Balaklija je město v Charkovské oblasti na Ukrajině. Začátkem září zahájili Ukrajinci protiofenzivu a okupační ruské jednotky odtud vyhnali. „Když jsme se tu radostnou zprávu dozvěděli, můj bratr chtěl okamžitě začít balit a odjet domů. Všichni tam chceme. I když jsou v Česku moc hodní lidé, kteří nám pomáhají, i když je tu pěkně a klid. Jenže vrátit se zpět nebude jednoduché,“ vypráví paní Valentyna.

Ta před válkou pracovala jako učitelka v mateřské škole. „Ta je teď ale rozbitá, jako většina školek a škol. Práce tam tedy nebude. A i když je Balaklija osvobozená, pořád je uzavřená. Je tam hodně min a munice, naši vojáci to tam musí pořádně vyčistit. Zatím by tedy jako jediná možnost byla vrátit se k našim rodičům do Andrijivky. Ta je asi třicet kilometrů od Balaklije. Nebyla okupovaná, ale rakety tam létaly. Rodiče nás však od návratu zatím odrazují. Říkají, ať radši ještě počkáme v bezpečí,“ líčí mladá žena.

Na třebíčské Karlovo náměstí se po dvou letech vrátily autobusy.
Na Karlovo náměstí v Třebíči se po dvou letech vrátily autobusy. Podívejte se

Ta z města spolu se svými dětmi, tchyní a bratrem uprchla 20. března. „V té době Balaklija už sice byla okupovaná, ale na západ se dalo dostat. Později Rusové oblast úplně uzavřeli,“ vzpomíná a dodává, že na Ukrajině zůstal její přítel, kterého úřady povolaly coby záložníka do Charkova, a příbuzní, kteří zůstali přímo v okupované zóně. A také její druhý bratr, který je přímo na frontě. „S ním se můžeme někdy spojit. Nikdy ale nesmí říct, kde se přesně nachází. Vždy nám aspoň potvrdí, že je naživu a zdravý,“ doplňuje Valentyna.

Zatímco s bratrem se může spojit alespoň občas, s příbuznými, kteří zůstali v Balakliji, spojení neměla vůbec. „Když Rusové obsadili Balakliji, vypnuli všechny ukrajinské komunikační kanály. Nefungoval telefon ani internet. Signál se dal chytit jen na jednom kopci nad Balaklijí. Rusové na to později přišli a lidi, kteří šli na ten kopec, zatýkali. Od té doby jsme až do osvobození nevěděli, co se s nimi děje,“ vysvětluje a vrací se ke své anabázi do České republiky.

Do Třebíče se dostali náhodou

Byla náhoda, že se ocitli zrovna v Třebíči. „Nevěděli jsme, kam jedeme. Z Charkova jsme zamířili do Lvova. Odtud jsme chtěli do Polska, tam ale nejel vlak. Tak jsme přes Užhorod jeli do Košic. Tam jsme stáli na nádraží a sháněli nějaký nocleh. Jedna paní, Ukrajinka, která žije na Slovensku, šla zrovna kolem a viděla mé syny, jak stojí u kufrů. Nabídla nám pomoc. Dvě noci jsme spali v nějaké tamní škole. Pak ta paní zavolala do Prešova jednomu svému kamarádovi a ten o nás řekl Petru Škarabelovi a Waltheru Smeitinkovi, kteří bydlí na Třebíčsku,“ doplňuje svůj příběh paní Valentyna.

Ilustrační fotografie.
Teplárny se chystají na zimu. O zdražování v Třebíči se rozhodne v listopadu

Pánové pak rodině pomohli dostat se na Vysočinu. V Třebíči obě ženy pracují na směny, aby se střídavě mohly starat o dvouletého syna. Starší šestiletý chodí do školky, její bratr tu studuje stavební průmyslovku. V Třebíči jsou spokojení, těší se však domů. Těžko ale říct, jak to tam bude vypadat. „Mám zprávy, že se do našeho bytu vloupali nějací čečenští vojáci. Vylomili dveře a několik dní tam prý žili,“ krčí rameny paní Valentyna.

Děkujeme paní Miroslavě Mago za pomoc při vzniku tohoto článku.