Dvacet let v Rakousku mi dalo disciplínu

Vyučený zedník na svou práci v zahraničí vzpomíná rád a mladým lidem by doporučil jediné: „Jeďte se podívat do světa, jak vypadá a jak se tam pracuje."

Kde se vzal první impuls odcestovat do Rakouska?

Za prvé se po roce 1989 otevřely hranice a člověk chtěl zkusit něco nového, něco se naučit. Od lidí jsem slýchával, že v Rakousku je dobře, že si tam člověk vydělá dobré peníze. V roce 1990 jsem se proto společně s kamarádem odjel zeptat na práci k našim jižním sousedům. Volba padla na Rakousko z jednoduchého důvodu – mám to od nás z vesnice nejblíž.

Jak jste uspěli?

Perfektně. Byli jsme se zeptat na práci v jedné stavební firmě, která se zabývá zateplováním rodinných domů.  Pracoval jsem u ní celých dvacet let. Jezdili jsme po celém Rakousku a dělali fasády. Byla to moc dobrá firma, vynikající byl i můj nadřízený. Nemůžu si absolutně na nic stěžovat.

Co na váš odjezd tehdy říkala rodina, manželka? V té době jste spolu už vychovávali dceru a syna.

Manželka byla ráda, že jsem si našel dobrou práci, dobře placenou. Osobně mi nevadilo, že jsem od nich odloučený, protože jsem se pravidelně každý týden vracel domů. To bylo dobré. Firma je od mého domova 140 kilometrů. Sídlí v městečku Stockerau. Tehdy jsem si tam našel podnájem. Měl jsem tam i trvalé bydliště.

Vytvářela pro vás jazyková bariéra takzvané vzduchoprázdno plné nevyřčených slov nebo jste už při příjezdu hovořil, plynně německy?

Chodil jsem na kurz, kde jsem se něco naučil. Moc platné mi to ale nebylo, protože Rakušané nemluví až spisovnou němčinou, mají silný přízvuk podobně jako u nás třeba Hanáci. Vše je tam na ó. Když na mě poprvé šéf promluvil, tak jsem mu vůbec nerozuměl. Řekl jsem mu tedy, aby mluvil pomaleji a německy, tak mi odvětil, dobře. Pak to šlo, jejich dialektu jsem přivykl brzy.

Ono to člověka asi i donutí…

Ano, nic jiného mi nezbylo. (smích)

Jak to vypadalo v 90. letech minulého století v Rakousku? Když se tehdy vyjelo za hranice, tak byli lidé většinou unesení z toho, jak bylo všude čisto, upraveno…

Připadalo mi to, že je tam i tráva zelenější. (smích) To je velmi zajímavé, protože tam jsou i nyní upravené silnice, zahrádky, pole, vesnice jsou čistší, všechno je tam takové hezčí. Je tam zkrátka disciplína, která u nás chybí.

Myslíte disciplínu v rámci mezilidského chování?

Ano. Oni jsou úplně jiní než Češi. Lidé u nás jsou na sebe zlí, v Rakousku ne, nebo jsem se s tím alespoň nesetkal. Připadá mi to, že se tam k sobě lidé chovají slušně, vzájemně si tam pomáhají. Funguje to tam například tak, že když jde někdo někomu pomoci, tak si to nechá zaplatit. Rodina samozřejmě ne, ale známý ano. A on, když mu to jde oplatit, tak dostane rovněž zaplaceno. Je to velmi zajímavé.

Pozoroval jste třeba rozdíly i v hmotných věcech?

Ani ne. Navštěvoval jsem často kamaráda, který se mnou pracoval, měli sice tehdy nový barák, auto, ale že by měli nějaký luxus, tak to ne. Ale jednalo se o lidi, kteří se mnou pracovali. Nevím, jak na tom byl šéf. (smích)

Říká se, že pro start podnikání nebo vycestování pryč z Česka byla doba před dvaceti lety jedna z nejlepších. Jak vzpomínáte na tyto časy?

Velmi dobře. Je fakt, že jsem se na vlastní nohy postavil už v roce 1988. Tehdy jsem odešel od vojenských staveb a začal jsem dělat soukromě. Bylo to na povolení místního národního výboru. Zhruba dva roky poté mi zavolal kamarád, že zkusíme Rakousko. Mladým lidem bych doporučil, aby se zvedli, takzvaně nemamánkovali, a šli se podívat do světa. Jak vypadá, jak se tam pracuje.

