Předchozí
1 z 2
Další

Do školy se i před padesáti lety chodilo na osmou hodinu. V tuto dobu začínala výuka v celém Československu nejčastěji, a to již od doby před první světovou válkou. „Vždy se však jednalo o doporučený čas zahájení vyučování, protože školní obvody nebo okresy byly a dodnes jsou různě veliké a mají rozdílnou kvalitu dopravní obslužnosti. Proto je dodnes v kompetenci ředitele, aby rozhodl o případném posunutí zahájení vyučování,“ říká Jana Bartošová z Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského.

Oslavy 50. let založení ZŠ T.G. Masaryka v Blatné
Před padesáti lety si učitelé vlastnoručně uklízeli třídy

Pracovní týden byl v Československu až do roku 1968 šestidenní, proto se také ve školách vyučovalo i v sobotu. A i když byl v souvislosti se zkracováním pracovní doby v západních zemích právě v roce 1968 zaveden pětidenní pracovní týden také u nás, i poté zůstaly takzvané pracovní soboty, které vyhlašovala vláda, a děti museli v tyto dny jít do školy. Poslední taková sobota nastala 11. března roku 1989.

Zajímavostí, o které se už málo ví, bylo takzvané směnné vyučování. To se obvykle realizovalo kvůli nedostatku prostor k výuce. Typické bylo zejména pro 60. a 70. léta 20. století, ovšem organizace směnného vyučování závisela na lokální situaci.

Setkání u hrobu profesora Jaroslava Procházky na městském hřbitově v Trutnově.
Učitel Procházka by pro nás měl být inspirací, řekl Wolf

Ještě na počátku 20. století bývalo zvykem, že děti měly volno o církevních svátcích a v období žní. Také školní rok byl kratší.  Navíc děti na venkově nastupovaly do školy o něco později, než městské děti, protože vypomáhali v hospodářství svých rodičů. To přestalo definitivně platit od školního roku 1925/1926. Od té doby je školní rok zahájen 1. 9. a končí 31. 8., prázdniny pak trvají od 1. 7. do 31. 8.

Náboženství znamenalo škraloup

Vyučovací předměty, včetně názvů, se za posledního půl století v podstatě nezměnily. Jistě přibyla informatika a podle zaměření některých škol i další předměty. Vzhledem k tomu, že dnes toho víme více, děti se musí také více naučit. Na otázku, o kolik učiva navíc musejí dnešní žáci oproti svým předchůdcům před půl stoletím zvládnout, ale nelze jednoznačně odpovědět, jelikož dostupnost informací je v současné době diametrálně odlišná od situace před 50 lety. V té době bylo samozřejmě na černé listině náboženství, což se změnilo až po roce 1989.

Pedagogický sbor jičínské Dvanáctileté střední školy, dnešního gymnázia.
Učitelský sbor, jak vypadal před více než padesáti lety

„Výuka náboženství byla teoreticky možná a v některých regionech probíhala, například na jižní Moravě. Organizace výuky ovšem byla úmyslně administrativně velmi náročná a návštěva těchto hodin se zaznamenávala do kádrového posudku žáka, což mu mohlo komplikovat další studium na střední či vysoké škole,“ vysvětluje Jana Marešová.

K dalším tématům, která byla v dobách komunismu ve vyučování tabu dodává: „Úmyslné mlčení se obvykle týkalo především různých etap československé historie, které se nehodily do oficiálního výkladu dějin – například účast československých legií v boji proti bolševikům, aktivity československých letců v Královském letectvu, obecně nekomunistický odboj v době 2. světové války, existence gulagů a tak dále.“

Duch marxismu-leninismu a žákovské knížky

Co naopak komunisté na základních školách zavedli, bylo pravidlo, že veškerá výuka i výchova ve školách byla vedena v duchu marxismu-leninismu. Jeho ideály ve školách hlásaly také nástěnky, které museli učitelé vytvářet povinně. „Tvorba tematických nástěnek byla obvykle kontrolována ředitelem školy a v jeho kompetenci bylo i případné potrestání nedbalého učitele – pravděpodobně napomenutí, odnětí odměn a podobně,“ říká odbornice.

