Kastrace sexuálních deviantů se v Česku provádí stále méně. Je to i tím, že se to nelíbí Evropské unii, která tento týden téma kastrací znovu oživila. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání při Radě Evropy vyzval, aby Česko od kastrací úplně upustilo.

Mladší bratr Pavla Pekára byl jedním z posledních deviantů, kteří se dobrovolně podrobili kastraci v havlíčkobrodské psychiatrické léčebně. Bylo to v roce 2007.

„Tento člověk byl opravdu jedním z posledních. Další kastrace nám v podstatě zakázala Evropská unie. Nastavili takové podmínky, kvůli nimž je kastrování prakticky neproveditelné," vysvětluje primářka sexuologického oddělení Psychiatrické nemocnice v Havlíčkově Brodě Želmíra Herrová.

Lékaři dnes musí i ty nejnebezpečnější devianty nejprve zkoušet léčit méně agresivními léky, a když se přesvědčí, že toto nepomáhá (spáchá něco dalšího), pak mohou lékaři konstatovat, že léčba nebyla účinná, a navrhují kastraci. V takovém případě nastupuje soudní znalec, který tuto diagnózu musí potvrdit, či vyloučit. Pokud znalec dojde k témuž závěru jako lékaři, musí pacient o kastraci požádat.

Poté musí projít kastrační komisí, která je složená z odborníků na Ministerstvu zdravotnictví.

„Problém je v tom, že tito odborníci se všichni bojí Evropské unie a raději vymýšlejí další překážky, proč kastrace nejde provést. Jenže si neuvědomují, že je to na škodu těch pacientů, kteří se jen těžko dostanou na svobodu a mohli by mít od toho pokoj," varovala Herrová.
Poslední kastraci dělali před čtyřmi lety. Před dvěma lety se stejně pokoušeli vyléčit dalšího devianta, ale neúspěšně. „Dotyčný neprošel kastrační komisí, tak jsme ho nechali převézt do Bohnic, odkud byli lékaři, kteří nepovolili jeho kastraci. Nedávno jsem se dozvěděla, že skončil v detenčním ústavu. Kdyby byl kastrován, mohl být možná na svobodě," konstatovala Želmíra Herrová. Z toho pohledu měl možná Pekár mladší štěstí. Za šestnáct měsíců po kastraci byl na svobodě.

Do té doby uskutečnili v Havlíčkově Brodě čtyři až pět kastrací ročně. „Nyní musíme spoléhat na léky a dobré slovo. Říká se tomu náhledová terapie, kdy se pacienti učí vyznat se v mechanismu své sexuální deviace," vysvětlila Herrová.

To, že se v rodině objeví dva i tři sexuální sadisti, kteří mají na svědomí i vraždu, není podle Herrové zcela běžné. Není ale nic výjimečného, když se v rodině objeví deviantní příbuzní.

„Těžko z toho někoho vinit. Rodiče ani ti postižení za to nemohou, že se takto narodili. Spíš bych řekla, že za to může systém, který nemá sexuologickou léčbu na vyšší úrovni. Zrovna nedávno jsem byla u soudu, kdy otec byl deviant příšerného typu a dva synové také. Jako pacienty jsem měla dva bratry i otce se synem," dodala Želmíra Herrová.