, kdy se tam ke sklonku války přihnala fronta,“ líčí Zdeněk Smrček.

Ten je rád, že se jeho strýci nyní dostane důstojného odpočinku. „Oficiální rozloučení by mělo být 23. června tohoto roku k jednaosmdesátému výročí úmrtí těch letců. Jejich ostatky pohřbí v Holandsku do společného hrobu. My bychom byli radši, kdybychom je mohli uložit do rodinného hrobu. Podle posledního vyjádření to však asi není možné. Nelze přesně rozlišit jednotlivé ostatky. Bohužel, pro nás je to tak daleko, že pravidelné vzpomínky přímo u jeho hrobu možné nebudou. Ale my každý rok vzpomínáme u zdejšího památníčku v Budišově. A každých pět let zde děláme větší setkání – v roce 2016 jsme tu měli i gripeny, přiletěly i vrtulníky z Náměště,“ dodává. Rodinná tradice Smrčkových a vzpomínky na jejich slavného předka tak budou pokračovat i nadále.

Leonhard Smrček

- Narozen 29. prosince 1915 v Budišově, zemřel 23. června 1941 u Nieuwe Niedorp v Nizozemí.

- V roce 1936 maturoval na gymnáziu ve Velkém Meziříčí, týž rok nastoupil do československé armády k letectvu, kde získal hodnost poručíka.

- V srpnu roku 1939 odešel na Slovensko, pak do Maďarska, kde byl zatčen, následně se ale dostal do Jugoslávie a přes Blízký východ do Francie. Po její kapitulaci odešel do Británie, kde se přihlásil k 311. československé bombardovací peruti britského Královského letectva (RAF). Zde působil jako telegrafista.

- Posmrtně získal Československý válečný kříž 1939, Československou medaile Za chrabrost před nepřítelem.

- V roce 1991 jej in memoriam povýšili na podplukovníka.