VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Monika Benešová ušla sama tisíce kilometrů divočinou

Nové Město na Moravě – Více než 4 200 kilometrů ušla během zhruba pěti měsíců Monika Benešová z Nového Města na Moravě. Sedmadvacetiletá žena sama zdolala jednu z nejtěžších pěších tras světa – Pacific crest trail (PCT) čili Pacifickou hřebenovku, jež vede z jihu na sever USA.

13.1.2018
SDÍLEJ:

Během putování prošla mladá žena jak pouští, kde bylo přes den i padesát stupňů, tak i vysokými horami, kde v noci klesaly teploty až patnáct stupňů pod nulu.Foto: archiv Moniky Benešové

Na fyzicky i psychicky náročné cestě ji potkalo nejedno dobrodružství – od setkání s pumou, medvědy či chřestýši až po pád ve sněžné bouři vysoko v horách. Se vším se ale dokázala poprat, PCT dokončit a hlavně nalézt opět samu sebe, což byl hlavní cíl jejího putování.

Jak dlouho ve vás zrál nápad zdolat právě PCT?
Zrálo to ve mně zhruba šest let, ale dlouho mi to přišlo jako nereálný sen, mimo jiné i proto, že se bojím létat a do Ameriky je to devět hodin letu. Navíc se mi zdálo neuvěřitelné, že je vůbec možné – fyzicky i psychicky, takto Ameriku pěšky přejít. Pak to ale zvládli Češi a já si řekla, že by to přece jen mohlo někdy vyjít. Hlavním impulsem se pak stalo mé zdraví.

O jaké zdravotní potíže šlo?
Zjednodušeně bych to popsala jako rok trvající střevní chřipka. Během té doby jsem se snažila normálně fungovat, chodit do práce a svým obtížím se nepoddávat. Zároveň jsme se s lékaři snažili přijít na to, čím jsou mé problémy způsobeny a jak by je bylo možné řešit. Ukázalo se, že jde o alergii na lepek, mléko a sóju.

Máte představu, co za vašimi zdravotními problémy stálo?
Musím přiznat, že si za to z velké části mohu sama. Jela jsem pořád naplno, neměla dobrou životosprávu, a ač mě v práci do ničeho netlačili, já sama jsem se dokázala uvést do stresu. Tělo mi dávalo signály, že to takhle asi nepůjde, ale já ho neposlouchala. Vyústilo to ve zmiňované zdravotní potíže.

A cesta do Ameriky vám přišla jako dobré řešení…
Věřila jsem, že změním-li životosprávu, životní styl a pokusím se opět najít samu sebe, tak se můj zdravotní stav zlepší. PCT se pro mě stala cestou, jak se dostat ze stresu, v jakém jsem tu byla. Samozřejmě i tam bylo plno stresových situací, ale ty mě nevyčerpávaly, ale naopak zocelovaly. A tak jsem si řekla, že bych to aspoň zkusila. Neplánovala jsem, kolik toho ujdu, a už vůbec, že bych to mohla zdolat celé.

Jak jste na tom byla s fyzičkou? Měla jste s dlouhými treky zkušenosti?
Před cestou jsem zkusila jeden kratší trek ve Španělsku, kdy jsem měsíc šla 700 kilometrů. To se ale s PCT nedá vůbec srovnat. Každopádně tam jsem si ověřila, že PCT opravdu zkusit chci a hlavně – že mě to baví. A také, že nepůjdu, jako někteří jiní, kvůli psaní blogu či pro někoho druhého, ale že to udělám opravdu jen pro sebe. Co se fyzičky týče, tak jsem vždy ráda chodila, ale nikdy takto extrémním způsobem. Až pak cesta do španělského Camina mi ukázala, že těch dvacet kilometrů denně ujít dokáži. Jinak jsem se před odjezdem na PCT snažila trochu sportovat, chodit na brusle, plavat… Ale že bych byla nějaký profesionální sportovec, to určitě ne. Hlavně jsem se snažila připravovat psychicky, což se pak hodně vyplatilo.

Jak si takovou psychickou přípravu představit?
Snažila jsem se uvědomit si, proč tu cestu chci absolvovat, jaké jsou mé priority a jak mi to může pomoci.

