„Prostory pro novou třídu jsme získali přestavbou bytu v budově školy, ze kterého se nájemník odstěhoval. Volné prostory jsme využili nejen pro jednu novou třídu, ale také pro stavbu WC pro učitele. Ti totiž museli využívat toalety pod půdou, což se nám zdálo poněkud nedůstojné," vysvětlil starosta Josef Málek.

Kompletní přestavba prostor přišla téměř na milion korun, ale díky tomu má škola novou třídu, moderní WC, kabinet a nové šatny.

Základní škola ve Věžnici je bezesporu nejmenší školou na Havlíčkobrodsku a jednou z nejmenších v celém Kraji Vysočina. Navštěvuje ji necelé dvě desítky dětí, které jsou rozdělené do dvou pracovních skupin.

Podle Málka je obec na svoji školičku pyšná.

„Základní škola ve Věžnici, přestože je tak malá, se může chlubit stejným vybavením, jaké mají školy ve městech. Obec do provozu školy a jejího rozvoje investuje pravidelně nemalé částky. Školáci se učí za pomoci interaktivní tabule, mají k dispozici počítače. Děti například nemusejí do školy nosit žádné učebnice, učí se psát moderním způsobem, využívají službu asistenta. Rodiče z Věžnice proto nemají snahu vozit svoje děti do jiných škol," zdůraznil starosta Josef Málek.

Bez víry a piva to jde. Bez škol už ne

časy, v nichž platilo, že správnou obec tvoří kostel, škola a hospoda, jsou už dávno pryč. Jistě známe vesnice, a to nejen u nás na Vysočině, kde sice stojí polozapomenuté kostelíky, do nichž čas od času přijede pan farář odněkud ze sousedství odsloužit sváteční mši svatou, stejně tak bychom uměli vyjmenovat obce, ve kterých se už dávno „strejci" nescházejí u piva, a v neposlední řadě i vísky, jejichž drobotina musí do školy dojíždět.

S jistou mírou nadsázky připusťme, že ateistickému Česku absence plně funkčních svatostánků na venkově zase až tak nevadí. Ani s tím pivem to nebude tak horké, vezmeme-li v potaz všechny dnešní možnosti a hlavně pak vymoženosti expanzivního nápojově-grilovacího servisu (nebo už dokonce průmyslu?). Co se ale týče prázdných vesnických škol, blahosklonnost namístě rozhodně není.

Argumenty ekonomického a „křivkově populačního" rázu, jimiž je u nás velice často tento stav legalizován (bagatelizován), považuji za argumenty druhořadé a politicky defektní. Vždycky je totiž jednodušší říct, že nejsou peníze, místo toho, aby se pracně v rozpočtech hledaly. A stejně tak je jednoduché říct, že nejsou děti, místo toho, aby se mladým lidem a rodinám vytvářely takové podmínky, aby děti prostě měly. Říká se, že ryba smrdí od hlavy. I v tomto případě nezbývá než pravdivost tohoto rčení potvrdit… 
   

Naštěstí existují výjimky. Jsou obce, které nedají na své školy dopustit, hájí je a pomáhají jim, seč mohou. Za všechny uveďme třeba Věžnici.

Jaromír Kulhánek