ABSOLVENTI  Z ROKU  1959  si prohlédli s ředitelem  Milanem  Janeckým   vybavení technické školy v Litomyšli.  Podívali se do dílen, kde pracovali i oni, a  neminuli ani nejmodernější  přístroje
REPORTÁŽ: Maturovali před 50 lety v litomyšlské 'zetešce', slučování odmítají

Když si děti na konci základní školy vybíraly, kam půjdou studovat, nebyla svobodná volba vůbec samozřejmostí. Budoucnost žáků totiž zásadně ovlivňoval kádrový profil rodičů nebo celé rodiny. Řada talentovaných dětí nemohla studovat střední školu například proto, že jejich rodiče dříve provozovali živnost, nesouhlasili s oficiálními názory – okupace ČSSR vojsky varšavské armády v srpnu 1968, podpis Charty 77 a podobně.

Tělesné tresty byly v době před padesáti lety již oficiálně zakázány, praxe však bývala jiná. Oficiálně měli být žáci trestáni poznámkou v žákovské knížce. Ty začaly být používány 1. února 1951. Učitelé do nich začali zapisovat všechny známky, které žáci obdrželi při hodnocení svých projevů. Žákovské knížky měly být týdně prohlíženy a potvrzovány rodiči nebo jejich zástupci. Jelikož žáci první až třetí třídy žákovské knížky neměli, mohl učitel v závažných případech zpravit rodiče žáka nebo jejich zástupce zvláštním písemným vzkazem. 

Jídlo, teplo, družina

Většina dětí v 60. letech 20. století pravděpodobně chodila do školních jídelen, protože většina žen byla zaměstnaná. Je nabíledni, že žáci neměli na výběr z několika jídel, jak je tomu dnes. Kontrola pitného režimu oproti současným zvyklostem neprobíhala, nicméně ve školách bývala dostupná pitná voda. Probíhaly také akce typu dnešní „Mléko do škol“, ty však souvisely s přísunem živin (vápník apod.), nikoli pitným režimem. A záleželo pouze na rozhodnutí a možnostech rodičů, zda dítě vybavili svačinou.

A jakým způsobem se školy většinou vytápěly? „Vytápění probíhalo v závislosti na technickém stavu konkrétní budovy – mohlo se topit v lokálních kamnech v jednotlivých třídách, škola mohla mít vlastní kotelnu (obvykle na uhlí či mazut) nebo mohla být připojena na teplovod,“ popisuje tehdejší standard Jana Marešová. Dnes je trendem přechod škol na vytápění obnovitelnými zdroji energie (například tepelnými čerpadly), na které lze získat dotaci od Evropské unie.

Kdo vymyslel název družina, není jisté, nicméně za první pražskou družinu bývá označována takzvaná Legie malých, která vznikla již v roce 1919 z popudu Alice Masarykové, předsedkyně Československého červeného kříže, v prostředí pražských Holešovic. Zřídila a vedla ji učitelka Anna Hlavatá Pokorná. Nejednalo se však o družinu v dnešním slova smyslu.

Vlastimil Úlehla z Hulína
Zvědavost mi napsali i do kádrového posudku

Bylo to zařízení mimo školu, které sloužilo dětem ze sociálně chudých rodin, které by jinak svůj čas trávily na ulici. Děti v budově Legie měly i možnost stravování a mohly se zde i umýt. Podobné zařízení vybudoval na Žižkově v roce 1933 Přemysl Pitter. Takzvaný Milíčův dům sloužil od roku 1953 jako celotýdenní družina pro děti, dnes je zde školka.

Zásadním impulzem pro vznik družin byl organizační řád pro družiny a mládež vydaný roku 1950. Na návrh ředitele školy je zřizoval národní výbor. Jejich vznik souvisel s nárůstem zaměstnanosti žen.

Pokusy o změnu klasifikace

Podle vyjádření Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského začaly být v 60. letech 20. století dosavadní praktiky v oblasti zkoušení, hodnocení a klasifikace považovány za zastaralé. Na počátku školního roku 1965/66 se z podnětu ministerstva ujal řešení problému tým Jána Velikaniče, tehdejšího předního československého experta na problematiku hodnocení a klasifikace.

