Prsty se míhají jeden vedle druhého. Podobně, jako když se plete vánočka. V tomto případě je ale materiál o něco tužší. Před očima přítomných nevzniká sladká pochutina z měkkého těsta, ale košík z tuhého proutí. „Čím větší koš, tím silnější proutí musí být. A tím větší musíte vyvinout sílu. Ta zkrátka v prstech musí být,“ vysvětluje Josef Pěnča z Rudíkova, kterého Kraj Vysočina nedávno ocenil titulem Mistr tradiční rukodělné výroby.

Pěnčovy prsty opravdu připomínají prsty horolezce. Ač košíkářství vypadá jako příjemná zábava, někdy to bývá pěkná dřina. „Když víc pletu a dělám velké koše na seno, musím prsty cvičit. Je nutné protahovat karpální tunely, protože pak mi v noci ruce brní a bolí mě to,“ potvrzuje Pěnča.

Tomuto košíkářskému mistru je jednašedesát let, přičemž svému koníčku se věnuje dvě třetiny svého života. Nikoli tedy od dětství, byť je pravda, že podobným rukodělným tradicím měl už tehdy blízko. „Odmalička mě zajímala historie a řemesla našich předků. Pak mě jednou napadlo rozplést koš a zkusit si ho znovu uplést,“ vzpomíná na moment, který mu předurčil jeho nejmilejší zábavu.

Zpočátku však nebyl zcela úspěšný. Pletení košů je totiž pro začátečníka poměrně náročné. „Na začátku jsem to zkoušel sám, ale nebyl jsem schopen na tu techniku úplně přijít. A tak jsem začal obcházet lidi, kteří plést koše uměli. Později jsem objevil i nějaké knížky, které se košíkářství věnovaly, a ještě později jsem začal hledat i na internetu. Pořád to vylepšuji a zdokonaluji,“ dodává Pěnča.

Josef Pěnča

Narodil se v roce 1962 v Hošticích u Volyně, v Rudíkově žije dvanáct let. Tak dlouho má také tzv. prutníky, tedy pozemky s vrbovými plantážemi. Dvě plantáže se nacházejí u Rudíkova, jedna u nedalekého Kojatína, jednu má také ve svých rodných Hošticích. Proutí sklízí v zimě, nejčastěji v lednu a únoru. Minimálně rok pruty suší, asi dva či tři týdny před pletením je namočí do vody. Z proutí vyrábí nejen užitkové výrobky, jako jsou koše či nůše, ale i dekorace. Pro Novou Říši vyrobil i proutěný betlém.

Mistr košíkář pracuje jako profesionální hasič. Jeho profese je tedy zcela odlišná od jeho koníčka. „Tohle je pro mě odreagování. Dřív jsem hodně sportoval, na košíkářství jsem tedy neměl moc času. Ale teď už ho mám a můžu se košíkářství věnovat více,“ říká Mistr, který vyrábí tolik proutěného zboží, že založil i čtyři vrbové plantáže. „Do té doby jsem si proutí stříhal porůznu, jako všichni ostatní. Pak jsem ale zjistil, že už mi to nestačí,“ usmívá se Pěnča.

Své dovednosti rád předává dále. „Zatím jsem to učil své známé a také své děti. Mám tři syny, dva jsou ještě poměrně malí. Ten nejstarší už umí plést dobře, ti další teprve začínají, ale jde jim to. Nicméně učení v takto velkém počtu je pro mě premiéra,“ ukazuje Pěnča kolem sebe na asi dvacítku „žáků“. Ti se přihlásili do workshopu pořádaného Muzeem Vysočiny Třebíč, pro které košíkářský mistr již několikrát vystupoval na různých řemeslných akcích či do expozic věnoval některé ze svých výrobků.

Právě z Muzea Vysočiny Třebíč přišla na Kraj Vysočina nominace na udělení prestižního titulu zmíněného výše. „Košíkářů je na Vysočině více, ale pan Pěnča opravdu vyniká svou profesionalitou. Je velice šikovný. Je to odborník nejen na pletení, ale roli hraje i to, že má vlastní plantáže. Toto řemeslo totiž nespočívá jen v samotné košíkářské výrobě, ale také v pěstování proutí,“ podotýká etnografka Petra Zelenková, která Pěnču navrhla na ocenění společně se svou kolegyní Evou Kolajovou.

Pěnča mezitím obchází stoly, kde vznikají zárodky jednotlivých košů. Ne všem se práce daří, a tak místností co chvíli zní volání o pomoc. Jako zrovna nyní, kdy na budoucím koši jedné ze žákyň vzniklo jakési hluché, nenavazující místo. Mistr pleteninu zkoumá a vzápětí nachází příčinu chyby. „Taky občas dělám chyby. To se prostě stává, že ten proutek dáte jinam, než kam patří,“ pronáší Pěnča s úsměvem a hbitě vadu napravuje.

Žákyni si viditelně ulevilo. Nemusí celou práci dělat úplně od začátku.