Jednapadesátiletá bývalá členka náboženské sekty Kosmický zenbuddhismus (dříve Most ke svobodě) v Kuroslepech na Třebíčsku našla odvahu otevřeně promluvit o životě v sektě. Na srdci toho má mnoho. Za zdmi kláštera, kde vládne tvrdou rukou duchovní vůdkyně Ladislava Kujalová Jurová, která si nechá říkat matka představená, prožila dlouhých třináct let.

Odejít z uzavřeného společenství se jí podařilo před šesti lety. Vzpomínky jsou ale natolik živé, že z nich běží mráz po zádech.

Jak je například možné, že člověk dobrovolně odevzdá veškerý svůj majetek a i s dětmi se nechá izolovat od společnosti? Také s tím je ochotna se bývalá členka svěřit.

Jejím úmyslem je podat varovné svědectví, nikoli vlastní zviditelnění, případně nežádoucí soucit. Proto si přeje zachovat anonymitu.

„Nemůžu k tomu mlčet, protože z nejrůznějších stran se ke mně spontánně dostávají zprávy, které svědčí o tom, že se tam nic nezměnilo," vysvětluje žena.

Popisovala jste, jak byly děti tvrdě trestány. Proč rodiče dovolí, aby se k nim v sektě dospělí takto chovali, přece za ně mají pořád zodpovědnost, či ne?

Je to tak, že právě k té zodpovědnosti nás matka představená vedla, ale bylo to celé zdeformované. Tvrdila, že děti jsou rovni dospělým, to znamená, že jsou stejně jako dospělí jejími žáky. Tím pádem, pokud jsme vkročili na duchovní cestu, má ona jako Učitel zodpovědnost za jejich duchovní vývoj, a my jsme ji měli podporovat. Jinak jsme se stavěli proti Boží vůli a mařili jsme jejich cestu k Bohu. Jak jsem již vysvětlila, podle ní byly tresty a ponižování dětí pro jejich prospěch a konečné duchovní vítězství, takzvané ascensao nanebevzetí.

Vy jste tomu věřila?

Všichni dospělí tomu věřili. A já jako matka jsem ohledně vlastních dětí měla samozřejmě potřebu je bránit. Navíc jsem nebyla naprosto přesvědčená… Také jsem již napsala, že psychický nátlak a trestání vede k dobru. Matka mi stále vyčítala, že děti bráním, hlavně prý mladšího syna. Ničeho jsem nedosáhla, naopak to odnesly děti, způsobem jejího chování, a syn se mi po letech přiznal, že se mi kvůli tomu raději vyhýbal.

Většina dětí se v klášteře narodila. S nimi to bylo jak?

Matka, které se narodily, byla matce představené absolutně oddaná. Všechny děti jí odevzdala, neboť věřila, že byla dříve neplodná a po zásahu shůry skrze matku představenou se stala prostřednicí, aby tyto děti přišly na svět. Rozumíte, bůh použil její tělo, aby se tyto děti mohly narodit, a splnit tak svoje poslání. Proto byla pro tu ženu hrozná představa, že by za trest matka představená odmítla děti vychovávat a vyhodila ji i s dětmi z kláštera. Rozumíte?

Nerozumím…

Každé násilí bylo duchovně odůvodněné. Všichni to přijímali jako samozřejmost a kdo pochyboval, byl s tím naprosto sám. Zbývalo jen pokud možno svým jednáním nepřispívat ke zlu a v rámci možností být na děti hodný. Ovšem ty možnosti byly velmi, velmi omezené.

Byla jste někdy přítomna fyzickým trestům?

Facek jsem viděla nespočet, to bylo naprosto běžně. Hrubé zacházení s dětmi, facky, cloumání, vyhazování. Jinak jsem viděla matku, když tloukla jednu ženu, kopala do ní, a jinou, o kterou zlomila kuchyňské náčiní… Nářezu druhých klackem jsem přímo přítomna nebyla, ale slyšela jsem nepochybně tuto exekuci mnohokrát. Sama jsem též několik takových trestů absolvovala. Řezali jen muži a vstupovali do místnosti postupně po jednom, takže každý tloukl beze svědků tolik, kolik sám uznal za vhodné. Matka sama uštědřovala políčky a rány do obličeje, jak bylo „třeba".

Proč jste byli biti?

Byla to součást očisty. Bylo to vždy na úrovni učitel-žák, nebo na výzvu učitele. Tresty nespočívaly pouze ve fyzických trestech. Jedna sestra například nesměla do svého pokoje a několik měsíců opakovaně musela spát v kotelně na zemi mezi pracovními kabáty a botami. Někteří muži nesměli do domu vůbec, kromě vyzvání matkou. Někteří členové kláštera se nesměli mezi sebou setkávat, nebo alespoň ne o samotě. Pracovní tresty beze spánku trvaly přes celou noc a pak bezprostředně následoval běžný pracovní den. Hovořím teď o dospělých členech. Dalším způsobem bylo klečení na tvrdých masážních hrotech. Vyžadování absolutní poslušnosti, psychické vydírání, to se týkalo i dětí. Byla to nepřetržitá atmosféra autority a strachu.

Jaké tresty jste musela snášet konkrétně vy, a za co?

