Hra s názvem Co se stalo s Ježíšem? v podání místních i okolních farníků a studentů Biskupského gymnázia a gastronomické školy má ve městě tradici od roku 1998. Každým rokem ji zhlédnou tisíce lidí, divácký průměr činí pět tisíc. Za tu dobu organizátory čtyřikrát zradilo počasí natolik, že pašije musely být zrušeny. „Letos pevně věříme, že nás sníh ani jiná kalamita neohrozí, a diváci se tak mohou těšit na velikonoční představení v jedinečném prostředí areálu v sídlišti Libušín,“ připomněl režisér představení Miroslav Keller. Hra není jen kulturním zážitkem, ale i připomenutím podstaty největšího křesťanského svátku. Podílí se na ní na 250 dobrovolníků a patří k největším akcím svého typu v České republice.

Letos došlo k drobným obměnám v hereckém obsazení. Největší je změna v roli setníka římského vojska. Ta byla od počátku obsazována Ladislavem Bártou, který ji letos ze zdravotních důvodů předal Martinu Dobrovolnému, předešlému Ježíši. „Je to trochu paradoxní a úsměvná situace, kdy dlouholetý představitel Ježíše dnes hraje vojáka, který velí ukřižování,“ dodal režisér Keller.

Tradice okázalých pobožností na Velký pátek, jako jsou pašijové hry nebo uctívání božího hrobu, pochází z dob baroka. „Pašijové hry vycházely ze středověké tradice, například hra o třech Mariích nebo Mastičkář. Od středověku tyto hry předváděli především studenti,“ popsala Alice Hradilová z novoměstského Horáckého muzea. V některých částech země to byla veliká podívaná, kdy v procesí chodili mrskači, kteří se mrskali vzájemně až do krve. „Ježíšem v průvodu smýkali, plivali na něj, nasazovali mu trnovou korunu, takže většinou musel být jeho představitel hned po hře odvezen do špitálu, jak píše Jan Jeník z Bratřic na konci 18. století,“ uvedla Hradilová.

Na Horácku se podobné aktivity neprováděly tak razantně. „V knize Bohuslava Pernici Rok na Moravském Horácku se píše toto: Hoši rádi provozovali hru na Jidáše se svatou tragédií Kristovou. To na Veliký pátek, který byl dnem postu, očišťování, smutku a modliteb. Po celý den putovali o Velkém pátku horalé do chrámu k božímu hrobu. Hovory ustaly, vše proměnilo se v pokání a modlitební klid,“ přiblížila Alice Hradilová. Na Horácku šlo o nejtišší den v roce, kdy se chodilo modlit k božímu hrobu, což byla socha Krista vložená do dutiny pod oltářem s monstrancí zakrytou rouškou a obložená květinami a svícemi. Na Velký pátek i na Zelený čtvrtek se rovněž provozovala Hra na Jidáše. „Vybraný chlapec, buď se zrzavými vlasy, anebo ten, co nejrychleji běhal, vyběhl z kostela a ostatní ho honili a pokřikovali popěvky o nevěrném Jidášovi,“ dodala Hradilová.