Kliknutím zvětšítePartyzáni na noc z 18. na 19. dubna zůstali v zámku a rozestavili stráže, ale o tom, kdo druhý den přijede na návštěvu, vůbec netušili. Nevěděl to ani sám hrabě Dubský. Müller, jenž měl v té době na starost přesun tankové divize na jihozápad od Brna, aby tu posílila uzlový bod německé obrany, se pro tento krok rozhodl spontánně, protože se s Dubským znal ještě z doby svého působení v Kroměříži v roce 1939.
Přepadení ve vstupní hale
V okamžiku, kdy generál spolu se třemi vojáky svého doprovodu vstoupil do vstupní haly hoštického zámku, ho partyzáni okamžitě obestoupili, spolu s jeho doprovodem odzbrojili a oznámili mu, že je zajat. Pak ale venku zahrčel motor, protože přijelo další auto. Plné německých vojáků.
Partyzáni se rychle znovu rozestavili kolem vstupních dveří, to už ale Němci vcházeli dovnitř. Při větším počtu osob partyzánům hrozilo, že pouhou hrozbou zbraní všechny v šachu neudrží, proto na vojáky zaútočili a srazili je údery do hlav. Poloomráčené Němce odtáhli do sklepa, kde je trojice partyzánů (Antonín Slabík, Rudolf Kamený a Vladimír Křepelka) postřílela.
Podobný osud hrozil i Dubskému, hraběte ale zachránilo to, že si vyžádal svědectví hoštického starosty Martina Vašíčka a několika dalších osob. Ti se skutečně dostavili a byli ochotni dosvědčit, že Dubský se k lidem v kraji i ke svým zaměstnancům choval vždy slušně. Zachránili mu tím život.
Den plný překvapení však stále ještě nekončil, takže partyzáni ulovili ještě jednu nepředpokládanou kořist. Večer přijel na návštěvu zámku kroměřížský okresní hejtman Karl Koblischek, který byl zajat ve vstupní hale obdobně jako Müller. Během jediného dne získal partyzánský oddíl Olga dva prominentní zajatce. Pak zamkl hraběcí rodinu a služebnictvo v pokojích a 20. dubna ze zámku i se svými dvěma zajatci konečně zmizel.
Přemístil se na dvůr v Kamínkách u Roštína, kde ale náhodně narazil na deset vojáků wehrmachtu, jež sem přijeli pro proviant. Došlo k přestřelce, při níž tři Němci padli. Partyzáni se poté znovu přesunuli, tentokrát do Milovic, kde v noci z 21. na 22. dubna zajatého Koblischka oběsili, a navíc probodali bajonety.
Masakr v Salaši
V následujících dnech došlo k několika dalším přestřelkám s pátrajícími německými oddíly, které v odvetě za partyzánskou činnost zesilovaly svůj teror a popravovaly lidi, jež podezřívaly z kontaktu s partyzány. Zajatého Müllera ale nenašly, protože ho partyzáni přemístili do hájenky Inocence Tománka u Salaše a přes vysílačku informovali štáb 2. ukrajinského frontu. Sovětské velení projevilo o prominentního zajatce velký zájem, jeho předání však nebylo jednoduché.
První pokus dopravit generála k veliteli 1. československé partyzánské brigády skončil neúspěšně. Partyzány na místě předávky překvapil náklaďák s německými esesáky, kteří byli upozorněni na přítomnost partyzánů v oblasti. Díky postaveným hlídkám se partyzánům podařilo esesáky zaskočit a v následujícím boji 16 z nich pozabíjet (uniknout se podařilo jen asi dvěma esesákům), ale zajatce se v důsledku přestřelky předat nepodařilo.
Němci také nezaháleli - s pomocí ukrajinských provokatérů, kteří se vydávali za partyzány, vyzvali více než dvacítku mužů z osady Salaš, aby se "zapojili do boje proti nacistům" - všechny pak odvedli do lesa za obec, kde je postříleli. Zachránilo se jen několik mužů, jimž se zdálo chování údajných partyzánů podezřelé a po cestě se jim podařilo se od skupiny oddělit a utéct.
Po masakru obyvatel Salaše se příslušníci oddílu Olga střetli s ustupujícími německými jednotkami v této vesnici a poté se 1. května přesunuli k Velehradu, který společně s rumunskými vojáky osvobodili. Následovalo další krvavé účtování, tentokrát s muži, které partyzáni považovali (někdy oprávněně, někdy ne) za konfidenty gestapa.
