První hlášení o pádu letadla dostali pražští hasiči šest minut před půl desátou dopoledne. Tou dobou se již k roztříštěnému letounu v suchdolské zahrádkářské kolonii Suchdol-Sedlec sbíhali první lidé z okolí.

Letoun, který kvůli přílišnému klesání před přistáním zavadil pravděpodobně o zídku nouzového domku na hraně suchdolského kopce nad řekou v přední části zahrádkářské kolonie, naprosto zdemoloval několik chatek a zahradních domků, zpřerážel několik stromů a úplně se rozpadl. Kromě deseti naprosto zdemolovaných chat utrpělo větší škody dalších pět, které zachvátil požár z rozlitých pohonných hmot.

Lidi v letadle rozhodil náraz do pole trosek, nadále však byli přikurtováni k sedačkám, protože k havárii došlo těsně před přistáním. Celkem se v letadle nacházelo 115 cestujících a pět členů posádky. Řada z nich při nárazu zahynula, další však bojovali o přežití a potřebovali rychlou pomoc.

Zásah v Suchdole

"Bylo naprosté ticho. To ticho trvalo snad minutu. Pak začal - a to bylo to nejhorší, co si pamatuju - pláč a nářek lidí, kteří tu katastrofu přežili," vyprávěla v cyklu Osudové okamžiky České televize jedna z očitých svědkyní.

První tři sanitky se naštěstí pohybovaly v Suchdole, takže na místo havárie dorazily asi pouhých pět minut po nahlášení. "Slyšel jsem výzvu vrchní sestry dispečinku, že v distriktu Suchdol spadl malý sportovní aeroplán. Hned tam poslala posádky, které byly nejblíž, ale než jsem sjel dolů, přišla další zpráva, že jde o dopravní letadlo," vzpomínal po letech řidič jedné z těchto sanitek Bedřich Procházka pro záchranářský zpravodajský server Modrá hvězda života.

Vzápětí byly do oblasti Suchdola poslány všechny sanitní vozy, které měla tehdejší pražská záchranka k dispozici. Velkým štěstím bylo, že první zprávy z místa mohly podávat samy posádky, což výrazně zefektivnilo komunikaci i samotnou záchranářskou práci.

"Když jsme přijížděli na místo, byla dost mlha, taková ta nepříjemná říjnová, asi do třiceti až padesáti metrů. Přijížděl jsem ve směru od Horoměřic, lidé nám ukazovali směr. Bylo to vedle ulice Na Rybářce, začínala tam zahrádkářská kolonie. Byli tam mrtví, živí, jeden vedle druhého, ztrátová zranění, k tomu neuvěřitelné smetiště, protože letoun se hrozivým způsobem rozbil, jenom jeho střed zůstal zčásti vcelku, protože byl konstrukčně nejpevnější," popisoval tehdejší scenérii Bedřich Procházka. Hasiči tento díl trupu svou technikou později stejně nazdvihli, protože záchranáři pod ním hledali lidi.

Zdroj: Youtube

Začal proslulý a ukázkově prováděný záchranářský zásah, který později poměrně věrohodně zrekonstruoval televizní seriál Sanitka. Posádky prohledávaly ve spolupráci s hasiči celý prostor, vyprošťovali živé a urychleně je transportovali do pražských nemocnic. Všechny složky záchranného systému při akci opravdu vzorně spolupracovaly. Fakt, že už třicet pět minut po přijetí prvního hlášení byli všichni přeživší na cestě do nemocnice, se setkal i s velkým mezinárodním uznáním.

"Organizace vyprošťování, přenášení raněných do sanitek a jejich odvoz běžela jako na drátkách. Jen pro zajímavost, a to je unikát, za 20 minut po příjezdu na místo nehody bylo vyproštěno a odvezeno 52 cestujících," napsal pro server Požáry nadporučík Milan Krchov působící v archivu pražské hasičské záchranné služby.

Jedenačtyřicet lidí přežilo

Místní lidé později hovořili o štěstí v neštěstí, protože zahrádkářská kolonie byla kvůli husté mlze a sychravému počasí téměř pustá. Kdyby bylo jasněji, pak by k obětem v letadle přibyla zřejmě i řada mrtvých na zemi.

Minimálně jednu oběť si však pád letadla na zemi přece jenom vyžádal. "Našli jsme pod zdviženým trupem jednu paní, byla v teplákách a v zástěře, takže jsme usoudili, že se z Jugoslávie asi nevracela. Byla to bohužel stará paní, která v té době byla v zahrádkách," zmínil Procházka.

Celkem při havárii zahynulo 79 lidí, 75 na místě, čtyři další později v nemocnici. Z pětičlenné posádky letadla zahynuli čtyři její členové včetně obou pilotů. Jedenačtyřicet lidí včetně jedné letušky však katastrofu přežilo, což lze při stupni roztříštěnosti letadla a síle nárazu označit za jeden ze zázraků v dějinách letecké dopravy.

"Přes nepřízeň počasí a nepřístupnost v prostoru byli všichni, co přežili, na cestě do nemocnic už za 20 minut. To nemá v našich tehdejších poměrech obdoby," zdůrazňuje opětovně nadporučík Milan Krchov. "Snad jediným nedostatkem při likvidaci havárie byla nosítka. Ne, že by nebyla k dispozici, ale měla jiné rozměry a nemohla být použita bez překládání pacientů na jiná nosítka. Nosítka se prostě do sanitek nevešla," dodává. 

