Ostudný soudní proces připomínající středověký hon na čarodějnice. V neděli 31. ledna a 7. února uvedla Česká televize na obrazovky dvoudílný film, který se vrací k tragickému případu vraždy švadlenky Anežky Hrůzové. Silný příběh, který čekal na filmové zpracování desítky let.

V lese při silnici z Polné do Věžničky se nachází symbolický hrob devatenáctileté Anežky Hrůzové. Snad žádné tragické úmrtí v Čechách nevyvolalo tolik vášní jako proříznuté hrdlo chudé švadlenky z Malé Věžnice u Polné.

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století umíralo na území tehdejšího Rakouska-Uherska mnoho mladých venkovských dívek. Příčinou byly nakažlivé nemoci, tuberkulóza, ani násilí nebylo výjimkou. V případě mordu zcela nemajetné vesnické dívky byla však atmosféra nabita nenávistí, která začala propukat již na velikonoční pondělí roku 1899, den před Anežčiným pohřbem. Tuto noc poprvé zařinčelo sklo z rozbitých okenních tabulek v polenském židovském městě. A důvod?

Pachatel byl jako případ z učebnice

Košerování, zabíjení zvířat bez omráčení. To je starý židovský zvyk, který už dávno odpůrce Židů provokoval, děsil a dráždil. Zřejmě tak vznikla fáma, že stejným způsobem zemřela i mladá Anežka Hrůzová. Smutné je, že na základě rozšiřovaných dohadů o židovské rituální vraždě ale nakonec zatkl v Polné četnický strážmistr Klenovec dvaadvacetiletého povaleče Leopolda Hilsnera.

Hilsner byl přímo ideální pachatel jako z učebnice. Nepříliš inteligentní mladík a povaleč. Pocházel z chudé židovské rodiny z Polné, která měla domovské právo ve Velkém Meziříčí. Jeho matka se intenzivně věnovala práci v židovské obci. Hilsner byl prakticky nevzdělaný. Vychodil jen německou židovskou školu a po jejím dokončení se krátce učil obuvníkem. V náboženských otázkách byl laxní, uvažoval dokonce o konverzi ke křesťanství. Hilsner nikdy nebyl zaměstnán, pouze příležitostně pracoval. Nechával se živit matkou, žebral, často se potuloval po okolí Polné. Bydlel v domě číslo popisné 532 naproti synagoze, v příbytku pro obecní chudé.

Hilsner měl především smůlu, že pocházel z komunity hovořící podivným jazykem, která praktikuje kruté rituály spočívající v podřezávání zvířat za živa. Židé se v představách mnoha křesťanů tehdejší doby totiž scházeli ve svých modlitebnách jen proto, aby provozovali temné obřady. Židovští rabíni pak byli lidé obcující s nebezpečnými silami, ovládající černou magii.

Antisemitské vášně

Situace se ještě přiostřila, když antisemitské vášně rozdmýchali redaktoři pražských i vídeňských nacionalistických listů. Svoje polínko do ohně přiložil i redaktor Jaromír Hušek z Českých zájmů, supernacionalista, pro něhož byl případ jasný od samého počátku, neboť tvrdil: „Vrahem je Hilsner, protože je Žid!"

Zatímco vyšetřovatelé začínali teprve pracovat, sloužila smrt nebohé dívky ke zvýšení zisku obchodníků. Do světa se rozlétly pohlednice působící na lidskou fantazii a city. Koláže znázorňující nalezení mrtvoly, kresby obnaženého dívčího těla včetně výzev, aby zákazníci opustili židovské obchody. „Nekupujte u Židů cukr, kafe, mouku, zabili nám Anežku, modrookou holku!"

Na vysokém smrku v místě vraždy, kam lidé nosili květiny a věnce, se na Hod Boží svatodušní náhle objevil velký v oleji vyvedený obraz, na němž u těla mrtvé dívky stáli na stráži dva andělé. Přišly se na něj podívat asi dva tisíce lidí. I když byl v následujících dnech na příkaz úřadů odstraněn, konala se do oněch míst příští neděli další pouť, která se změnila v politickou manifestaci.

„A tak bylo v Polné stále živo a veselo a Židé měli perné chvíle," poznamenal tamní kronikář. Přestože byly ve městě zesíleny četnické hlídky, docházelo k fyzickým útokům na Židy, proto židovská obec žádala ve Vídni na ochranu svých příslušníků vojsko

Všichni Židé musejí být pobiti

Protižidovská kampaň posloužila v některých českých městech jako záminka k manifestacím a k drancování židovských obchodů. Jméno Hrůzová bylo skloňováno ve všech pádech.