Obdobně jako ostatní. Ale podotýkám, že jsem to dlouho brala tak, že mi to přísluší, jako součást očisty. Už jsem to popsala. Mé osobní tresty mi tak nevadily jako u druhých. Nesnášela jsem křik a pláč dětí. Nedalo se s tím nic dělat. V průběhu let, jak šel čas, se mi vytrácel smysl toho všeho, jelikož jsme podle matky nikam duchovně nepokročili, nic nepochopili ale trestalo se stejně. Naopak, tresty byly tvrdší. Přibývalo případů, kdy jsem nechápala, za co vlastně tresty přicházejí.

Nebylo z toho úniku?

Možnost potrestání, pokárání, seřvání visela neustále ve vzduchu čtyřiadvacet hodin denně. Musel jste být neustále průhledný, nenechávat si nic pro sebe, nesměl jste odpočívat, když jste byl unavený, spát, když jste byl ospalý, najíst se, když jste měl hlad, dělat, co byste sám chtěl a jak byste chtěl neustále připravený ke křížovým výslechům. Když je vám špatně, nebo máte zdravotní problém, raději to nepřiznáte, protože můžete být za to zesměšněn nebo pokárán, že se špatně staráte o své tělo. Nedostanete očkování tetanus, klíšťata…

Nemáte možnost se dosyta vyspat, nemáte plány do budoucna, vše máte přidělené, od krému na ruce po jídlo, oblečení a postel. Dáváte podněty v práci, ale vše musíte konzultovat s matkou, bez dovolení nesmíte absolutně nic. Nemáte noviny, zprávy, pouze jednu rozhlasovou stanici, kterou nesmíte změnit a novinky z úst matky představené. Když je zavoláno vaše jméno, nikdy nevíte, zda dostanete nějaký úkol nebo ránu do hlavy. Když se znelíbíte, můžete si vysloužit celonoční pracovní službu a ráno pokračovat celý další den. Stačí se křivě podívat nebo málo usmívat a jste na pranýři. Jste šťastný, když je zrovna klid a něco se daří, za každou vycházku do lesa občas v neděli odpoledně, tedy pokud neomdlíte únavou.

Jak jste takový tlak zvládala?

Představte si, že takto žijete mnoho let, den za dnem. Jste loutka. Bojíte se a přejete si, abyste byl zdravý a všechno vydržel, vytvoříte si svoji vlastní iluzi lepších zítřků a svůj vlastní vnitřní svět, těšíte se na každého člověka, který přijde koupit květinu, a v duchu prosíte za odpuštění, že jste tak slabý. V období, kdy jsme již měli zahradnictví, jsem měla vřelý vztah k mnoha lidem z okolí, kteří chodili pro květiny. Pomáhali mi přežívat, netušili, jaký život žijeme uvnitř. Dostala jsem zákaz mluvit s nimi o jiném než o květinách. Jeden nejhorší nářez holí na lavici nevydá za tento pravidelný životní rytmus, který vyčerpává, ponižuje, tlačí ke zdi, ždímá, deptá. To bití nebolí tolik, jako násilné odloučení od svých vlastních dětí.

Ale do sekty jste přece přišli z normálního života. Měli jste tedy představu o tom, jak to „venku" chodí. Život, který popisujete, se možná dá nějakou dobu vydržet ale více než deset let?

Ano. A proto nikoho nenapadlo, kam až to může zajít. Znali jsme jen ten život venku. Se sektami nikdo žádnou zkušenost neměl. Byli jsme po revoluci, snad kromě jehovistů, jedni z prvních a možná jediní takhle uzavření. Dlouho jsem si myslela, že je ten stav pouze dočasný. Po letech jsem rezignovala, ten nejhorší nápor na mne lety opadl, přece jen nás bylo na jednoho člověka dost.

Manipulovala nějak matka představená se vztahy mezi manželskými páry?

Myslím, že záměrně řídila mne a mého klášterního manžela, abychom se sblížili a nakonec nás vyzvala, abychom se vzali. Manželství ovšem nefungovala jako v běžném životě, neměla svoji běžnou funkci, protože vše řídila matka. Partnerské vztahy jí sloužily k lepší manipulaci s lidmi, tak jsem to pociťovala já osobně. Asi dvakrát, možná třikrát za období mého pobytu v sektě nás vybídla k narození dítěte. Přitom mi tajně zařídila antikoncepci. Před vstupem do kláštera jsem žádnou neměla. Muselo se to odehrát při jediné návštěvě soukromého gynekologa, na kterou mne a těhotnou „sestru" poslala do Brna. Zjistila jsem to až po návratu z kláštera do normálního života, kdy opakované bolesti dosáhly stavu, kdy jsem skončila na lékařské pohotovosti v Třebíči.

Jiný manželský pár zase vybízela opakovaně k početí dítěte. Jedné ženě naopak zakázala v konečné verzi svého postoje mít děti, aby nešířila dál negativní karmu rodu. Zhruba po deseti letech v sektě pak zrušila, prý na pokyn z jejího vyššího duchovního zdroje, všechna manželství. Odstěhovali jsme se z hodiny na hodinu ženy zvlášť a muži zvlášť. Pouze jeden manželský pár byl spojován na její výzvu v případě, že rozhodla o dalším dítěti.