Koronavirová pandemie zaskočila skoro všechny, ale Česká národní banka hned na začátku krize zareagovala okamžitě a zařídila financování zdravotního materiálu. Jak to tehdy probíhalo?
Když se začaly zdravotní pomůcky shánět, kde se dalo, otevřel se kanál do Číny. A tam platilo, že kdo pošle peníze včas, má větší jistotu dodávek. Vicepremiér Hamáček mne požádal o asistenci ČNB v platebních záležitostech. Byla sobota a já jsem byl na setkání prezidentova expertního týmu v Lánech, kde není signál, takže mě sháněli přes policejní ochranku. Svolali jsme klíčové pracovníky z oblasti zahraničního platebního styku, aby se v neděli podnikly potřebné kroky k operacím, jež pak proběhly hned v pondělí.

Dá se tedy říci, že i díky rychlé reakci ČNB bylo Česko jednou z prvních zemí, kam putovaly roušky a respirátory z Číny?
Naše zásluhy bych nepřeceňoval, byli jsme jedním malým článkem v řetězu, který zafungoval. Pomohlo i to, že v ČR funguje pobočka Bank of China, takže když čínský dodavatel viděl peníze převedené na účet vedený u čínské banky, bylo to pro něj mnohem důvěryhodnější.

Prvním víkendem pochopitelně vaše role neskončila. Které z kroků, jež jste v minulých třech měsících učinili, považujete za nejdůležitější? Snížení úrokových sazeb?
Určitě snižování úrokových sazeb. Byli jsme jednou z mála jurisdikcí, kde úrokové sazby byly ve viditelném pozitivním pásmu. Po únorovém zvýšení se naše základní sazba dostala na 2,25 procenta, takže jsme v porovnání se zahraničím měli výrazný prostor pro její snížení. K němu jsme ve třech postupných krocích přistoupili a v souhrnu jsme ji snížili na dnešní úroveň 0,25 procenta, což je značná změna. Kromě amerického FEDu to jinde nenajdete. Třeba eurozóna nemá kam couvat. To byl tedy hlavní kanál uvolnění naší měnové politiky, jehož cílem je větší dostupnost úvěrů při návratu ekonomiky do normálu. Okamžitě jsme tím také snížili břemeno splátek u podnikových úvěrů, u těch spotřebitelských a u hypoték je reakce trochu pomalejší. Neméně významnou věcí bylo odvolání původně schválené proticyklické kapitálové rezervy bank, kterou jsme poté ještě snížili z 1,75 na jedno procento.

Ve snaze nabídnout podnikatelům co nejvíce peněz?
Ano, banky tím získaly dostatečný polštář likvidních peněz, které mohly použít na nerušené poskytování úvěrů a odklady splátek. Na přípravě splátkového moratoria ministerstva financí se ČNB aktivně podílela. Podnikatelům, ale i občanům to dalo šanci dočasně vypnout splátkový kalendář, což je významná úleva. Bankám to zároveň umožňuje nezařazovat postižené klienty mezi takzvané…

„Sprosté podezřelé“?
Mezi klienty s narušenou platební historií. Banky na to mají nyní, po dobu moratoria, výjimku a nemusejí okamžitě tvořit opravné položky, což by jinak jejich aktivity omezovalo.

Menší podnikatelé a živnostníci ale říkají, že odklad splátek jejich svízelnou a nezaviněnou situaci nijak neřeší, neboť teď nejsou schopni odhadnout, jestli za půl roku přežijí a budou schopni splácet. Co byste jim poradil?
Odklad splátek je opatření, které spolu s dalšími mělo zajistit, aby v době vypnutí společnosti a ekonomiky výpadek příjmů podnikatele ani domácnosti nepoložil. Při návratu do normálu se samozřejmě někdo bude zotavovat snadněji, a jiný hůře. Stejné jako předtím to už nikdy nebude. Kupříkladu riziko, že cestovní ruch a s ním spojené podnikání svoji činnost neobnoví v plném rozsahu, je velké. Přijatá opatření neměla zaručit zachování každé živnosti, ale zabránit tomu, aby vše hned nezkolabovalo kvůli nedostatku likvidity. Pokud je někdo dočasně nelikvidní, ale má budoucí zdroje příjmů nebo zpeněžitelný majetek, dá se situace vyřešit.

