ASEM včera představil závěry své rozsáhlé analýzy na odborné konferenci v Praze. Jde o data, která získal oficiální cestou z ministerstva dopravy na základě svobodného přístupu k informacím. „V Česku se zřejmě dějí zázraky. Čím je průměrné stáří vozového parku vyšší, tím méně aut neprojde emisními kontrolami. Auta se u nás asi uzdravují,“ říká Petr Novák z ASEM, který údaje analyzoval.

Například v roce 2018 bylo průměrné stáří aut v Česku na kontrole emisí 13,03 let, emisním testem, neprošlo 2,27 procenta aut. Naopak v Německu ve stejném roce bylo stáří vozidel 8,9 let, neprošlo 6,61 procenta vozidel. V prvních pěti měsících letošního roku se počet aut, který neprošel, dostal dokonce už pod dvě procenta. „Je tu obchodní prostředí pro malé procento hráčů, kteří vydělají na vydávání kladných protokolů,“ řekl ředitel ASEM Michal Fleischhans.

Stát data z kontrol má, zjevně je ale nijak neanalyzuje. To ostatně už jednou potvrdili zástupci ministerstva dopravy při diskuzi v Poslanecké sněmovně o rozvolnění regulace. Deník Zdopravy.cz se už v létě obrátil na ministerstvo dopravy s dotazem, jak je možné, že v Česku prochází kontrolou úspěšně mnohem více aut. „Vzhledem k tomu, že nedisponujeme srovnatelnými daty, nechceme o důvodech spekulovat,“ řekl mluvčí ministerstva dopravy František Jemelka.

Na první pohled problém s emisemi nikomu nevadí. Podvody ale přispívají k horšímu ovzduší, vzniku řady chorob a taktéž si nežádá kvalitní autoopravárenství. Tedy spíše podporuje to nekalé či neodborné. „Bohužel se tento problém neřeší dost razantně. Stát to toleruje a situace se zhoršuje,“ říká Fleischhans.

Příznivější výsledky 

Jeho otec Libor Fleischhans poukazuje na řadu způsobů, jak se podvádí. Jedním z nich je například rychlost, jakou měřící technik sešlápne pedál až na podlahu. Podle předpisu to musí být co nejrychleji, do maximálně jedné sekundy. V praxi ale hodnoty jednotlivých akcelerací, které nejsou přímo na protokolu z měření dokladují, že akcelerace často to trvá i několik sekund.

„V takovém případě jsou výsledky mnohem příznivější, auto pak projde, i když by jinak emisní limit nesplnilo,“ dodal. Upozornil ale i na podvody přes takzvané emulátory, kdy hodnoty automaticky vymýšlí namísto auta počítačový program a průběh testu a emise auta se tváří papírově v pořádku. Ve skutečnosti auto není vůbec připojeno na přístroj a nebo je jen vizuální kulisou pro přihlížející.

Některé podvody přitom stát může zjistit, aniž by se zvedli úředníci ze židle a vyrazili na místo. „V systému jsou stovky protokolů, u kterých součet všech naměřených látek přesahuje sto procent. Setkal jsem se i s případem, kdy byla v emisích vyšší koncentrace kyslíku než je na zeměkouli běžné,“ uvedl Novák.

Protokoly ukazují i vytížení některých techniků. Někteří zvládají papírově i 70 aut za den. Velké rozdíly jsou také v tom, jaké procento aut na jednotlivých stanicích neprojde. Například u jedné z emisních stanic v areálu velkokapacitní STK neprošlo jen 0,1 % kontrolovaných aut.

Podvodů přibývá 

„Je to systémový problém, podvodů přibývá. Poplatek za měření emisí je v podstatě jen takové výpalné,“ říká Libor Fleischhans. „Ministerstvo problém toleruje, takzvanou odbornou veřejnost tvoří jen zástupci velkých provozovatelů stanic technické kontroly, kterým tento systém vyhovuje,“ dodal.

Podle něj končí hlavně stanice měření emisí u autoservisů, které naopak podle protokolů vykazují podstatně reálnější data. V Česku stanic na měření emisí od změny legislativy v roce 2016 postupně ubývá.  V roce 2015 jich bylo 2 735 a dnes jich je jen okolo 800. Změna zákona přinesla omezení měření stanicím u autoservisů kvůli údajnému střetu zájmů.