Smrt nebohé švadlenky zásluhou novin vyvolala fámy a poplašné zvěsti. Každá vražda, sebevražda, utopení i zmizení to vše bylo připsáno na vrub rituálně vraždícím Židům. Pozadu nezůstali ani nacionalističtí poslanci, kteří do prostoru sněmovny volali: „Všichni Židé musí být pobiti!" „Vyhnat je!" „Na šibenici s nimi!" Dokonce ani vídeňského starostu Karla Luegera situace nevyvedla z klidu, pouze pronesl šokující větu: „Je mi věru jedno, budou-li sťati nebo oběšeni."

Soud s Hilsnerem byl zahájen 12. září 1899 v Kutné Hoře za obrovského zájmu novinářů. Žalobu podal dr. Schneider-Svoboda, typický rakouský úředník, který naprosto vážně věřil, že šlo o rituální vraždu. Matku zavražděné, Marii Hrůzovou, zastupoval ambiciózní poslanec za radikální stranu a pozdější pražský primátor dr. Karel Baxa, obžalovaného Hilsnera dr. Zdenko Auředníček, který byl naopak přesvědčen, že by jeho mandant rituální vraždu nebyl schopen spáchat.

Obhajování Hilsnera způsobilo mladému advokátovi nesmírné obtíže. V Praze, Polné, Kutné Hoře, Písku i jinde musel utéci před rozvášněným davem, který mu spílal jako židovskému zaprodanci. Kutnohorský soud i při nepřesvědčivých důkazech odsoudil Hilsnera k trestu smrti.

V době kutnohorského procesu uveřejnil profesor a pozdější československý prezident T. G. Masaryk první články, v nichž odsuzoval pověry o rituálních vraždách. „Lid propadlý pověrám se nemůže nikdy osvoboditi," tvrdil Masaryk. Pomohlo mu, že v zápisech soudu objevil řadu nesrovnalostí. Především přehlížení důkazů o škrcení Hrůzové, proříznutí hrdla bylo dodatečné, a vratké alibi jejího bratra Jana Hrůzy.

Masaryk, který poukázal v tisku na nutnou revizi procesu, si vysloužil vzápětí útoky antisemitů. Když 16. listopadu 1899 přijel kočárem ke Klementinu, přivítal ho rozvášněný dav.

Protože se situace opakovala i v následujícím období, musel všechny své přednášky zrušit. Napadení a zranění davem se nevyhnul ani na ulici. Svůj boj proti pověrám přesto nevzdal. Výsledek jeho nezměrného úsilí se dostavil v podobě rozhodnutí kasačního soudního dvora, který kutnohorský rozsudek zrušil, nařídil nové vyšetřování a nové soudní projednání případu u krajského soudu v Písku.

Průběh soudního jednání v Písku byl stejně ostudný jako v Kutné Hoře.

Porota brala víc na vědomí nátlak veřejnosti a výstupy antisemitů, vedených redaktorem Huškem, než odbornou studii lékařské fakulty. Zase byl umlčen nebojácný dr.Auředníček, jenž požádal soud, aby byly zcela vypuštěny úvahy o rituální vraždě. Dvanáct porotců odsoudilo opět Hilsnera k trestu smrti provazem a k úhradě pohřebních, soudních i jiných nákladů. Dav před budovou soudu přivítal dr. Baxu bouřlivým voláním:„Nazdar!". Dr.Auředníčka musela při odchodu do hotelu chránit policie.

Hilsner nakonec popraven nebyl. V červnu 1901 mu císař udělil milost, na svobodu se však dostal až v březnu 1918. Hilsnerův obhájce Auředníček byl v Čechách i nadále terčem útoků, ztratil klientelu i přátele, proto se nakonec odstěhoval do Vídně. Byl tak silně znechucen, že i po dvou desetiletích odmítl Masarykovu nabídku vrátit se do Prahy.

Morální poprava

Leopold Hilsner, bezvýznamný človíček, byl sice popravený jen morálně, přesto bez důkazů, pouze na základě veřejného mínění. Po devatenácti letech za mřížemi byl nakonec volný. Po svém propuštění žil postupně ve Velkém Meziříčí, Praze a Vídni, kde zemřel v roce 1928 na rakovinu tlustého střeva. Polnou záhy opustila i Hilsnerova rodina. Matka Marie se synem Kvidem se přestěhovala do Velkého Meziříčí, kde si nechala změnit příjmení na Himmelreichová. Zemřela v roce 1914, její syn byl v roce 1942 transportován do Terezína, odkud se už nevrátil.

