„Je to blázinec, ale co naplat, kvůli dětem to nějak přežít musíme. Peníze jen lítají, zase je všechno dražší než loni. Děti navíc dostaly nějaké peníze od babiček a tetiček, ale jak to tak vidím, za chvíli už nebude co utrácet,“ poznamenala s úsměvem Jana Zifčáková ze Žďáru nad Sázavou, která v sobotu dopoledne přišla na pouť se dvěma dětmi. „Myslel jsem, že tady dopoledne nebude tolik lidí, ale neodhadl jsem to. Asi všichni počítali s předpovědí, že má odpoledne pršet, tak se podle toho zařídili,“ doplnil partner mladé maminky.

Průvan v peněženkách návštěvníků pouti, která se pyšní přívlastkem druhá největší v republice, tedy alespoň co do počtu atrakcí a prodejních stánků, byl i podle dalších tvrzení značný.

„Párek v rohlíku za třicet korun, malá cukrová vata za pětadvacet, pendrekový had stojí pětatřicet, gyros s nudlemi u stánku vyšel na devadesát korun, pivo na pětatřicet. Autodrom letos stojí 60 korun za osobu a na skákacím hradu děti blbnou pět minut za padesát korun. Když k tomu připočtu ještě to, že bydlíme na Libušíně, takže děti na pouť vidí z okna, jsme tady tento týden už potřetí, a to jsme ještě museli hodně odolávat nátlaku,“ vyjádřila se s odkazem na skutečnost, že kolotoče „jedou“ už od úterý, Anna Strnadová ze Žďáru.

Stejně jako řada dalších rodičů držela balonky, pití, cukrovou vatu a další pochutiny a nové hračky, zatímco potomci přebíhali od jedné atrakce k dalším. „Zítra jedeme na rodinnou oslavu do Brna, takže dnes už tady končíme. Odhaduji, že jsme letos za pouť utratili tak kolem tří tisíc korun, ale raději to ani nechci moc počítat,“ doplnila se smíchem Anna Strnadová.

Někteří z rodičů či spíše benevolentnějších prarodičů na pouti přecenili svoji autoritu, takže jim nezbylo než trpělivě čekat, až se dítě atrakce dostatečně nasytí, pokud nechtěli odcházet za doprovodu dětského pláče. „Jede počtvrté, anebo možná popáté, už ani nevím, protože jakmile se ji pokusím dostat z koně dolů, začne mela. Mohlo mě to napadnout, protože holka je po koních od malička celá divá, nevím, kde se to v ní vzalo, dítě ze sídliště. Jakmile na pouti uviděla poníky, na kterých se může vozit, nic jiného ji nezajímá, a to už tady trčíme pomalu hodinu,“ postěžoval si dědeček čtyřleté Natálky.

Tradiční žďárské pouti samozřejmě nechybí její duchovní část a na Zelené hoře se tak koná řada mší svatých a další program. Tam už ale většina lidí, kteří pouť vesměs berou jenom jako návštěvu kolotočů a stánků u zimního stadionu, nedošla. Svatojánské poutě se ve městě konají bezmála tři stovky let a kdysi šlo o velký duchovní svátek, a to nejenom pro místní.

Na poutní místo ke kostelu svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře, vysvěceném v roce 1722, putovaly davy lidí za modlitbou často i několik dní a jako upomínku si pak domů odnášely růženec nebo svatý obrázek. Teprve později pouť získala i světský charakter.

„Když jsme byli malí, také nás více lákaly kolotoče, které tenkrát stávaly pod Zelenou horou, turecký med a další dobroty než návštěva kostela. Dnes jsem ale rád, že mě vnoučata autem přivezou až před kostel a po mši pro mě zase přijedou. Špatně chodím, však je mi už dost přes osmdesát. Priority se s věkem mění,“ dodal s úsměvem penzista Karel Franěk ze Žďáru.