Břetislav Chrastina pocházel z Hodonína, ještě během jeho dětství se však rodina přestěhovala do Valašského Meziříčí, kde jeho otec, majitel řady podniků včetně velkostatku a cihelny, koupil tiskárnu. Na sklonku roku 1917 musel teprve šestnáctiletý mladík převzít na devět měsíců správu velkostatku na svá bedra, což nemálo urychlilo jeho zrání.

Vojákem od mládí

Sloužit Československu ve vojenské uniformě se rozhodl již krátce po jeho vzniku, kdy odešel dobrovolně bojovat proti Maďarské republice rad na jižní Slovensko, kde byl podle některých pramenů poprvé zraněn. Po maturitě se k velkému zklamání svého otce přihlásil na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou úspěšně ukončil 13. srpna 1922 jako poručík pěchoty.

V červenci 1924 byl na vlastní žádost přeložen k letectvu a absolvoval pozorovatelský kurz leteckého učiliště v Chebu. Velkého úspěchu dosáhl v prosinci roku 1927, když spolu se štábním kapitánem Václavem Vlčkem, jemuž dělal kopilota, docílil světového rekordu ve vytrvalostním letu v kategorii dvousedadlových letounů o prázdné hmotnosti do 400 kg na uzavřeném okruhu. Oba muži tehdy naletěli v letounu Avia BH-9 během 10 hodin 1305 kilometrů, čímž překonali předchozí Vlčkův rekord z července téhož roku.

Začátkem roku 1930 odešel Chrastina v hodnosti nadporučíka z armády, oženil se a stal se spoluvlastníkem velkostatku v Povážské Bystrici. Po pěti letech se ale rozvedl a odešel do Prahy, kde vystudoval práva a po krátké praxi v advokátní kanceláři začal pracovat u policie. Během mobilizace na podzim roku 1938 sloužil u leteckého pluku v Hradci Králové.

V exilu

Po obsazení zbytku Československa hitlerovským Německem se spolu s dalšími letci rozhodl odejít do exilu a přes Polsko se dostal do Francie, kde vstoupil do řad 1. pěšího pluku československého zahraničního vojska a jako velitel jedné z rot se zúčastnil v červnu 1940 ústupových bojů, za což obdržel francouzský Croix de Guerre a Čs. válečný kříž. Po pádu Francie byl evakuován do Anglie.

V roce 1942 prošel paradesantním a sabotážním kursem s trochu rozporuplnou pověstí. Velitel československé vojenské zpravodajské služby plukovník František Moravec ho hodnotil jako vyrovnaného, samostatného, pracovitého a charakterního důstojníka, jeden z Chrastinových předchozích velitelů ale k tomu připsal: „Náchylný k pití. Ve stavu podnapilém se pouští do nevhodných debat a kritik. Dobrý voják.“

„Břetislav Chrastina byl poněkud nečítankový hrdina… Na jedné straně vlastenec, sokol, důstojník, vynikající lyžař, letec i parašutista, ale na straně druhé bouřlivák, který se rád napil, neměl daleko k ráně i drsné mluvě,“ napsal před časem o Chrastinovi na stránkách Vojenského historického ústavu historik Jindřich Marek.

V červenci 1943 byl Chrastina jmenován velitelem nově vzniklé paraskupiny Spelter, která byla o necelý rok později, v noci ze 4. na 5. května, vysazena z letadla nad protektorátním územím.

Nešťastné boty

K seskoku čtyřčlenné skupiny, jejímiž členy byli kromě Chrastiny v hodnosti štábního kapitána ještě rotný Jaroslav Kotásek a radisté rotný Rudolf Novotný a četař Jan Vavrda, došlo u obce Kramolín v třebíčském okrese. Jejím cílem byla podpora odboje na střední Moravě a rádiové spojení s Londýnem, ale jak se bohužel u výsadků stávalo, řada věcí se začala záhy komplikovat.

Kotásek se při dopadu zamotal s padákem do větví stromu a padák se ani přes veškerou snahu nepodařilo vyprostit, takže zůstal na stromě. Chrastinovi pak při nočním přechodu přes řeku Jihlava uplavaly boty. Nechtěl ostatní zdržovat, tak se od nich odpojil s tím, že si sežene nové boty a sejde se s nimi v obci Nová Říše. Vhodnou obuv ale neobjevil a k místu setkání dorazil se zpožděním a rozbitýma nohama, ostatní už byli pryč. Od té chvíle musel jít sám.

Na kontaktních adresách z Londýna neuspěl, takže v noci z 24. na 25. května 1944 přešel ilegálně na Slovensko a napojil se na slovenskou odbojovou organizaci Flóra, přes niž se dostal k organizátorům Slovenského národního povstání. Do toho se pak zapojil ve funkci velitele roty partyzánského oddílu Pavel.

Vzdorný velitel

Po potlačení povstání operoval jeho oddíl v okolí Liptovského Mikuláše. „Jeho partyzánská anabáze skončila 27. ledna 1945, kdy ve Štrbském Plese zaútočil na německou jednotku, která měla zničit hotelová zařízení a po osvobození obce se spojil s jednotkami 1. čs. armádního sboru v SSSR,“ píše Jindřich Marek.

V únoru začal Chrastina působit přímo pod velitelem sboru plukovníkem Ludvíkem Svobodou, který mu svěřil úkol naverbovat asi 400 slovenských vojáků-lyžařů pro dva prapory samopalníků. Slovenská armáda však byla už v té době roztříštěná, řada mužů působila u partyzánů nebo v jiných jednotkách, takže Chrastina nesehnal ani polovinu požadovaného počtu a sestavil jen jeden neúplný prapor. Ten byl okamžitě nasazen do boje a brzy čelil kvůli nedostatečnému vybavení a malému počtu vojáků značným ztrátám.

Koncem března už měl pod sebou jen necelých 70 mužů, s nimiž přitom musel zajišťovat čtyřkilometrový bojový úsek. Když tedy dostal rozkaz, aby další muže odeslal jinam, protestoval: „Malý počet osazení tak velkého úseku působí depresivně na morálku mužstva. Nutno k tomu připočíst, že nebylo cvičeno na stálou obranu a také není pro ni materiálně vybaveno. Většina mužstva nemá pláště a je velké množství nachlazených. Tím spíše nemohu stav zmenšovat,“ napsal Chrastina do hlášení z 1. dubna 1945.

Po válce se za to ocitl před vojenským soudem, tehdy byl ale ještě zproštěn viny. Po únoru 1948 bylo hůř. Vrchní vojenský soud ho znovu obvinil a kromě údajné zbabělosti při velení na Slovensku mu dával za vinu i „svévolné“ opuštění skupiny Spelter. V prvním případě se důstojník dokázal ještě obhájit, za opuštění Speltzeru však dostal půl roku vězení. Po propuštění byl navíc v roce 1950 znovu zatčen a jako řada dalších vojáků uvězněn bez rozhodnutí soudu svévolně na Mírově, kde strávil 27 měsíců.

Po propuštění se musel živit jako dělník, k právnické profesi se vrátil až v 60. letech. Zemřel 11. června 1971 ve Vítkově. Pohřben byl bez jakýchkoli vojenských poct.