Nejvýznamnější akce v dějinách partyzánského hnutí
Dne 2. května byl generál Müller ve Slavkově u Brna konečně předán náčelníkovi štábu sovětské 53. armády generálmajoru A. J. Jakovlevovi. V sovětském zajetí strávil deset let, propuštěn byl v roce 1955 a zbytek života prožil v západním Německu. Zemřel v roce 1961.
Zajetí německého divizního generála bylo jednou ze dvou akcí, jimiž se partyzánský oddíl Olga nejsilněji zapsal do dějin českého protifašistického hnutí. Tou druhou bylo vypuštění cisternových vagónů s pohonnými hmotami pro německou armádu. To se partyzánům podařilo 26. února 1945. Podle historika Vladimíra Černého z Masarykovy univerzity, autora rozsáhlé práce Partyzánský oddíl Olga. Krvavá cesta jedné odbojové skupiny, šlo o vůbec nejvýznamnější diverzní akci, kterou příslušníci Olgy provedli.
"Během postupného ústupu nacistů z území Sovětského svazu, Polska, Maďarska a Slovenska bylo na Moravu přesunuto v železničních transportech množství důležitého vojenského materiálu, a právě ten se stal cílem partyzánů," uvádí Černý. Oddíl Olga se za tím účelem přesunul 26. února 1945 na nádraží v Morkovicích v kroměřížském okrese, kde našel zhruba pětikilometrovou řadu 717 nákladních vagonů včetně 111 cisteren. Celý úsek přitom střežila jen sedmičlenná hlídka maďarské armády. Partyzánům se podařilo vypustit celkem čtyřiadvacet cisteren a nechat vytéct 512 600 litrů lihu, oleje, benzolu a jiných látek.
"Vzhledem k tomu, že německá armáda v závěrečné fázi války již trpěla kritickým nedostatkem pohonných hmot, měla tato odbojová akce značný význam," hodnotí úspěšnou akci Černý.
Další činnost partyzánského oddílu Olga už nelze vnímat tak pozitivně, což je dáno zejména zápornými stránkami povahy jejího velitele Josefa "Pepka" Houfka, začátkem roku 1945 dvaadvacetiletého, a částečně i jeho milenky a pravé ruky, v té době devatenáctileté Olgy Františákové. Kdo vlastně byli Olga Františáková a "Pepek" Houfek?
Zlodějíček na cestě k partyzánům
Ani jeden z nich nebyl právě rozený velitel. Jak uvádí ve své práci Vladimír Černý, Houfek se začal v roce 1939 učit na řezníka, brzy ale proslul spíš jako drobný zlodějíček, který svému zaměstnavateli kradl opakovaně menší částky peněz a různé cennosti. U soudu si za to v roce 1940 vykoledoval první podmínečný trest (čtyři dny vězení s odkladem na jeden rok) a musel si hledat jinou práci. Jako řeznický učeň nastoupil u dalšího mistra, znovu ale začal krást, tentokrát zejména maso, vejce a mouku, a znovu přišel podmínečný trest (den vězení opět s ročním odkladem).
V roce 1941 Houfek vstoupil do německé armády, což později po válce obhajoval tím, že se chtěl přes armádní službu dostat do ciziny. Jeho spolubydlící z kasáren v Drážďanech, kde oba prodělávali výcvik, ale po válce vypověděl, že Houfek chtěl především "udělat kariéru" a dostat se k válečnému námořnictvu. Němci však Houfka v roce 1942 z armády propustili, pravděpodobně kvůli zjištění, že lhal o svém věku a není ještě plnoletý.
Uniformy se zřejmě mladíkovi zalíbily, protože po propuštění z armády požádal o možnost sloužit u protektorátní policie, což se mu splnilo. Jeho povahové vlastnosti se však zřejmě příliš nezlepšily - i jeho tehdejší velitel nadporučík Kulhánek po válce vypověděl, že Houfek byl nespolehlivý, hrubý a vystupoval až asociálně.
V září 1944 mladík náhle ujel z Plzně, kde tehdy sloužil, a vydal se na Moravu s cílem dostat se k partyzánům. Pronikl až na slovenské území, kde ho zajala hlídka partyzánského oddílu Jana Žižky. Jeho členem se pak skutečně stal a také se v něm seznámil s Olgou Františákovou, s níž posléze začal i žít.