Podle hlavní ekonomky Raiffeisenbank Heleny Horské se ale ze slibovaných dvaadvaceti miliard korun z liberačního balíčku dostalo k lidem jen osm miliard. V ČT uvedla, že jsme „na jedné desetině slíbené přímé pomoci, v případě nepřímé na setině“. Neudělalo se tedy málo?
Nikdy nebudou spokojeni všichni. Český stát a jeho instituce zajisté nepatří k těm nejvýkonnějším, pokud jde o rychlost a jednoduchost administrativy. Nešlo to tak hladce, jak si mnozí představovali. V některých případech to probíhalo dobře, například u „Pětadvacítky“ to bylo rychlé, ale program Antivirus už vyžaduje více byrokracie. Vláda také jasně řekla a to jí vyčítat nelze že naprostá většina z uvolněného jednoho bilionu korun budou záruky za budoucí úvěry v programech COVID.

Proč to ale tak dlouho trvá?
U nás je trošku problém s tím, že od Rakouska-Uherska máme nastavenou nedůvěru ve stát. Z toho plyne, že každý státní úředník má tendenci vkládat do systémů, které spravuje, obrovské množství pojistek.

Aby se sichroval, že lidé nebudou podvádět?
Ano, pojistky, často alibistické, mají zajistit, že bude co nejméně černých pasažérů a že úředník bude co nejvíce z obliga. V posledních deseti letech také zažíváme hysterii s protikorupčním tažením, takže všechny zákony se ještě zkomplikovaly a každý má strach cokoliv podepsat. Úplně se tomu nedivím, protože máme řadu lidí z výkonné složky, kteří jen plnili politická zadání, ale kvůli jednomu podpisu jsou spoustu let vláčeni po soudech, přičemž v 90 procentech nikdo není odsouzen. V krizových situacích to však vede k tomu, že všechno funguje strašně pomalu a neefektivně. To pak plodí všeobecnou nespokojenost.

Ani po této pandemii se důvěra ve vládu, která to minimálně po zdravotní stránce zvládla, nezvýší?
Obávám se, že toho už se nedožiju. Ono nejde o nedůvěru vůči konkrétní vládnoucí ekipě, ale o obecnou nedůvěru ke státu. Češi mají problém s tím, že svůj stát příliš nepovažují za vlastní, s ním a jeho institucemi se neidentifikují. Stále máme pocit, že stát je proti nám a my proti němu. Tak mezi sebou laškujeme a tak nějak zde náš sladký život plyne. Je to asi generační záležitost. Časově vzato ještě i moje generace je kontaminovaná hesly typu: „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ apod.

Důvěra v Českou národní banku je ale trvale vysoká. Tím spíše vaše odhady poklesu HDP o osm, v nejhorším případě o třináct procent vyvolaly zděšení. Z jakého důvodu jste byli skeptičtější než mezinárodní instituce?
V květnové prognóze jsme se snažili co nejpoctivěji vymodelovat vývoj v tomto a příštím roce. Je to strašlivě obtížné, protože nejistota je obrovská. Nejpravděpodobnější scénář je minus osm procent, z čehož jsme také vyšli při nastavení měnové politiky. Připustili jsme ale krizové varianty, k nimž by mohlo dojít v důsledku špatné epidemiologické situace nebo druhé vlny a s tím spojených restrikcí. Tady jsme pracovali se setrvalým propadem a z něj plynoucím hrozivým číslem minus 13 procent. Zdá se, že k tomu zatím nedojde.

I těch osm procent je ale dost děsivých, zvláště když jsme si v minulých letech zvykli na neustálý růst HDP, platů, penzí, spotřeby. Je doba, kdy nejčastějším slovesem v našem slovníku bylo „užít si“, definitivně pryč?
Nesporně je to makro-ekonomicky vzato veliký šok. Jde o největší propad ekonomického výkonu od válečné éry. Není to banální záležitost, pocítí ji celá společnost. Ztratíme několik let ekonomického růstu. Pokud půjde s obnovou všechno dobře, tak se na úroveň roku 2019 vrátíme až v průběhu roku 2022. Ačkoli na příští rok máme odhad růstu HDP plus čtyři procenta, osmiprocentní propad to nenahradí.

