„Kozy, a zvláště kůzlata, jsou v podstatě kamzíci, takže jsou schopny po schodech nejen vystoupat, ale dokonce tam i skotačit,“ přiblížil muzejník a historik z Regionálního muzea ve Žďáře nad Sázavou Miloslav Lopaur.

Po 103 schodech až na ochoz celkem třiapadesát metrů vysoké věže v sobotu opět vyšlapaly skupiny zájemců o pohled na Žďár a jeho okolí i o zajímavosti s věží, kostelem a městem spjaté. Věž původně plnila především funkci obrannou, i když nebyla zcela nedobytná. Lidé se tam ale mohli v případě napadení města ukrýt, případně si uschovat zásoby potravin a vody na několik dní.

Posledním, který ještě za první republiky, konkrétně do roku 1929, ve věži kostela bydlel, byl člověk jménem Musil - pro jeho drobnou postavu se mu říkalo Musílek. Působil ve své funkci přes dvě desetiletí a zemřel krátce před válkou. Neměl jednoduchou práci, stejně jako všichni ostatní jeho předchůdci se moc nevyspal, neboť sloužil hlavně noční směny. Držel hlídku, sledoval čas a zvukem trubky hlásal, že je všechno v pořádku. Pokud se stalo, že zahlédl požár, probudil lidi ve městě údery na zvon. Zabýval se ale i různými dalšími činnostmi. „Za úplatu třeba z věže vyhlásil, kteří mladí se budou brát, ale i jiné zprávy, které jejich autoři chtěli rozšířit. Nejlepší doba pro to byla v neděli po mši, když bylo pod věží hodně lidí,“ uvedla Kamila Dvořáková ze žďárského muzea, která v sobotu rovněž obstarávala průvodcovskou službu.

Ve věži kostela svatého Prokopa jsou k vidění čtyři zvony, a to i ten původní z roku 1489, jenž nese jméno Marie. Měl vždycky štěstí a na rozdíl od svých „kolegů“ nebyl v průběhu staletí zrekvírován pro válečné účely. Další zvony, Prokop, Cyril a Metoděj, pocházejí z let 1989 až 1990.

Z vyhlídky je za dobrého počasí jasně zřetelná nejenom nejvýraznější dominanta Žďáru v podobě poutního kostela svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře, památky UNESCO, rozkládajícího se před hradbou kopců Žďárských vrchů. Jako na dlani je především žďárské náměstí, takže někdejší věžný musel mít o dění ve městě dokonalý přehled.

„Například od poloviny 16. století byl přímo na náměstí velký pivovar. Žďárané, a to ještě v 19. století, byli vyhlášení pijané. V roce 1850 připadalo na nějakých tři až tři a půl tisíce obyvatel 34 hospod a dvě vinárny. Pivo se ve městě pilo hojně, ale také se vyráběly kořalky – jedna se jmenovala Žďárský čert a druhá Žďárský zloduch,“ prozradila Kamila Dvořáková. Dodala, že když pivovar v roce 1900 zbourali, část již nepotřebného zdiva pak posloužila ke stavbě divadla, tehdy Národního domu.

Z ochozu věže se dá rovněž obdivovat nedávno zrekonstruovaná secesní fasáda někdejšího hotelu Veliš na náměstí. Tu si nechal začátkem 20. století zhotovit tehdejší starosta a hoteliér Otakar Veliš, jenž se rovněž přátelil s pozdějším prezidentem Tomášem Garrigue Masarykem.

„Byl to hrdý Čech a fasádu domu si v roce 1906 nechal udělat jako protirakouskou provokaci. Proto tam chtěl mít českého lva, jak přetrhává okovy, Jana Husa, Chelčického, Borovského, Komenského,“ dodala Kamila Dvořáková.