Velikonoční hrkání má v Třebíči dlouhou tradici. Vždy ho pořádali zdejší skauti, kteří těsně před covidem spojili síly s Muzeem Vysočiny Třebíč. „Dřív jsme chodili z Hrádku, ale teď začínáme na zámku, kde muzeum sídlí. Ale abych se přiznala, vlastně ani nevím, kdy byl první ročník,“ přemýšlí Eva Novotná. Pracovnice muzea, ale zároveň i dlouholetá skautka. Po delší odmlce připouští, že skautští hrkači chodí městem už přinejmenším dvacet let.

Skauti myslí na všechno, takže na nádvoří zámku stojí velká kára, na které je vyskládaná hromada velkých hrkačů. Jakmile děti slyší, že si je mohou rozebrat, vypukne obrovský boj. A když parta kluků zjistí, jaký dělají rámus, začnou s hrkači pobíhat kolem dokola a na nádvoří od té chvíle není slyšet vlastního slova. Po chvíli se ale přece jen podaří zformovat průvod, v jehož čele jde asi pětimetrová Morana. Její ruce jsou důmyslnou technikou propojené s rukama mladíka, který se skrývá uvnitř, takže se co chvíli stane, že Morana jemně pohladí či naopak poplácá kolemjdoucí. Ti si průvod dlouhý desítky metrů a dělající ohromný povyk se zájmem fotí.

V průchodu mezi Karlovým a Komenského náměstím v Třebíči vznikla galerie, kde se lidé mohou seznámit s historií, současností i budoucností města.
Podsvícené snímky zpříjemňují chůzi třebíčským průchodem, podívejte se

Celá družina míří do židovského města, první zastávka je pod kopcem Barborka. Zde poprvé zazní „Odháníme, odháníme“, čímž účastníci dávají sbohem zimě a nečistým silám. Těch je v židovském městě asi hodně, protože průvod tudy křižuje, aby nevynechal jediný jeho kout.

Na Blahoslavově ulici vybíhá ze dveří Pavel Gorka. Opravu jeho domu ze 17. století nedávno ocenili památkáři. Není proto divu, že přítomné fotografy prosí: „Udělejte mi fotku baráku s Moranou a průvodem.“ Přání hrdého majitele domu je splněno. Procházející průvod bude dalším ze střípků historie čtyři sta let staré budovy.

Hlava míří do řeky

Na ulici Leopolda Pokorného je prázdno – až na paní, která tu venčí dva psy. Basety. Lidé mají tuto rasu rádi pro jejich klidnou povahu, přičemž tato dvojice jako by tomu měla být vzorným důkazem. Ohlušující randál, který by vzbudil i mrtvého, psy nijak neznepokojuje. Se zájmem si průvod prohlížejí a vrtí ocasem.

Celé toto hlučné divadlo končí u lávky do mezi židovskou čtvrtí a Karlovým náměstím. Zde se průvod zastavuje a Moranu po právu likviduje. Nikoli však tak, jak známe z venkova či z vyprávění našich babiček. Zapálit krásný kostým by bylo škoda, a tak do líně tekoucí řeky putuje jen její hlava. Morana, a tedy i zima byla z Třebíče vyhnána!

Farář a poutník Jan Peňáz
Když mrskat, tak jedině s citem, říká vysočinský farář Jan Peňáz

Přichází ale jedna malá dohra. Proud hlavu stáčí zpět ke břehu, kde se jí zmocňuje trojice kluků, zřejmě mladých skautů. Zrovna těch, kteří v průvodu svými hrkači dělali největší rámus. Jeden z nich ji nyní vítězoslavně třímá v ruce. „Kluci, vám se tu hlavu podařilo vytáhnout? To je fajn, budeme ji mít na další rok,“ chválí je jejich vedoucí.

Už teď je totiž jasné, že přijde další zima, kterou bude opět potřeba vyhnat. A to zase za pořádného rámusu. A tak vám radíme – příště si nezapomeňte špunty do uší, dobře uděláte.