Psala jste knihy pro děti i pro dospělé, literaturu faktu i beletrii. O čem je vaše nová kniha?

Psala jsem ji čtyři roky. Má 376 stránek. Začíná v roce 1902 a končí v roce 2017. Vystupují tam skutečné i fiktivní postavy. Ty skutečné jsou především dvě. Vdova po Reinhardu Heydrichovi, Lina, která se v šedesátých letech provdala do Finska. Žila tam ve stejné době, kdy byl můj táta na roční stáži v Helsinkách. To znamená, že se tam mohli potkávat. Jako by se spojily dva neslučitelnéné světy. Druhou skutečnou postavou, která symbolizuje setkání dvou světů, je komunistický prokurátor Karel Čížek, který nechvalně proslul při procesech v padesátých letech. Hlavní roli v románu mají nicméně dvě postavy, které jsem si vymyslela, Johanka z Vídně a Tereza z rovněž vymyšlené vesnice Březina na Vysočině. Kniha je o onom propojování různých světů a epoch, setkávají se v ní různé motivy. Mapuje dlouhé období, takže postavy umírají a přirozeně se opakuje koloběh života.



Jaký byl první impulz k tomu, abyste začala psát tenhle příběh?

Těch bylo několik. Já mám vždycky v hlavě nějaký obrázek. Ten prapůvodní vznikl, když jsem byla se třemi malými holčičkami na chalupě, kde já jsem v dětství trávila prázdniny, teď je z ní penzion. Jsou tam vystavené staré fotky. Prohlížely jsme si dětskou fotografii mojí babičky. A já jsem si říkala, že je to propojení po sto letech. Děti na fotce se dívaly důvěřivě na to, co je v životě čeká, a já přemýšlela o tom, co asi čeká ty malé holčičky, se kterými jsem tam byla. Nosila jsem to v hlavě jako stoletý příběh jedné rodiny, a pak mi do toho vklouzly i skutečné postavy.

Odráží se v příběhu osud vaší rodiny?

Taky, ale jsou to spíš jednotlivé momenty. Vystupuje tam například spisovatel, který je trošku inspirovaný mým dědou, ale jeho žena není inspirovaná babičkou.

V čem je pro vás tahle knížka jiná?

Odehrává se z velké části v Česku. To je pro mě tak trošku novinka. Několik mých předchozích románů se odehrávalo v zahraničí. Je to nejdelší kniha, jakou jsem kdy napsala. A byla pro mě nejnáročnější a nejbližší. S těmi postavami jsem žila čtyři roky. Tohle pro mě byla taková opravdovější práce. Bylo pěkně náročné sledovat všechny časové roviny a věk postav.

Jak vymýšlíte jména postav?

Možná bych to neměla prozrazovat, protože to zní morbidně, ale inspiraci jsem hledala na hřbitově. Občas vidím na náhrobku zajímavé jméno. Nechci, aby byla úplně běžná, všichni se nemůžou jmenovat Novákovi. Někdy mají význam. Je tam balkánský voják, který se jmenuje Vojanovič, český sedlák se jmenuje Sedlák.

Z jakých historických pramenů jste čerpala?

Z toho, co mi kdysi vyprávěli rodiče. Něco jsem konzultovala s tetou. Mám tam například scénu, kdy česká hrdinka jede do Finska na lodi, setká se tam s Linou Heydrichovou. Neví, o koho jde, a začne si s ní povídat. Já si najednou uvědomila, že nevím, jestli je to vůbec možné. Tak jsem se zeptala tety. A ta mi řekla, že podoba Heydrichovy ženy známá nebyla. Tyhle věci jsem se snažila ověřovat. Četla jsem nějaké knížky, ale protože je to beletrie, a ne literatura faktu, tak jsem se i u skutečných postav držela jen nejdůležitějších faktů. Třeba roku narození, protože ten hraje určitou roli. Udávala jsem nejdůležitější letopočty, ale jinak jsem si hodně pouštěla fantazii na volnoběh.

Ve svých knihách často pracujete s motivem zahraničí. Proč?

Sama jsem hodně cestovala do zemí, které mi připadaly zajímavé. Poznávala jsem je o trochu víc než běžný turista i díky svým zahraničním kolegům - spisovatelům z mezinárodního PEN klubu. Ale neznám je dokonale. Proto o zahraničí píšu očima českých hrdinek. Touhle knížkou se vracím do Čech.

Jaký je váš režim psaní?

Začátek je nejkrásnější. Mám pořád v tašce blok a když mě něco napadne, tak si to zapíšu. Někdy píšu hodinu, jindy tři minuty. Občas vypadám jako fízl, protože sedím, něco mě napadne a hned vytahuju bloček. Spousta věcí nakonec spadne pod stůl. To znamená, když už opravdu vím, že budu psát tenhle příběh, tak začnu přepisovat do počítače. Skončí svobodné období. Tenhle román jsem třikrát přepisovala. Někdy dělám v průběhu dost zásadní změny. Jednu postavu jsem změnila z muže v ženu. V téhle fázi jsem hodně ukázněná. Psala jsem každý den. Ideální je pro mě, pokud můžu psát ráno dvě tři hodiny soustředěně a v klidu. Večer jenom čtu a předělávám, na psaní jsem moc unavená.

V pátek opět vypukne proslulý Podzimní knižní veletrh, který v Brodě pořádáte již po dvacáté sedmé. Na co se mohou návštěvníci těšit?

Na letos opravdu rekordní množství nakladatelů (skoro 180!), na spoustu skvělých knih a jejich autorů. Z tradičních a oblíbených hostů bych jmenovala Martina Hilského (jeho shakespearovská přednáška se pro velký zájem bude konat v sobotu 21. října v 10 hodin v sále Staré radnice, vstup tam je s veletržní vstupenkou), na Michala Viewegha, Roberta Fulghuma, Jiřího Padevěta, Ivana Krause, Magdu Váňovou či Jiřího Žáčka, ale několik velmi zajímavých autorů se letos na veletrhu objeví vůbec poprvé: například Alena Mornštajnová, autorka velmi oceňovaného románu Hana, Ivana Myšková, Petr Stančík, Arnošt Vašíček či Václav Kahuda. A veliké množství dalších spisovatelů, kteří nejsou ani dlouholetými hosty, ani úplnými nováčky - mj. Irena Obermannová, Michal Šanda, Iva Pekárková, Petra Hůlová, Karel Hvížďala a Jáchym Topol. Ale zdaleka jsem nejmenovala všechny, to by zabralo příliš mnoho místa.

A co dalšího můžete prozradit?

Program a všechny další informace lidé najdou na našich stránkách www.hejkal.cz. Já uvedu jen tu nejdůležitější: 27. Podzimní knižní veletrh se koná 20. a 21. října v Kulturním domě Ostrov v Havlíčkově Brodě. V pátek 20. října je otevřen od 10 do 19 hodin a v sobotu 21. října od 9 do 17 hodin.

Naďa Kaňková