Ta má na kontě již několik zajímavých počinů, jmenujme třeba Ženy a cizinci na konci století, Vždycky jedna noc, Kouzelník z Pekingu a další. Pozornost vzbudila i její monografie Fin Mika Waltari. Hejkalová je totiž také překladatelkou z finštiny.
Jak se vám tento poslední román Andělé dne a noci psal?
Román Andělé dne a noci se mi nepsal moc lehce – nebo vlastně psal, stránky rychle přibývaly, ale čtyřikrát jsem dospěla do mrtvého bodu, neviděla jsem před sebou cestu, po níž by děj mohl pokračovat, tak jsem se vrátila a začala psát zase od začátku.
Co vás inspirovalo?
Úplně prvotní inspirací byl pád letadla s polským prezidentem u Smolenska. Tehdy jsem si myslela, a vlastně si to myslím pořád, že to nemohla být nehoda, a začala jsem psát o pololegální ruské organizaci, která tu tragédii připravuje. Jenže pak jsem si uvědomila, že by tomu příběhu chybělo napětí, protože konec je předem známý. Děj se částečně přesunul do Baskicka, a tím přibyl milostný motiv a vůbec celý ten ženský příběh.
Mají představitelky vašich ženských postav nějaké reálné předlohy?
Částečně ano, ale ty skutečné ženy by se v nich asi, doufám, nepoznaly. Když píšu nějakou postavu, její rozhovory, myšlenky, pomáhá mi mít před očima nějakého skutečného člověka, ale neznamená to, že bych psala o něm. Například inspirací pro Adélu, mladou dívku, která v příběhu sehraje podstatnou roli, bylo několik mých studentek. Z každé je v té literární postavě něco, ale ani jedna tam není celá.
Je nějaká postava autobiografická?
Hlavní ženská postava Marta má určitě hodně ze mě, ale rozhodně to není tak, že bych prožila přesně to, co ona, a přesně tak, jak se to v knize píše. Něco bych prožít chtěla, to jsou moje sny, něco zase ne, to jsou moje noční můry, a velká část je prostě fantazie.
Jak vypadá váš „spisovatelský" den?
Mé dny nemají moc ustálený rytmus. Kromě psaní, které je pro mě radost a záliba, se musím věnovat také živobytí – překládání, vydávání knížek, organizování Podzimního knižního veletrhu, učení – na Masarykově univerzitě vedu seminář o překládání z finštiny. Takže píšu tehdy, když na to mám čas. Denní doba v tom moc roli nehraje, i když asi nejradši píšu ráno a dopoledne. Ale je důležité, abych na psaní měla vyhrazené dvě až tři hodiny času. Když je to míň, nemůžu se moc soustředit, ale když je to třeba celý den, tak to také není dobře. Představa, že bych měla plánovaně třeba šest hodin v jednom kuse psát, mě trochu děsí.
Máte rozdělaný nějaký další román?
Něco nového jsem psát začala, ale jestli z toho bude román, to zatím nedokážu říct. Jsem teď v té nejšťastnější fázi, kdy s sebou všude tahám blok a zapisuju si všechno, co mě napadne. Dějové zvraty jsou tak prudké, že je ani sama nestačím sledovat, natož abych o nich mohla mluvit. A také… možná je to pověra, ale o nenapsané knize se prý moc mluvit nemá, takže musím poprosit o strpení: budu o ní mluvit ráda, ale až a jestli ji dopíšu.
Andělé dne a noci
Hrdinové románu, žijící na různých místech světa, se ocitají v okamžiku životního zlomu. Češka Marta řeší hrozící krach firmy i manželství, baskický novinář Kerman sbírá síly k rozchodu s teroristickou minulostí i s dlouholetou přítelkyní a moskevský učitel Vladimír pracuje pro podezřelou vlasteneckou organizaci, aby zapomněl na smrt své ženy. Jejich osudy se jednoho dne protnou a jejich příběhy se vydají nečekaným směrem. Míří do nebe, ale možná kráčejí do pekla. Najdou cestu zpátky?
Román, který začíná jako psychologická próza, se záhy mění v napínavý politický thriller.
Kateřina Malá