Byly jedním z důvodů vašeho odchodu do Rakouska i lepší finanční podmínky?

Rozhodně. Můj nadřízený byl velmi příjemný, ale zároveň měl disciplínu. Jednou mi řekl: „Pavle, mám pod sebou dvanáct lidí, a co řeknu, to platí." Dám příklad. Každý pátek jsme měli výplatu. Je jedno, kde jsme byli, protože jsme jezdili po celém Rakousku, nahlásil jsem mu, kolik kdo odpracoval hodin, a on nám každý pátek o půl třetí dovezl výplatu. Neexistovalo, aby to bylo jinak. Od něj by se možná někteří šéfové v Česku mohli učit.

Kolik vás vlastně ve firmě pracovalo?

Bylo nás dvanáct. Z toho jsme byli dva Češi, tři Jugoslávci a jinak to byli všichni Rakušané.

Jak se na vás tehdy ve firmě dívali vaši kolegové, jak vás přijali?

Řekl bych, že velmi dobře. Bylo to pěkné, krásné, myslím, že jsem mezi ně normálně zapadl, nikdy mezi námi nevznikl žádný problém.

Proč jste po dvaceti letech z Rakouska odešel?

Moje dcera má dvojčata, letos oslaví sedmé narozeniny. Člověk si děti chce užít, když už si tolik neužil svoje. A navíc se mi teď narodila vnučka.

Co vám dala dvacetiletá zkušenost v cizině?

Disciplínu a buldočí povahu, kterou jsem tehdy neměl. Vzpomínám na první týden, kdy jsme tam pracovali. Bylo poledne. Rozdělali jsme si oběd. Na obědy jsme tam nechodili jako tady, kdy jsou někteří lidé hodinu dvě pryč. To v Rakousku vůbec neexistuje. Rozbalil jsem oběd a v tu ránu byl u mě šéf a říká mi: „Přišel jsi sem jíst, nebo dělat?" Jasně, že jsem odpověděl, že pracovat. Takže jsem jídlo rychle zabalil a šel se věnovat práci. Prostě oběd nebyl. Dělali jsme, jak bylo potřeba, soboty, neděle, ale vše jsme dostali zaplacené.  Strašně rád na něj vzpomínám, byl to opravdu výborný šéf.

Vzpomenete si i na zápory?

Ani bych neřekl. Vzpomínám jen na ty klady. Rozhodně jsem ty roky nezahodil.

Navštěvujete Rakousko i dnes?

Mám tam hodně kamarádů, takže se tam rád vracím. Navíc jsme do Rakouska jezdili s manželkou nakupovat v době, kdy jsem tam pracoval, a nepřestali jsme tam jezdit ani nyní. Navíc kvalita výrobků je úplně jiná než u nás. Například supermarkety, které jsou tam stejné jako u nás, tam mají úplně jinou úroveň. U nás mi přijdou takové ušmudlané, špinavé. Naopak v Rakousku je ten samý obchod naleštěný, uklizený. Když tam přijdete, každý vás zdraví, usmívá se. U nás to tak není.

Česká republika si letos 1. května připomene desetileté výročí vstupu 
do Evropské unie. Rakousko je v Unii od roku 1995. Jak jsme se my, v porovnání s Rakušany, začlenili?

Nezačlenili jsme se. My jsme úplně jiné povahy, nám to dělá problém. Stejně jako dělalo starším lidem v Rakousku problém přijetí eura. Oni byli zvyklí na svoje šilinky, byli proti euru. Z mého pohledu se tam po přijetí evropské měny i hodně zdražilo.

O tom, že bychom se zřekli vlastní měny – koruny a přijali jednotnou evropskou měnu, se vedou neustálé diskuze. Co říkáte vy?

Myslím si, že bychom měli euro přijmout i my, protože nám zkrátka nic jiného nezbude. Bez něj to asi nepůjde. Specifikem našeho národa je, že bereme výhody, ale nechceme nic dát.  Ale tak to nejde dělat.

Byl jste za prací ještě někde jinde než v Rakousku?

Ne, jenom v Rakousku.

A chystáte se ještě někam pracovně vycestovat?

Zatím o tom neuvažuji, ale uvidíme, nikdy neříkej nikdy.

Co vás kromě vaší práce nejvíce baví? Jaké máte koníčky?

Jednoznačně rodina. Mám hodnou manželku, se kterou oslavím letos v září čtyřicet let společného života.