Špatná viditelnost ve spojení s lidskou chybou

Proč ke katastrofě v Suchdole došlo? Piloti podle závěrů vyšetřování nedodrželi výškový profil letu. Na tom se bohužel zásadní měrou podílel lidský faktor. Druhý pilot, který letadlo v osudnou chvíli řídil, nedodržel předepsaný postup přiblížení a při stáčení oblouku před závěrečným finále se dostal s letounem až pod hranu suchdolského kopce. Hustá mlha znemožňující viditelnost způsobila, že kopec před sebou včas neviděl a výškoměr zřejmě ani jeden z pilotů nesledoval.

K dovršení smůly byly v té době na letišti mimo provoz dva přesné navigační systémy, které navádějí letadla v konečné fázi přistání, přístrojový přistávací systém (ILS) a přesný přibližovací radar (PAR). Dispečer o tom piloty jugoslávského letadla informoval, jejich poslední komunikace však napověděla, že je tato informace zmátla.

"Takže dráhová dohlednost 1100 metrů a ILS a přibližovací světla mimo provoz?" dotazoval se pilot řídící jugoslávské letadlo.

"ILS je mimo provoz. Přibližovací světla i osvětlení ranveje fungují," upřesňoval dispečer. "V provozu jsou i nesměrové majáky."

Piloti se na základě těchto informací nakonec rozhodli přistát, jenže na svých radiokompasech měli nastaven pouze první radiomaják nacházející se zhruba 7,5 kilometru před prahem přistávací dráhy, což jim neumožňovalo provést správné konečné přiblížení. Poslední kontakt s řídící věží proběhl v 9:18. Pak už se letadlo nikdy neozvalo…

V řadě článků z posledních let bylo zmiňováno jméno Vladimíra Velicha, devětačtyřicetiletého pracovníka ruzyňského radioprovozu, který se spolu se svou manželkou vracel v letadle z Jugoslávie a byl zřejmě jediný na palubě, kdo si chybu v přiblížení uvědomil. Jeho paní později vyprávěla, že vyrazil do kabiny oba piloty varovat, skutečnost však byla pravděpodobně jiná. Při prvních výsleších po nehodě totiž nic takového neuváděla. "Řekl mi, že to pilot vzal příliš prudce, a že je zvědav, jak mu to vyjde. To je jediné, co mi říkal. Když jsem se na něj podívala, měla jsem dojem, že má strach," uvedla do protokolu. Je docela přirozené, že s postupem let se tato vzpomínka přetvořila až do pokusu o záchrannou akci.

Smutný osud spolupracovníka tvůrců seriálu

Záchrannou operaci po pádu letadla věrohodně zpracoval i štáb televizního seriálu Sanitka. Pro scenérii suchdolské zahrádkářské kolonie využil barrandovskou pláň, kde nechal rozstřílet vrak dopravního letadla tak, aby vypadalo jako po nárazu. Iluze byla natolik dokonalá, že posádky některých prolétajících letadel mířících k Ruzyni údajně hlásily řídící věži, že pod sebou vidí spadlé dopravní letadlo, a dotazovaly se, co se stalo.

Rozstřílení letadla tak, aby vypadalo jako po katastrofě, dostal na starost tehdejší zaměstnanec podniku Synthesia Semtín Bohumil Šole, velmi zkušený střelmistr, který údajně použil k tomuto účelu semtex (někdy se traduje, že byl jeho vynálezcem, to ale není pravda).

Šole se v 80. letech minulého století podílel na zkouškách podobné destrukce letadel pro ČSA a Ministerstvo vnitra ČSSR a chtěl si destrukci letadel pomocí plastických trhavin nechat patentovat. Koncem 80. let se dostal do problémů s komunistickou Státní bezpečností. Podle některých nepotvrzených teorií právě kvůli semtexu a schopnosti této trhaviny destruovat letadla - komunistický stát totiž prodal semtex i libyjskému diktátorovi Muammaru Kaddáfímu.

O něco později tato trhavina posloužila k odpálení dopravního letadla nad Lockerbie, přičemž odpovědnost za tento teroristický útok byla přičítána libyjskému vůdci. Začátkem 90. let se tak hodně spekulovalo o tom, že zkoušky destrukce letadel vlastně sloužily k tomu, aby si komunistický režim ověřil, kolik semtexu na zničení letadla stačí, a Šoleho se StB snažila jako nepohodlného svědka odstavit.

Zkušený střelmistr byl ještě na podzim 1989 souzen, rozsudek však byl později v plném rozsahu zrušen. Muž však dlouhodobě trpěl depresemi, které se postupem let stále zhoršovaly. V roce 1997 tak nasedl v Pardubicích na vlak, dojel do Lázní Jeseník, kde si dvacet let léčil depresivní stavy, došel od nádraží až ke vchodu do Priessnitzova sanatoria, posadil se na lavičku a odpálil se vlastnoručně vyrobenou výbušninou, kterou si donesl v kožené tašce. Ke cti je mu třeba přičíst, že svou sebevraždu spáchal tak, aby při ní nikoho dalšího nezranil. Je pravděpodobné, že právě tak to zamýšlel, protože na přesně prováděné výbuchy byl uznávaný expert.