Posláním domácí hospicové péče je zejména podpora a pomoc vážně nemocným lidem v konečném stádiu nemoci. Jejich pomoc se vztahuje nejen na samotné umírající, ale také na rodinné příslušníky a jednotlivce, kteří se rozhodli o nemocnou blízkou osobu pečovat v domácím prostředí, což není vždy jednoduché.

„Naše organizace vznikla v roce 2000 v Novém Městě na Moravě a od roku 2005 začala poskytovat domácí hospicovou péči. V roce 2008 jsme se rozšířili i do Jihlavy. A v roce 2014 jsme otevřeli naše další pracoviště ve Velkém Meziříčí, které se ujalo a funguje také velmi dobře,“ popsal historii Domácího hospicu Vysočina jeho dlouholetý ředitel Petr Havlíček.

Ocenění Neziskovka roku 2017 by se dalo vnímat také jako dárek k jeho plánovanému odchodu. „Přišel důchodový věk a já to hodlám respektovat. Budu do důchodu odcházet spokojený. Naše společnost je pevnou součástí krajské sítě poskytovatelů těchto služeb, jsme podporováni jak Krajem Vysočina, tak i městy a obcemi. A zároveň i mnoha sponzory z řad právnických i fyzických osob. Díky nim se můžeme v klidu soustředit na práci. Zmíněné ocenění ovšem Domácí hospic Vysočina nezískal pouze mou zásluhou, byla takto oceněna práce všech našich zaměstnanců,“ podotkl Petr Havlíček.

Každodenní činnost pracovníků Domácího hospice Vysočina není vůbec jednoduchá, spíše naopak. Denně se setkávají s lidmi trpícími úpornými bolestmi a s rodinnými příslušníky, kteří se o umírajícího starají. Ti se často nacházejí v podobně vypjaté situaci poprvé. Péče o nemocného je určitě velmi náročná, lidé z hospicu jim však pomáhají nejen s ošetřováním těžce nemocného, ale dodávají jim i neméně důležitou psychickou podporu.

„Přicházíme ve chvíli, kdy lékař konstatuje, že léčba už nezabírá, že pacient je nevyléčitelně nemocný. V tu dobu se už pouze zabezpečují jeho životní funkce a potlačuje se bolest. Většina nemocných jsou onkologičtí pacienti a jejich bolesti jsou nesmírné. Spolupracujeme s lékaři, ti nám předepisují medikamenty a my tak můžeme podávat infuze či nabídnout dávkovače s léky tišícími bolesti,“ vysvětlil část pomoci, kterou je domácí hospic schopen poskytnout, jeden ze zaměstnanců této neziskové organizace Vojtěch Zikmund.

Povídání a podpora pomáhá

Každý tým, zabezpečující hospicovou péči, je složen ze zdravotníků a sociálních pracovníků. Druzí jmenovaní poskytují neocenitelnou pomoc zejména rodinným příslušníkům, kteří o nemocného čtyřiadvacet hodin denně pečují. „Hodně si s nimi povídáme a snažíme se je podpořit. Tím, jak nemoc postupuje a prohlubuje se, je práce sociálního pracovníka čím dál důležitější. Musí rodinu udržet v takové náladě, aby péči i nadále zvládala. Často je to hodně smutné,“ poznamenal Vojtěch Zikmund.

Práce v domácím hospicu je velice psychicky náročná. Velkou roli v této službě hrají emoce, kterých je okolo umírajícího vždycky více než dost. Přesto i zaměstnanci hospicu mívají důvody k radosti a úsměvu, zvláště když vidí, že jejich práce má opravdu smysl, že dokázali lidem pomoci.

„Zrovna nedávno k nám přišel pán, jemuž zemřela maminka, k níž jsme docházeli. Byl hrozně rád, že se mamince splnilo přání zemřít doma. Že to jako rodina ustáli až do konce. Lidé se se smrtí bližního daleko lépe vyrovnají, když si pro něj smrt přijde v rodinném kruhu, než když dostanou telefonát z nemocnice. Často přijdou a děkují, což je velmi příjemná zpětná vazba,“ řekla další zaměstnankyně Domácího hospicu Vysočina Hana Brnická. „Zpětná vazba je pro nás velkou povzbuzující injekcí,“ přitakal Vojtěch Zikmund.

Ne všechny návštěvy u těžce nemocných jsou jen smutné. „Právě nyní, v předvánočním čase, se téměř v každé domácnosti peče cukroví, voní to tam vanilkou a my si s lidmi vyprávíme. Často vzpomínají, jak slavili Vánoce dříve, vykládají nejrůznější historky a dokážou se alespoň na chvilku odpoutat a zapomenout na nemoc. Zasmějí se, oči se jim rozzáří a je jim i nám dobře,“ přiblížil příjemné adventní chvilky Vojtěch Zikmund.

Podle něj je čas Vánoc mnohem náročnější pro pozůstalé. Pro ty, kterým jejich nejbližší už „odešli“. „I s nimi udržujeme kontakt. Oni si ztrátu mnohem více uvědomují. Zvláště pokud jde o první Vánoce bez milované osoby. Vánoční svátky měli dříve spojeny s radostí a s veselím a nejednou zažívají citelnou ztrátu,“ uvedl Vojtěch Zikmund.

Ne všichni, kteří doma o své blízké pečují, podlehnou obavám a smutku. Někteří lidé dokáží i ostřílené pracovníky hospicu pořádně překvapit. „Jezdili jsme i za dvojicí žen, dcera se starala o těžce nemocnou maminku, a obě byly doslova nad věcí. Byly tak optimistické, že i nás dokázaly vždycky povzbudit. Dokud s námi maminka dokázala komunikovat, byla neobyčejně příjemná a vtipná. Tuto domácnost prolínala velmi zvláštní, pozitivní energie. A když pak maminka zemřela a dcera nám poslala parte, bylo naprosto jiné, než na jaké jsme zvyklí. Vzpomínám si, že na něm byli motýli. Bylo vidět, že nic nekončí, ale pokračuje. Přišlo mi to jako okno směřující někam. Nebyl v tom naprosto žádný smutek, naopak,“ zavzpomínal Vojtěch Zikmund.

Zájem je veliký

Domácí hospicová péče je čím dál více žádaná. „Povědomí o této službě za poslední rok velmi vzrostlo, zájem je veliký. Bohužel nemůžeme uspokojit tolik klientů, kolik bychom chtěli, narážíme na nedostatek zaměstnanců, zejména zdravotních sester,“ posteskl si Petr Havlíček.

Zaměstnanci hospicu se s bolestí, lidským utrpením a se smrtí setkávají prakticky denně. Mají to v náplni své práce. Přesto i oni zažijí občas překvapení v podobě zázračného uzdravení. „Stalo se to. Kolegové se starali o pána s velmi vážným onkologickým onemocněním. Lékaři mu nedávali žádnou naději, tvrdili, že je to jen otázka několika týdnů, nanejvýš měsíců. A on se uzdravil,“ prozradil příběh končící happyendem Vojtěch Zikmund.