Co vše jste musela před výpravou zařídit?
Vyřizování bylo hodně. A už jen to, že jsem se s tím vším poprala, pro mě byl úspěch. Nejhorší je spousta papírování. Jako první je třeba získat hlavně povolení ke startu z mexických hranic, což může denně vždy „jen“ padesát lidí. Potom další povolení, víza… Bylo toho hodně.


Jak jste sháněla vybavení?
V Česku jsem měla úžasné rádce, kteří trail už šli a trekovým vybavením se zabývají. Ti mi poradili ultralehké věci, abych na zádech nenosila padesát kilo. S výbavou jsem pak díky nim neměla žádný problém.

Jak těžký nakonec váš batoh byl?
To záleželo na oblasti, kde jsem se zrovna pohybovala. Samotného vybavení jsem měla kolem devíti kilo. Ale třeba na začátku, kdy se jde pouští, jsem nosila i sedm litrů vody, plus jídlo na týden. To jsem měla ještě ztížené mými potravinovými alergiemi - nemohla jsem jíst běžnou instantní stravu.

Co jste tedy například jedla?
Třeba hodně rýži, kuskus, bramborovou kaši. Postupně se moje zdraví ale začalo lepšit, takže už jsem si mohla dát třeba nudle nebo nějaké normální jídlo ve městě.

Takže nějakou dobu trvalo, než se váš organismus začal stabilizovat a lepšit…
Zpočátku, na nějž zrovna připadla poušť, byly trávicí problémy hodně nepříjemné. Vody tam moc nebylo, tak jsem si musela dávat pozor více než ostatní, abych jí měla dost. I tělo zdravého člověka si v takových extrémních podmínkách musí nějaký čas zvykat – na teploty, celodenní chůzi, šílené puchýře, jež měli úplně všichni. Každopádně já jsem celou dobu věřila, že se mé zdraví zlepší, což se nakonec stalo. Stále nemohu jíst vše, ale se situací před PCT je to nesrovnatelné.


Během cesty asi nebyla nouze o krizové situace. Dá se říct, kdy vám bylo nejhůř?
Krizi jsem vlastně měla každý den, větší, či menší. A každá oblast, jíž jsem šla, byla nějakým způsobem náročná. Ať už se jedná o poušť, kde byla šílená vedra, nebo hory, kde mě chytla sněhová bouře, upadla jsem, zranila si koleno a neměla jsem navíc signál. Tam jsem na sebe musela psychicky opravdu hodně šlápnout, abych vše překonala, nezůstala tam a nezmrzla. Paradoxně nejtěžší část pro mě ale byl závěr PCT, asi poslední tři týdny. To už jsem moc nepotkávala lidi, byla vyčerpaná a ani psychicky jsem na tom nebyla ideálně. Cíl byl tak blízko, ale přitom hrozně daleko. Právě tehdy mě nejvíc podpořili rodiče. I když se o mě hrozně báli, tak mě motivovali, abych to kousek před koncem nevzdávala. Velká část hřebenovky patří právě jim.

Během asi pěti měsíců, co jste trasu šla, jste běžně ostatní cestovatele potkávala, nebo jste putovala spíš sama?
To bylo hodně nárazové. Samozřejmě na začátku, když začíná padesát lidí, jde pořád někdo s vámi. Postupně ale lidé z různých důvodů „odpadávají“. Třeba v Oregonu jsem s jednou skupinou kempovala, ale během dne jsme spolu nechodili, raději chodím sama.

Jak fungovalo doplňování zásob? Dostala jste se často do civilizace?
Trasa vede mimo civilizaci, takže člověk musí občas sejít z hor pro zásoby. Do města je to ale třeba i sto kilometrů a hikeři tak hodně využívají stopování. Navíc lidé, kteří žijí v okolí trasy, o nás ví, a je jim jasné, že se potřebujeme dostat do města. Když vidí člověka s batohem, často sami zastaví. Někteří i nabídnou kempování u nich na zahradě, jídlo, sprchu, možnost si vyprat prádlo. Ale pochopitelně byla i města, kde musel člověk hned najít prádelnu, veřejné sprchy, obchod, nocleh… Nebo taky poštu, kam jsem si nechávala posílat boty, které jsem si předtím přes internet objednala. Za půl roku jsem prochodila čtvery. Jinak místa, kde se dá dobře nakoupit, nebo nejrůznější dobré tipy jsem znala díky zkušenostem ostatních lidí, již třeba už cestu absolvovali. Existuje spousta blogů, kde člověk může nasbírat užitečné informace. Tipy ostatních mi moc pomohly, a já je teď zase ráda předávám dál.

