Měla to být banální operace mozku. Z vigilního kómatu se Renáta rok neprobudila

Každé rozhodnutí, které v životě učiníme, se může stát naším osudovým, i když se zpočátku jevilo, že jde o běžnou věc. Někdy stačí vkročit do vozovky o vteřinu dřív, ocitnout se ve špatný okamžik na nesprávném místě, jako třeba paní Gábina, o které jsem psali nedávno, nebo se rozhodnout, že půjdete na operaci, která by neměla znamenat vážná rizika.

Muž se probral po 20 letech z kómatu a to, co odhalil, šokovalo celý svět:

Osud má však někdy s námi jiné plány, a někdy se i u běžné operace mohou vyskytnout život ohrožující komplikace, jako právě u paní Renáty, která z „plného zdraví“ spadla na úplné dno. O tom, jak to celé bylo, vyprávěla Deníku Veronika, dcera paní Renáty.

Operace mozku jí zkazila život

Před rokem se paní Renáta s celou rodinou rozhodovala, jestli má podstoupit operaci mozku. Tížila ji myšlenka na to, že má v mozku něco, co by ji mohlo v budoucnu ohrozit na životě, ale v danou chvíli nic nenasvědčovalo tomu, že by se její zdravotní stav měl v následujících dnech změnit, a tak logicky váhala.

„Laicky řečeno šlo o to, že měla maminka spletené klubíčko cév v mozku, které jí lékaři navrhli zaslepit a poté odstranit. Celá rodina jsme se rozhodovali, zda by měla maminka tuto operaci podstoupit, protože jinak byla zcela zdravá,“ vysvětluje dcera Veronika, která se svým otcem a starší sestrou o matku pečuje.

Na Romana sahá smrt. Lidem děkuje za podporu, léčba je však stále v nedohlednu

S určitými riziky je samozřejmě nutné počítat při každé operaci, ale i na základě informací od doktorů se nakonec rodina rozhodla operaci podstoupit.

„Velkou lékařskou kapacitou nám bylo řečeno, že se jedná o doslova banální operaci, kterou u nich provádí minimálně 2x týdně, a to bez komplikací,“ vzpomíná na slova lékaře Veronika.

Ani lékař však někdy nemůže dopředu tušit, jak vážný ve skutečnosti stav konkrétního pacienta je a zda komplikace nastanou, či nikoliv.

Nečekané komplikace a kóma

„Maminka se nakonec rozhodla sama, že operaci podstoupí, protože se jí mělo narodit vnouče, na které se tolik těšila a nechtěla pořád myslet na to, že má v mozku něco, co tam nemá co dělat,“ pokračuje Veronika.

Jenže operace vůbec nedopadla dle očekávání, což následně oznámil lékař rodině po telefonu a sdělil jim, že jejich manželka a maminka se už možná neprobudí. Došlo totiž k prasknutí zaslepeného klubíčka cév, což vedlo k otoku mozku a vigilnímu kómatu.

Stav Johana a Florimona se nelepší. Oba chlapci leží v horečkách a pořád zvrací

Veronika s tatínkem za milovanou maminkou a manželkou následně každý den dojížděli a dělali co mohli, aby se maminka probrala. „Věděli jsme, že maminka žije. Dýchala sice pomocí přístroje, ale vnímala nás, věděla jsem to. Cítila jsem, že je tu s námi, jenom zatím nevěděla, jak nám to má dát najevo,“ popisuje těžké chvíle dcera paní Renáty.

Chtěla bojovat, nevzdala to

Paní Veronika cítila, že její maminka to nehodlá vzdát a že chce bojovat za každý další den.

„Jezdila jsem za maminkou každý den. Někdy jsem jen seděla a četla jí, jindy masírovala a rehabilitovala s ní. Vykládala jsem jí, co jsme vše dělali doma a jak nám chybí. Nalepila jsem jí na nástěnku všechny fotky rodiny, aby si postupně vzpomínala,“ popisuje dny strávené s maminkou v nemocnici.

