Letošní duben je docela příznivý a moc se na něj hodí lidová pranostika „když duben laškuje, bývá mnoho sena a obilí". Znamená to, že občas prší a je vláha, že je pár dní teplo a všechno roste a zelená se. Teplé dny prostřídají chladné a také noci jsou chladné. A to zase souvisí s další lidovou pranostikou, která se týká následujícího měsíce „studený máj, stodoly ráj", která ale tak trochu při zřetelném posunu počasí (nejsou skoro žádné zimy) platí už i pro duben. Když se tedy teď podíváme po krajině, tak je to vskutku hezký pohled, v přírodě je počata velmi slibná úroda a po zvlněných polích Vysočiny tak typické dlouhé brázdy zasázených brambor.

Duben ale nejsou jenom pole, louky a zahrádky, duben je i měsícem nového života, měsícem chovatelů. Rád si vzpomínám, jak to dříve bývalo v tento čas u nás doma. Jako první maminka pořídila kuřátka. Už tehdy se líhly v umělých líhních a odtud je vozila ve vystlané papírové krabici a doma dávala do připravené dřevěné bedny, která byla vystlaná plátnem, shora přikrytá a dovnitř spuštěná žárovka, která celý prostor vyhřívala. To bylo pípání a štěbetání a zpočátku to i vonělo. Jak ale dny přibývaly, tak vůně pomalu ustupovala a přecházela v nelibý závan ze slepičino trusu. Což to asi nikoho nepřekvapí, ale on ten odchov probíhal, považte, v kuchyni!

To si dnes lze už jen těžko představit, ale tak to věru dříve na vesnici chodilo. No a po kuřátkách šly kachňátka a housátka. Ta se nekupovala, ty musela husa vysedět na vejcích, ale už si nepamatuji, jak dlouho to trvalo. Zato si ale dobře pamatuji ten krásný idylický, leč pravdivý obraz, když husa vyvedla svá žlutá klubíčka na pastvu. A jak je bránila, to se nedalo k nim ani přiblížit. Zvlášť, když s nimi byl houser, ten se dovedl postavit člověku.

A proč na to vzpomínám? Víte, teď už známe drůbeží maso jenom ze supermarketů, kde prodávají kuřecí brojlery (neplést s Jakešovými bojlery), které jsou vykrmeny tuším za pouhých 40 dnů. Ta maminčina kuřata, která žila volně na dvoře a mohla chodit ven na trávník, tak ta dorostla do jateční váhy odhaduji za 60 až 70 dnů, ale to šťavnaté, křehké a dobroučké masíčko, to se nedá srovnat. Podobně to bylo s kachnami a husami, ale ty byly náročnější, potřebovaly vodu, tedy rybník. Vzpomínám si, jak kolikrát bylo složité je večer z rybníka vyhnat a dohnat domů. Dost často jsme museli sundat kalhoty a jít si do rybníka pro ně.

Měsíc duben má pro mě ale ještě jedno zvláštní kouzlo, které představuje velkou tradici. Je to poslední večer v měsíci, kdy se pálí čarodějnice. Tento zvyk mám rád a vždy se těším na ten den, kdy se celá široká rodina sjede a sejde a ve 20 hodin zapalujeme vatru, kterou stavím celý den. Ta letošní bude už dvacátá šestá, kterou budu připravovat. Samozřejmě k tomu patří špekáčky a točené pivo. To je v pohodě, piv je velký výběr a mají výbornou kvalitu, ale se špekáčky to je horší, tam je potřeba mít svého řezníka, protože ty některé ze supermarketů, ty se mohou klidně jíst i na Velký pátek aniž člověk spáchá hřích. Tam skoro žádné maso není.

Tož už se na ten večer a noc těším, už také proto, že ráno, které následuje, zahajuje nejkrásnější čas v roce, máj, lásky čas, ale o tom příště.

Jan Veleba