V divočině asi není nouze o setkání s volně žijící zvěří…
V poušti jsem například viděla hromadu chřestýšů, což pro mě rozhodně příjemné nebylo, protože hady zrovna nevyhledávám (smích). Samozřejmě i spoustu tarantulí. Ve Washingtonu se vyskytuje hodně medvědů a já tam zrovna potkala medvědici i s medvíďaty - naštěstí ode mě byli dost daleko. Medvědice se na mě jen podívala, aby zjistila, zda jim něco nehrozí, a pak i s mláďaty odběhla. Pro mě to byl opravdu životní zážitek. Úžasné bylo také vidět ve volné přírodě vlky. Horší to ale bylo s pumami. Ostatní hikeři mi tvrdili, že setkání s nimi je spíš rarita, ale já jsem to „štěstí“ měla. Zatímco medvědi byli plaší a spíše se kontaktu s lidmi vyhýbali, puma jakožto kočkovitá šelma moc neutíká.

Jak se setkání s pumou odehrálo?
Já jsem o ní nevěděla a všimla si jí, až když byla poměrně blízko. Obě jsme zpozorněly. A bylo vidět, že ji prostě zajímám – koukala na mě a pomalu se přibližovala.

Jak jste se zachovala?
Naštěstí byl poblíž kámen, takže jsem si na to vyvýšené místo stoupla a zvedla ruce, abych vypadala větší, a začala co nejvíc řvát. Hlavně jsem se snažila vnitřně uklidnit, nedostat se do stresu, nezpanikařit a neutíkat.

Co na to puma?
Chvíli na mě koukala, přičemž já jsem stále pokračovala ve svém jednání. Naštěstí nakonec odešla. Horší zážitek mám z nočního pochodu. Koukala jsem někam dolů, pak jsem zvedla zrak a přede mnou tam ze tmy svítily dvě oči. Po této zkušenosti jsem s nočním chozením skončila – s největší pravděpodobností se jednalo také o pumu.

Z lidí jste na PCT strach neměla, třeba při stopování?
Ani ne. Samozřejmě jsem si dávala pozor a také dala na svoji intuici. Pokud mi autem zastavil někdo, kdo se mi nějak nezdál, tak jsem se vymluvila a nenasedla k němu. Naštěstí jsem ale neměla jedinou negativní zkušenost. Lidé mi naopak hodně pomáhali. Doteď mám z Ameriky plno kamarádů, které plánuji navštívit, nebo přijedou oni za mnou.

Jak často jste byla v kontaktu s rodinou? Jak jste řešila nabíjení mobilního telefonu?
Měla jsem s sebou externí nabíječku, tu jsem si nabila vždy ve městě a během cesty jsem si pak mobil nabíjela. Kapacitu baterie jsem si ale musela vždy pečlivě rozvrhnout. Samozřejmě jsem nějaké papírové mapy měla, ale ne na celou trasu, to by byl celý balík, takže jsem mobil musela využívat. Existuje na to i speciální aplikace k PCT, kde člověk najde třeba informace o tom, kde zrovna je nebo není k dispozici voda. S rodiči jsem se snažila být v kontaktu co nejvíc. Přece jen jsem jedináček a naši o mě měli hrozný strach. Takže kdykoliv byla možnost, dávala jsem jim o sobě vědět – i když to třeba bylo kvůli časovému posunu jen e-mailem či SMSkou. Nejdelší doba, po niž jsem se neozvala, byla kvůli chybějícímu signálu tři týdny, a to už bylo pro mé rodiče hodně psychicky náročné.

PCT jste úspěšně zdolala. Co máte v plánu teď? Rýsuje se vám v hlavě nějaká další cesta?
Ještěže vás neslyší moji rodiče (smích)! Asi by se jim to nelíbilo. Každopádně tahle cesta byla tak silným zážitkem, že zatím nic jiného neplánuji. Mám nyní jiné priority, jimž se chci věnovat. I když, jak se znám, v budoucnu určitě zase něco vymyslím.