Milující rodina o ni pečuje ze všech silZdroj: se svolením Veroniky Wisurové

Po měsíci, kdy za maminkou Veronika neustále jezdila, byly patrné velké změny. Paní Renáta začala vnímat, zvládla se s pomocí i napít a bylo vidět, že to nechce vzdát a chce tu zůstat pro své nejbližší.

„Zkrátka mi rozuměla, když jsem se jí zeptala, jestli chce napít, nebo zapnout TV a odpovídala kýváním. Nemohli jsme tomu uvěřit, a to ani doktoři. Až když to viděli na vlastní oči, tak začali věřit, že je to bojovnice s velkým srdcem a že to zvládne,“ radovala se Veronika s celou rodinou.

Pomohli jste maminkám v nouzi. Dokázaly však vašich peněz vhodně využít?

I proto se doktoři rozhodli, že pošlou paní Renátu na kranioplastiku, při které jí bude vrácena část lebky, o kterou při operaci přišla, a následně bude převezena do rehabilitačního zařízení v Ostravě.

„Bylo nám řečeno, že na tomto místě budou s maminkou rehabilitovat  a vše se ještě zlepší. Nejprve tam maminka začala sama dokonce jíst a pít a řekla slovo brýle. Byli jsme nesmírně šťastni. Bohužel však nebylo možné maminku tolik navštěvovat, což si myslíme, že byl hlavní důvod toho, že se následně začala hodně zhoršovat,“ soudí Veronika, jelikož její maminka přestala jíst, otáčet hlavou, kývat a zkrátka se vše vrátilo na úplný začátek.

Dokonce se i dozvěděla, že s maminkou nikdo nerehabilitoval, nikdo na ni celý den ani nepromluvil a že šlo zkrátka jen o přebalování, stravu a polohování.

Péči vzali do svých rukou

Po krátkém rozmýšlení se rodina rozhodla, že si maminku a milovanou ženu vezme do domácí péče a společně pro ni udělají vše, co bude v jejich silách, aby se vrátila do normálního života.

„Když nám maminku přivezli, byla celá v křeči. Jakmile ale uviděla náš dům, bylo vidět, že je šťastná a že si vzpomněla. Bylo jasně vidět, že se usmívá. A my plakali radostí. Myslím, že kdybychom to neudělali, už by tu nebyla,“ tvrdí Veronika.

Malého vnoučka Teoška, který se mezitím narodil, jí položili do náručí a bylo vidět, jak ji mrzí, že ho nemůže sama pochovat, ale byla šťastná, že ho konečně vidí a cítí.

Milující rodina o ni pečuje ze všech silZdroj: se svolením Veroniky Wisurové

O paní Renátu se teď stará především manžel, který je včelař, a tudíž může být své ženě neustále na blízku. Do domu se nastěhovala i Veroničina starší sestra se synem Teoškem a pomáhá s každodenní péči o maminku. Dvakrát týdně dochází za paní Renátou i fyzioterapeutka, která jí pomáhá s pozvolným návratem k normálnímu životu.

Zemřela Klára, která pomáhala, přestože sama trpěla. Smutná je i Ewa Farna

„Maminka podstoupila i regenerační laserovou terapii a následnou aplikaci správných vitaminů, po čemž udělala a stále dělá obrovské pokroky. To vše děláme proto, aby mohla zažádat o léčbu, kmenovými buňkami, které mají pomoci k tomu, aby se konečně probudila z vigilního kómatu,“ vysvětluje Veronika, které je pouhých 24 let a o maminku se stará jako kdyby ona sama byla v roli maminky.

Moc si přejí, aby se „probudila“

Paní Renáta budí dojem, že je při vědomí, ale to je typický příznak vigilního kómatu, kdy člověk vypadá, že je bdělém stavu, ale není. 

„Víte, vzpomněla jsem si ještě na Vánoce. V jednu chvíli maminka přestala jíst mojí premiérovou rybí polévku, a jako kdyby si najednou uvědomila, co se stalo a začala nezastavitelně plakat. Je tu zkrátka s námi a chce se zlepšovat a my uděláme vše proto, aby tomu tak bylo,“ uzavírá příběh Veronika.