Co to bude konkrétně znamenat pro čtyři miliony zaměstnanců a 1,3 milionu živnostníků?
S vědomím, že průměr neříká nic o konkrétním životě a osudu člověka, v průměru očekávám konec výrazného růstu mezd a s ním spojené rekordní míry zaměstnanosti a materiálního blahobytu. To vše půjde dolů. Zvýší se nezaměstnanost, byť polštář setrvale volných pracovních míst z minulosti ten náraz trochu ztlumí. Bude to hodně oborová a regionální záležitost. V cestovním ruchu je ve velkém ohrožení třetina, možná polovina pracovních míst. Otázka je, jak se s tím popasují veřejné rozpočty, protože i ty budou mít těžkou situaci, a uvidíme, jestli se jim podaří splnit závazky v oblasti mzdového růstu a důchodů.

Vláda říká, že nebude opakovat chyby svých předchůdkyň z let 20082009 a z krize se neproškrtá, ale proinvestuje. Souhlasíte s tímto prostupem?
Bezhlavé škrtání by nám určitě nepomohlo, takže vládní postoj je správný. V tom, nakolik se z toho proinvestujeme, bych byl opatrný, protože schopnost státního sektoru nastartovat velkou vlnu investic je omezená, a to nejen z finančních, ale zejm. kapacitních či administrativních důvodů. Rekordně naplánované investice v dopravní infrastruktuře pro letošní rok jsou ale chvályhodné. Pokud vláda najde racionální a připravené investice, ať už ve vlastní režii, nebo v krajích a obcích, bude to dobrý směr. Samo o sobě to ale stačit nebude.

Je také jasné, že vláda bude pod tlakem kvůli zadlužování. Tento rok bude bezprecedentní ohledně deficitu, jehož spodní optimistická hranice je 300 miliard korun. Deficit bude i příští rok, protože na straně příjmů nebude rozpočet saturován, asi přežijí i některé mimořádné podpory na straně výdajů. Nezapomeňme, že i když se budou důchody valorizovat jen podle zákonných pravidel, jde o výdaj v řádu desítek miliard navíc. Mnohasetmiliardový schodek si ovšem vláda už nebude moci dovolit, neboť musí signalizovat budoucí nápravu svého hospodaření. Finanční trhy by nerady viděly zadlužování bez konce, byť pořád platí, že jsme měli výborné výchozí podmínky a do krize jsme vstupovali s minimálním dluhem.

Prezident Emmanuel Macron a kancléřka Angela Merkelová představili plán na celoevropskou hospodářskou obnovu, která by se měla financovat z fondu rozvoje ve výši 500 miliard eur. Proti sanaci nejpostiženějších států se ozvaly Rakousko, Dánsko, Švédsko a Nizozemsko, které by byla asi čistými plátci. S touto myšlenkou nesouhlasí ani premiér Babiš. Má francouzsko-německý projekt šanci?
To bude ještě hodně složitá záležitost. Je to obrovská suma peněz a EU nemá příliš zkušeností s obsluhou tak velkého jednorázového fondu, který by byl určen na dotace. Francie totiž prosadila, že nemá jít o granty nebo půjčky, ale o dotace postiženým zemím. Rozpočet EU je co do velikosti maličký, je to asi jedno procento jejího celkového HDP. Český rozpočet je kolem 40 procent HDP. Navíc se nacházíme v období přípravy nového rozpočtu EU na sedmileté období a už před Covidem kolem něj byly tahanice. Ozývají se tedy země, které se označují za rozpočtově odpovědnější, jako je vámi zmíněná skupina vedená Rakouskem. Těm se plán na spolek 27 zemí, které budou poměrným podílem garantovat vydávání dluhopisů EU, nelíbí. Ještě ostřejší kritici připomínají, že jde o ideu, kterou původní principy EU zapovídají. Předpokládá totiž společné sdílení dluhů, což se doposud neakceptovalo. Rozpočet EU musel být vždy vyrovnaný.

