Když se místní před třemi lety dozvěděli, že se má první telčský hotel Na Růžku – kdysi vyhlášený podnik - bourat, spustili vlnu protestů. Vznikla iniciativa Nechte Růžek Žít, konaly se happeningy, kolovala petice. Posledním pokusem, jak budovu v soukromém vlastnictví zachránit, byl v roce 2018 návrh na její zpamátnění. Nevyšel. Nic pak nebránilo, aby ji původní majitel na jaře loňského roku poslal k zemi. Jedním z argumentů byl údajně velmi špatný stav objektu, který desítky let chátral. Po hotelu zůstala hromada sutin, definitivně zmizela loni v říjnu. Prostor pod vlakovým nádražím, kde dům stál, zarůstá plevelem a náletem.

Co s prázdným místem bude? „Moc se neví. Problémem, proč se to nehýbe, může být fakt, že by měla vyrůst stavba v proporcích té původní. Což se investorovi logicky prodraží víc, než kdyby na volnou plochu umístil klasický supermarket. Růžek je typickým příkladem, jak by neměly hodnotné budovy dopadnout. Tvář města utrpěla velkou škodu,“ řekl telčský zastupitel Jiří Pykal, který se spolu s dalšími Telčany snažil o záchranu objektu. Majitel pozemku si stojí za svým, původní plány jsou podle něj aktuální. V budoucnu má místo hotelu vzniknout nákupní zóna a parkoviště. „Vyjednáváme s obchodními řetězci o podmínkách. A čekáme na vhodnější dobu, kdy budeme vše moci rozjet. Celá akce se zbrzdila kvůli protestům a aktivistům. Nic přesnějšího nemohu říct,“ uvedl nedávno jednatel kuřimské společnosti Fuertes Development Zdeněk Přichystal.

Ve Žďáru nad Sázavou zase mají relikt z dob socialismu, který už má své nejlepší roky za sebou: atrium za průchodem z Náměstí Republiky. V loňském roce při hlasování v takzvané Strategii centrum, kde žďárská veřejnost sestavila pořadí důležitosti deseti lokalit, jež v následujících letech nutně potřebují revitalizaci, atrium skončilo na třetím místě. Podle vedení žďárské radnice je v těchto místech třeba nutné vyřešit komplexně zástavbu, krajinu, povrchy i mobiliář.

Ošklivost atria ostře kontrastuje s náměstím opraveným před několika lety. Přitom atriem prochází velké množství lidí. Prostor o rozloze 810 metrů čtverečních totiž spojuje centrum města se sídlištěm, poliklinikou, základní školou a školkou, gymnáziem či průmyslovou školou, relaxačním centrem, ale i nedalekou poliklinikou.

Atrium pochází ze 70. let minulého století. V současné době nabízí neutěšený pohled na přerostlou veřejnou zeleň, popraskané betonové květináče s usychajícími rostlinami, drolící se povrchy komunikací plné děr a kaluží, objekty a jejich součásti, na nichž již značně zahlodal zub času.

Časovým zařazením spadá do stejné kategorie jako žďárský příklad nejznámější socialistická stavba v krajském městě Jihlavě, legendární Prior z roku 1983 ve stylu brutalismu. Betonový obchodní dům působí jako špatný vtip uprostřed historicky cenného Masarykova náměstí. Patří soukromému subjektu, magistrát se v minulosti neúspěšně snažil o odkup. Cena byla příliš vysoko. Řada architektů by nejraději nechala ošklivý objekt zbourat. V současnosti se spíš hovoří o změně vzhledu vnější fasády, která by si lépe „povídala“ s okolními domy.

Třebíč má zase na dohled od hlavního Karlova náměstí novostavbu z 90. let, jež velmi rychle zošklivěla – bývalou Delvitu, posléze Billu u hlavní pošty. Dům s parkovištěm je po čtvrtstoletí existence omšelý, v přízemí opuštěný, fungují jen obchody v patře. Celý objekt včetně rozsáhlého patrového parkoviště na strategickém místě má soukromého majitele, právě společnost Billa, která ho několik let prodává. Město má zájem se s vlastníkem domlouvat na nějaké formě spolupráce ohledně parkování, o něž je v centru velká nouze. „Získal jsem informaci, že je nemovitost prodána soukromé společnosti, která má za úkol ji zrevitalizovat a dát do provozuschopného stavu. Myslím do tří let. Má podmínku, že by v přízemí měla být dál v podnájmu Billa se svým obchodem s potravinami,“ prozradil třebíčský starosta Pavel Pacal. Společnost Billa na dotazy Deníku ohledně prodeje nereagovala.

V Třebíči ještě budí rozpaky nevzhledné plochy u kruhového objezdu a dřívější objekt barevny, obojí se nachází v zaniklé borovinské továrně na boty BOPO. Pěkně zrevitalizovaný rozsáhlý areál se postupně proměnil na městskou čtvrť. Stovky milionů v něm už investovaly firmy i město. Fungují zde provozovny a byty. Projektu se daří, území ztratilo syrovost průmyslového podniku, naopak vynikla krása architektonicky hodnotných industriálních budov. O to víc přitahují pozornost zmíněná nevzhledná místa. V některém z příštích vydání Třebíčského deníku se k nim vrátíme. Stejně tak v Pelhřimově hyzdí okolní prostor ošklivé průmyslové budovy v ulici U Prostředního mlýna.

Výzva čtenářům:

Víte o nějakém dlouhodobě nevzhledném místě, které hyzdí okolí a třeba už na ně veřejnost upozorňovala? Pošlete nám tip.