Předběžnou hypotézou Velikaničova týmu bylo, že hodnocení a jeho formy mají být nerozlučně spjaté s vyučovacím procesem, prověřováním a zkoušením. Současně dospěli k názoru, že mají-li být hodnocení a klasifikace objektivní, musí vystihnout jak kvalitativní, tak kvantitativní stránku žákova výkonu.

Revoluce v hodnocení žáků, která se nekonala
Několik možných variant vysvědčení, které v praxi ověřoval tým Jána Velikaniče od školního roku 1965/66:
* varianta a – slovní hodnocení bez rozlišení klasifikačními stupni
* varianta b – slovní hodnocení doplněné na vysvědčení pětistupňovou klasifikací
* varianta c – slovní hodnocení doplněné na vysvědčení trojstupňovou klasifikací
* varianta d – hodnocení pětistupňovou klasifikací prospěchu a čtyřstupňovou klasifikací chování, doplněnou komplexním hodnocením žáka na vysvědčení
* varianta e – hodnocení desetistupňovou klasifikací prospěchu a čtyřstupňovou klasifikací chování, doplněnou komplexním hodnocením žáka na vysvědčení

Z několikaletého výzkumu vyšlo najevo, že učitelé, žáci a rodiče nejpříznivěji přijímali varianty b a d. Vzhledem ke změně společenských poměrů však žádná z jím navržených variant vysvědčení nevešla v platnost.

Výzkum se uskutečňoval na těch školách, které se přihlásily i na experimentální ověřování jednotlivých forem hodnocení. Velikanič zpracoval obsáhlý materiál, který se samozřejmě nezabýval jen problematikou závěrečné klasifikace, ale také zkoušením a řadou aspektů ve vyučovacím procesu v knize Skúšanie, hodnotenie a klasifikácia žiakov, která vyšla v Bratislavě roku 1973. Vzhledem ke změně společenských poměrů však žádná z jím navržených variant vysvědčení nevešla v platnost.

 

Učitelek bylo více než učitelů

Třebaže do školy se mnoho dětí zrovna dvakrát netěší, se školou v přírodě je to něco jiného. Užít si je mohly i děti před padesáti lety. A to zejména díky jistému Augustinu Bartošovi (1888 – 1969), který byl předním propagátorem škol v přírodě u nás. 

V roce 1936 na Světovém kongresu v Bielefieldu poprvé zazněl požadavek na zřizování škol v přírodě pro všechny městské děti poté, co se vědeckým výzkumem potvrdilo, že procento dětí s nejrůznějšími chorobami, poruchami a vadami různých orgánů je ve velkých městech nápadně větší než v prostředí venkovském.

Ilustrační foto
Bez kádrového posudku člověk nemohl nic

Byly to však především útrapy druhé světové války, které nakonec vznik škol v přírodě urychlily. Fyzický i psychický vývoj dětí byl v době války narušen a Augustin Bartoš se tehdy rozhodl k radikálnímu kroku, k přímému požadavku na Ministerstvo školství, aby byly školy v přírodě zřízeny. První skupina školního žactva mohla odjet na ozdravný pobyt v přírodě již v zimě roku 1945.

Pro školy v přírodě se postupem času začaly budovat vlastní areály. Ze šedesátých let pochází například dnes již opuštěný areál školy v přírodě v Nuzerově u Sušice. Sloužil dětem z Mostecka.

Ani dnešní převaha počtu učitelek nad učiteli není nic výjimečného. Podle informací z Národního pedagogického muzea bylo už ve školním roce 1968/69 v celém Československu 178897 interních učitelů, z toho 117516 žen, v českých zemích to bylo 118186 učitelů, z toho 78169 žen.

A pokud vás zajímá, jak na tom byli pedagogové finančně, pak vězte, že v roce 1967 se základní plat učitele na základní škole, který měl pedagogické vzdělání, pohyboval od 1150 Kčs (bez praxe) do 2100 Kčs (praxe 26 let a více), přičemž průměrný měsíční plat byl tehdy asi 1500 Kčs.

TOMÁŠ KÁBRT během přednášky studentům vyprávěl o aktivitách mladých lidí, kteří se za komunismu stavěli vládnoucímu režimu.
Ředitel školy musel vysvětlovat okolnosti přednášky o komunismu