Opírají se kritici plánu Macron-Merkelová o rozsudek Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe, podle něhož je nepřímé financování vlád zemí EU cestou nakupování jejich dluhopisů Evropskou centrální bankou v rozporu s německou ústavou?
Je to významná součást celé této patálie. Podle rozsudku z Karlsruhe musí Bundesbank jako nejvýznamnější člen ECB dokázat, že nákup dluhopisů nevybočuje z jejího mandátu, jímž je zajištění měnové stability. Nabádá ji mimo jiné, že se nemá plést do jiných politik, než je měnová. ECB francouzsko-německý plán velice vítá, protože říká, že to konečně bude dělat ten, kdo to dělat má. Otázkou je, zda se najde shoda 27 států. Na jedné straně jsou tzv. odpovědní, kteří nechtějí dotace, ale půjčky, ozvali se i čistí příjemci z visegrádské čtyřky, kteří mají obavu ze snížení svých příjmů. Transfery z evropského rozpočtu šly doposud hlavně jim, ale teď evidentně půjdou trochu jiným směrem, protože nejvíc postižené je jihozápadní křídlo EU Itálie, Španělsko, Belgie a do jisté míry i Francie. Je tedy logické, že se lídři EU snaží evropskému společenství pomoci a hledají zdroje, které jinde než v národních rozpočtech nejsou. Avšak problém s tím bude ještě veliký. Výsledkem bude asi nějaký kompromis.

V USA dochází k zajímavému efektu, kdy tiskárny cenin jedou na plné obrátky, takže peněz je dost, přesto prudce stoupá nezaměstnanost a akciové trhy rostou. Jak to?
To je dlouhodobý fenomén éry velmi uvolněných měnových politik. V USA a u nás jsme od ní ustoupili, ale pod tlakem koronakrize jsme se k ní museli vrátit. Ona totiž vede k rozšiřování úvěrové a tím i dluhové expanze. Neprojevuje se zvyšováním všeobecné inflace spotřebních cen, v mnoha zemích spíše vidíme dezinflační tendence. Mnohem více ale rostou ceny některých aktiv typu akcií, zlata či nemovitostí. Zlato nebo švýcarský frank představuje pro mnoho investorů to, čemu se říká bezpečný přístav. Pod tlakem nejistoty a paniky jdou do těchto aktiv. Dost peněz se točí i na akciových trzích, které se po propadu burzy na začátku krize rychle vzpamatovaly a teď hledají nové příležitosti na zhodnocení. Všechno to jsou komodity, u nichž trvá velká míra volatility, nejistoty. Tak to, prosím, nevnímejme jako návod, do čeho investovat.

Je doprovodným jevem tohoto fenoménu skutečnost, že bohatí i v krizi bohatnou a chudí chudnou? Třeba jmění majitele Amazonu Jef-fa Bezose nebo Facebooku Marka Zuckerberga za poslední měsíce vrostlo o 34, respektive 25 miliard dolarů.
To se odvozuje od faktu, že tito lidé mají majetek především v akciích svých technologických firem, jejichž hodnota roste. Trend k digitalizaci tato krize posílila. Pokud jde o sociální strukturu společnosti, platí, že v dobách útlumu se sociální rozdíly zvětšují.

Všechny zajímá, jak to bude s kurzem koruny, která notně oslabila. Dočkáme se 32 korun za euro?
Předpovídat kurz měny, která se řídí nabídkou a poptávkou, je velmi obtížné. Osobně si teď nedovedu představit důvod, kvůli němuž by mělo být euro za 30 korun a více. Samozřejmě kdyby tu byla druhá vlna pandemie a ekonomika by upadala, můžeme se dožít všeho možného. Když se ale bude ekonomika postupně obnovovat, není k tomu důvod. Koruna už dost oslabila při nástupu krize, což byla adekvátní reakce malé samostatné měny, mnohem více oslabila např. norská a ještě před krizí švédská koruna, obdobně polský zlotý nebo maďarský forint. Oslabení české koruny není nic nepřirozeného.