Partyzánka s gestapem v zádech
Františáková se narodila 18. března 1926 v obci Dědovo na Podkarpatské Rusi, kde její otec sloužil jako četník. Po zřízení Slovenské republiky byla spolu s rodiči evakuována na Moravu, kde se novým domovem rodiny stala vesnice Zádveřice u Zlína.
Po dokončení obecní školy nastoupila do Baťových závodů ve Zlíně, ale dlouho se v nich neohřála a utekla k sestře Gisele do Prahy. Zlínský pracovní úřad na ni ale upozornil kolegy v Praze a Františáková začala znovu utíkat - tentokrát k babičce do rodného Dědova. Tam ji ale podle její poválečné výpovědi vypátrala maďarská policie, která ji zatkla a věznila na několika místech kvůli nelegálnímu překročení hranic.
V roce 1944 ji Maďaři předali zlínskému gestapu, jež ji propustilo pod podmínkou, že se bude každých 14 dní pravidelně hlásit. Po válce zřejmě právě kvůli tomu vznikla legenda, že Františáková byla konfidentkou. Podle Černého a většiny současných historiků však neexistuje žádný důkaz, že by s gestapem opravdu spolupracovala.
Asi měsíc po návratu z Maďarska dostala Františáková dopis od kamarádky z Prahy, že ji hledá pražská německá kriminálka. "Na podkladě zaslaného mně dopisu jsem se rozhodla opustit své rodiče a odjet na Slovensko k partyzánům… Po příjezdu na Slovensko jsem se v Kuneradu setkala s partyzánskou skupinou M. R. Štefánika, u které jsem byla ihned přijata. Po týdenním pobytu u této skupiny dostavil se k nám major Murzin, náčelník štábu partyzánské skupiny Jana Žižky, a vyžádal si všechny partyzány z Čech a Moravy do své skupiny. Společně s touto skupinou jsem zůstala na Slovensku do začátku října 1944. V těch dnech přišel k naší skupině Josef Houfek ještě s jedním členem protektorátního četnictva. Krátce po jejich příchodu jsme přešli do Beskyd na Moravu," uvedla v roce 1946 ve své výpovědi na SNB Františáková.
Svévolné popravy
Na východní Moravě se partyzáni rozptýlili do řady skupinek, z nichž v jedné byli i Houfek s Františákovou. Skupinka se kvůli německému tlaku ještě rozdělila a na přelomu roku 1944 a 1944 zůstali pohromadě jen čtyři: Houfek, Františáková, osmnáctiletý mladík Ladislav Verner a Rus Simeon Žukov. Tato čtveřice vytvořila základ nového partyzánského oddílu, který vznikl 9. ledna v Nemochovicích u Vyškova a byl pojmenován podle křestního jména Františákové.
Houfek se ustavil velitelem, ze své družky udělal svou zástupkyni a získal postupně další spolupracovníky. Od února 1945 se skupina zapojila i do odbojových akcí jako součást už zmíněné Murzinovy partyzánské brigády Jana Žižky, s níž se opětovně zkontaktovala. Vypuštění německých cisteren a zajetí německého generála byly mezi nimi nejvýznamnější.
Současně se ale vyhrocovaly Houfkovy negativní vlastnosti. "Často vydával velmi neuvážené rozkazy. Trpěl stihomamem a nechal zabít i několik členů vlastní partyzánské skupiny, což nelze hodnotit jinak než jako vraždy," řekl Deníku vedoucí historického oddělení Moravského zemského muzea v Brně Jan Břečka.
Skupina byla pod neustálým tlakem slídících německých jednotek, které samozřejmě získávaly informace o pohybu partyzánů i od řady místních konfidentů. Jako protitlak se snažila tyto udavače stíhat a likvidovat, jenže ne vždy přitom dopadla skutečně pravé viníky. Jejímu "účtování" tak padli několikrát za oběť i nevinní lidé. Vzájemná averze rostla také uvnitř oddílu, a vše vyvrcholilo v noci z 24. na 25. března, kdy byli na Houfkův rozkaz zavražděni Jindřich Gloza z Morkovic a František Chlapík.
"Glozu Houfek obviňoval, že v oddílu podrývá jeho autoritu, zpochybňuje rozkazy a údajně jej chce odstranit z velitelské funkce. Svévolně poté partyzána odsoudil k trestu smrti. Případ Františka Chlapíka byl komplikovanější. Dotyčný se vydával před partyzány za lékaře a vystupoval pod jménem MUDr. Charpík. Svým jednáním nakonec vyvolal u partyzánů podezření, že je ve skutečnosti informátorem stíhacího oddílu, což rozhodlo o jeho osudu," uvádí ve své práci Černý.