Rehabilitace již nemožná

Skutečný Anežčin vrah nebyl nikdy dopaden. I dnes, víc než po sto letech zůstává její smrt záhadou. Podle posledních hypotéz se stala zřejmě obětí sexuálního devianta, vraždit mohl i její vlastní bratr. Anežka Hrůzová se narodila 16. dubna 1879 ve vsi Věžičky u Polné číslo popisné 32.

Podle dobových svědectví pocházela z velmi chudé, ale zbožné rodiny, matka byla pologramotná, ovšem pro dceru si zřejmě přála lepší budoucnost, proto ji nechala učit švadlenou v Polné u Jihlavy.

Anežka prý byla velmi pracovité a šetrné děvče, pomáhala v hospodářství, ale jejímu hamižnému bratru Janovi se zřejmě protivilo, že by Anežka mohla ze statku odejít a chtít vyplatit svůj podíl. Údajně to také měla být právě Anežka, komu mělo hospodářství po smrti matky připadnout. Že Anežku sprovodil ze světa bratr Jan, se domníval i Hilsnerův advokát.

Případ Hilsner je skvrnou v historii rakousko-uherského práva, nebylo by spravedlivé už z lidských důvodů Hilsnera rehabilitovat? Pokus o jeho rehabilitaci učinil v roce 2009 českoněmecký aktivista Petr Vasicek.

Právní rehabilitace Leopolda Hilsnera odsouzeného před 110 lety za vraždu Anežky Hrůzové z Polné je ale velmi nepravděpodobná. Vyplývá to z tehdejšího prohlášení rakouského ministerstva spravedlnosti. K otevření a novému prošetření případu vyzýval tedy českoněmecký aktivista marně. Navíc se se svou žádostí obrátil zřejmě na špatného adresáta. Čechy byly tehdy sice součástí rakousko-uherské monarchie, ale je otázka, zda by Hilsnera neměly rehabilitovat spíš soudy české.

„Pomocí nástrojů rakouského trestního řádu nelze obnovit trestní řízení ve věci Leopolda Hilsnera," napsal Vasickovi 13. března 2009 Viktor Eggert zástupce rakouské ministryně spravedlnosti.

Eggert konstatuje, že ze znaleckého posudku k případu, který si nechala k věci vypracovat bývalá česká ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová, vyplývá, že ani česká strana nemůže zrušit rozsudek nad Hilsnerem. Nelze tedy ani prohlásit za bezpředmětný navazující rozsudek odvolacího soudu. „Lituji, že Vaší žádosti nelze vyhovět pomocí právních prostředků," napsal Eggert.

Dreyfusova aféra

Leopold Hilsner není ale jediný Žid, který byl souzen za hrdelní zločin, kdy hlavní přitěžující okolností byl právě jeho židovský původ.
Dreyfusova aféra byl politický skandál, který koncem 19. století hluboce polarizoval a destabilizoval francouzskou třetí republiku. Hlavní postavou této aféry byl židovský důstojník francouzského generálního štábu Alfred Dreyfus, který byl v roce 1894, na základě zfalšovaných důkazů, obviněný vojenským soudem ze špionáže pro Německé císařství.

Dreyfus byl dvakrát soudem shledán vinným, posléze omilostněn a nakonec rehabilitován s tím, že odsouzení mělo být založeno na falešných dokumentech. Ve veřejnou známost celou záležitost uvedl spisovatel Émile Zola, který v literárních novinách L'Aurore (Úsvit) 13. ledna 1898 uveřejnil otevřený dopis francouzskému prezidentovi Félixi Fauremu s názvem J'accuse! (Žaluji!), ve kterém apeloval na propuštění Dreyfuse. Na Dreyfusovu obranu se postavila řada známých osobností.

Polenský „horký brambor"

Dreyfusova aféra bývá někdy srovnávána s Hilsneriádou v Českých zemích. Ovšem Francouzi, především francouzští intelektuálové, ale projevili víc zdravého rozumu než Češi a nenechali se pohltit náboženským fanatismem a antisemitismem.

Zajímavá je i skutečnost, že zatím co Dreyfusova aféra se stala námětem pro knihu, dokonce i pro filmové zpracování, českého období „Hilsneriády" se dlouho žádný český scénárista nechopil, byť to je námět velmi poutavý, poučný a dramatický.

Jako by toto temné místo české historie bylo něco jako horký brambor, do něhož se dlouho nechtělo nikomu kousnout. A co je horší, stačí sednout k počítači a do internetového vyhledávače zadat jméno Anežky Hrůzové. Kromě seriozních článků zabývajících se tímto případem je možné najít i nemálo podivných materiálů, které ještě dnes otevřeně obviňují Hilsnera z rituální vraždy.