Intervence ČNB tedy nejsou na pořadu dne?
Rozhodně nejsou. Koruna už by víc oslabovat neměla, ale je těžké předvídat, kdy se vrátí ke svým původním hodnotám. Stejně jako ostatní menší měny je hodně vázána na sentiment celého trhu, kdy mají investoři tendenci utíkat k dolaru, švýcarskému franku nebo jenu. V souvislosti s intervencemi je třeba si uvědomit, že jsme nyní v jiné situaci, než panovala při zavedení kurzového závazku v roce 2013 tehdy hrozila deflace a ekonomika potřebovala zabránit deflačním tlakům skrze kurz. Nyní je naše inflace nad tolerančním pásmem dvou procent, takže tu není důvod k prohlubování expanzivní měnové politiky.

Vidíte jako člověk se zkušeností ministra financí a premiéra v pandemii, která přinesla důraz na domácí produkci, digitální komunikaci a omezila cestování, nějakou příležitost?
Každá krize je příležitost, tato možná odstartovala návrat ke zdravému rozumu, kterého začalo v některých oblastech hojně ubývat. Nesmyslné cestování kolem zeměkoule po různých kongresech a konferencích bylo evidentně naddimenzováno. Určitě se také objeví tlak na snížení dovozu základních komodit, které si dokážeme vypěstovat nebo vyrobit sami. Už teď slyším od známých, kolik letos zasadili rajčat a okurek. Je to ekologické a chutná to navíc lépe. Proč bychom měli zeleninu vozit ze Španělska, Řecka, Maroka nebo Jižní Ameriky? Nemluvím proti mezinárodnímu obchodu a výměně zboží tam, kde to dává smysl, ale krize nás naučí víc uvažovat o nákladech typu poškození životního prostředí, nedostatku vody, exhalací ze zbytečné dopravy atd. Viděli jsme také, že pandemie je velká příležitost pro české výrobce zdravotních pomůcek a techniky. Úžasně se rozvinulo praktické využití digitálních technologii.

Třeba dojde na vaše dávné přání, aby každé dítě nejpozději ve třetí třídě dostalo ve škole tablet.
Ano, nakonec jsme se k tomu oklikou a opožděně dostali. Nejhodnotnějším poznatkem krize je, že tady pořád existuje něco jako lidská solidarita. Je-li zle, vzájemně si umíme pomoct. Češi ukázali úžasnou flexibilitu. Když nebyly roušky, tak si je vyrobili. To je světová rarita. Myslím, že jsme velmi dobře obstáli, není to žádný konec světa, věci se postupně budou ubírat relativně normálním směrem.

Je ale jasné, že dokud nebudeme mít vakcínu schopnou eliminovat virová rizika tohoto typu, nějaké stopy na našem životě krize zanechá. Určitě ještě neskončila.

Kdo je Jiří Rusnok: 

* Narodil se 16. října 1960 v Ostravě.
* Vystudoval Národohospodářskou fakultu VŠE v Praze. Před listopadem 1989 pracoval ve Státní plánovací komisi a na Federálním ministerstvu pro strategické plánování.
* V lednu 1998 vstoupil do ČSSD, byl náměstkem ministra práce a sociálních věcí, v dubnu 2001 se stal ministrem financí ve vládě Miloše Zemana. Ve volbách 2002 byl zvolen poslancem a ve Špidlově vládě byl rok ministrem průmyslu a obchodu. Po roce 2003 pracoval ve finančnictví, byl členem vedení společnosti ING pro ČR a SR. V letech 2005– 2012 rovněž zastával post prezidenta Asociace penzijních fondů.
* V roce 2010 vystoupil z ČSSD a v komunálních volbách kandidoval za SPOZemanovci.
* V červnu 2013 ho prezident Miloš Zeman jmenoval premiérem úřednické vlády, která ve sněmovně nezískala důvěru.
* V roce 2014 ho prezident jmenoval členem Bankovní rady ČNB, 25. května 2016 guvernérem ČNB.