Obdobně sporný případ představuje mj. zavraždění velitele četnické stanice v Kvasicích Bohumila Teichmanna. Ten byl na Houfkův příkaz zajat v noci z 31. března na 1. duben a odvlečen do lesa v katastru obce Nová Dědina v okrese Kroměříž, kde mu partyzáni sdělili, že jej "za kolaborantskou činnost" odsuzují k smrti, a poté jej umlátili a ubodali.
Stejně krutý (navíc vzhledem k údajnému provinění zcela nesmyslný) trest vyměřil Houfek 27. dubna 1945 dvěma svým partyzánům, kteří zatajili skupině dvě staré pistole. Oba byli ubodáni, přestože podobných nepřihlášených zbraní kolovalo mezi partyzány víc a nikdo předtím tak tvrdě trestán nebyl.
Soudy a fámy
Po válce byl proto Houfek opakovaně souzen. Mimořádný lidový soud v Brně jej sice uznal 27. listopadu 1946 vinným, ale od potrestání upustil, protože "obžalovaný konal služby partyzánské a dosáhl úspěchů, o nichž podal písemné důkazy". S tím se nesmířil brněnský vojenský prokurátor, který v lednu 1947 podnítil nové vyšetřování. To vedlo k druhému procesu s Houfkem, tentokrát před Vojenským soudem I. stolice v Brně. Zde byl obviněn z pěti trestných činů včetně spoluviny na vraždách devíti mužů.
Čtyři body (včetně zmíněných vražd) Houfkovi prošly, odsouzen byl nakonec za jediný, a sice "za zločin nešetření služebních předpisů". Dostal tři roky vězení, odseděl si však jenom část, protože zbytek mu prominula amnestie nového prezidenta republiky Klementa Gottwalda z 19. června 1948.
Po propuštění pracoval v chemické továrně, ale když byl znovu zatčen za rozvracení pracovní morálky a závodní organizace ROH, podařilo se mu utéct a emigroval do Rakouska.
"V Rakousku údajně navázal spolupráci s československým exilem. Komunistická Státní bezpečnost pak Houfka obvinila, že byl se špionážními úkoly poslán zpět do Československa. To nelze nijak potvrdit, faktem ale je, že při přechodu rakousko-československých hranic došlo 14. listopadu 1948 k Houfkově zatčení," uvedl pro Deník Vladimír Černý. Houfek byl poté odsouzen k pětiletému trestu.
"Během jeho výkonu dvakrát utekl. Pokaždé však byl znovu zatčen a vrácen do věznice. Když jej nakonec propustili, uzavřel sňatek s jednou ze svých spolubojovnic z oddílu Olga a přijal za své i její příjmení. Z Josefa Houfka se tak stal Josef Tesařík. Pracoval potom jako klempíř v Ústí nad Labem," dodává historik.
Františáková se po válce stáhla do ústraní, pracovala jako pošťačka v Šumperku a žila v nevydařeném manželství s tyranským manželem. Veřejně nevystupovala a údajně odmítla i převzít vysoké sovětské vyznamenání za odbojovou činnost.
V druhé polovině 50. let vyšla v západoněmeckém časopise Münchner Illustrierte série článků Hanse Schuhmanna, která ji na základě nepodložených fám vinila ze spolupráce s gestapem. Tato obvinění se v průběhu let opakovaně vracela a objevila se i v 90. letech, zejména v knize autora Jaroslava Pospíšila Hyeny. Tato kniha se však stala terčem ostré kritiky řady historiků a Pospíšilem uváděné informace byly mnohokrát vyvráceny.
Týká se to i Františákové: podle Pospíšila prý odhalil její úlohu konfidentky během poválečného vyšetřování někdejší vedoucí zlínského gestapa Karl Raschka. Jak ale konstatuje opět Vladimír Černý, ani dochovaný Raschkův vyšetřovací spis, ani protokol jeho výpovědi, ani jeho vlastnoručně psané obhajoby nic takového neobsahují. Stejně tak se o Františákové coby agentce nikdy nezmínil ani kriminální rada brněnského gestapa Otto Koslowski, který jinak řadu svých spolupracovníků při poválečném vyšetřování udal.
"Na základě všech výše uvedených skutečností lze dojít k závěru, že Olga Františáková agentkou gestapa nikdy nebyla," uzavírá Černý.
3
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