Autor: Jana Nedělková

13.1.2018 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SERVIS

Technika a elektrotechnika - Technika a elektrotechnika Strojní inženýr 30 000 Kč Strojní inženýři kontroly a řízení kvality Referent péče o zákazníky. Požadované vzdělání: bakalářské. Pružná pracovní doba, úvazek: . Mzda min. 30000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Technické vzdělání, zkušenosti z oblasti zákaznické kvality v délce minimálně 5 let, znalost produktů systému Common Rail (raily, čerpadla, atd.), znalost metod z oblasti kvality (FMEA, Ishikawa, 8D, zákaznické reklamace), zkušenosti s podnikatelským prostředím severní a jižní Ameriky, znalost SAP, plynulá znalost anglického jazyka a portugalštiny.. Pracoviště: Bosch diesel s.r.o., 586 01 Jihlava 1. Informace: Zuzana Boučková, +420 567 583 615. Výroba - Výroba Mechanici a opraváři 14 900 Kč Mechanici a opraváři obráběcích strojů Obraběči kovů. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Třísměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 14900 kč, mzda max. 26000 kč. Volných pracovních míst: 85. Poznámka: Praxe ve strojírenském nebo technickém oboru výhodou, zodpovědnost, pečlivost, spolehlivost, dobrý zdravotní stav (noční práce, práce v ropných produktech)., První kontakt e-mailem.. Pracoviště: Motorpal, a.s., Humpolecká, č.p. 313, 586 01 Jihlava 1. Informace: Kateřina Nesměráková, +420 567 132 560. Doprava a logistika - Doprava a logistika Řidič vysokozdvižných vozíků 20 000 Kč Řidiči vysokozdvižných vozíků Dělník outsourcing - obsluha VZV. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Nepřetržitý provoz, úvazek: . Mzda min. 20000 kč, mzda max. 24000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Zkušenost s obsluhou VZV výhodou., 1. kontakt prostřednictvím e-mailu nebo telefonicky PO-PÁ od 8:00 do 14:00h.. Pracoviště: Fcc česká republika, s.r.o. - koh bosch, 586 01 Jihlava 1. Informace: Ondřej Semrád, +420 606 655 948. Zemědělství, lesnictví a vodní hospodářství - Zemědělství, lesnictví a vodní hospodářství 25 000 Kč Pomocní pracovníci v živočišné výrobě Pracovník v živočišné výrobě. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Nepřetržitý provoz, úvazek: . Mzda min. 25000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Požadujeme ŘP skupiny T, kladný vztah ke zvířatům, dobrý zdravotní stav. , Místo pracoviště Zhoř u Jihlavy 92, kravín 450 ks skotu, nepřetržitý provoz - 1. den vývoz hnoje, stlaní, 2. den krmení skotu , 3. den volno. Pracovní doba: ranní směna 02.00 - 07.00, odpolední směna: 13.00 - 17.00 hod. Práce vhodná spíše pro muže., První kontakt telefonicky nebo e-mailem.. Pracoviště: Zemědělská společnost zhoř a.s., 588 26 Zhoř u Jihlavy. Informace: Pavel Dohnal, +420 725 924 518.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Vysočinu čeká Týden pěstounství

Ilustrační foto

Veřejná debata s lídry stran v Jihlavě přeci jen bude

Vloupal se do auta, policie po něm pátrá

Jihlava – Jihlavští policisté pátrají po pachateli, který v noci ze čtvrtka na pátek vykradl zaparkovaný automobil.

Výročí trolejbusů přilákalo i novomanžele

Jihlava – Je sobotní odpoledne a Jihlavané obdivují historické trolejbusy a autobusy v areálu dopravního podniku. Stranou stojí nenápadná dvojice, podle všeho jde o novomanžele.

OBRAZEM: Biofarma uvítala stovky návštěvníků

Jihlava - Bylo to bio. Na kraji Jihlavy se v sobotu uskutečnil Biozemědělský den aneb Den otevřených vrat.

Kraj Vysočina pomáhá na Ukrajině

Vysočina – Kraj Vysočina pomáhá partnerskému regionu na Ukrajině.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

https info

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT