Počátkem 40. let 18. století změnilo několik královských trůnů ve střední a východní Evropě svého panovníka, což vedlo ke snaze mnoha evropských vládců překreslit v tomto regionu politickou mapu.

Začínají Války o rakouské dědictví

Císařovnu Marii Terezii, jež usedla na trůn hasburské monarchie po smrti svého otce Karla VI. v říjnu 1740 (bylo jí 23 let), uvrhla tato napjatá situace do tzv. Válek o rakouské dědictví.

Šlo o sérii válečných střetnutí, v němž musela mladá panovnice hájit zděděné území proti mocným sousedům. Zejména proti novému pruskému králi Fridrichu II., který podobně jako Marie Terezie převzal otěže vlády po svém zesnulém otci (Fridrichu Vilému I.) a 31. května 1740 se stal ve svých osmadvaceti letech novým pruským králem. 

Pruský velitel vede v bitvě u Molvic pěchotu do útoku
Vojna za Marie Terezie: Války o rakouské dědictví začaly opravdovým masakrem

Jen pár dní po nástupu Marie Terezie do čela monarchie vznesl Fridrich II. nárok na odstoupení celého Slezska. Šlo o průmyslově vyspělou a lidnatou část habsburského mocnářství, v níž oba státy viděly svůj rozvojový potenciál. Výměnou za Slezsko nabízel Fridrich pouhé dva miliony zlatých a slib, že podpoří volbu manžela Marie Terezie Františka I. Štěpána Lotrinského římským císařem.

Je přitom otázka, nakolik myslel svou nabídku vážně, protože na odpověď čekal pouhý jeden měsíc a den. Když nepřišla, Slezsko vojensky napadl a nechal je v prosinci 1740 obsadit pruskou armádou. Války o rakouské dědictví začaly.

Proti skvěle vycvičené armádě

Fridrich II. se oproti Marii Terezii mohl opřít nejenom o vnitřně stabilizovanou a hospodářsky nezávislou zemi, ale především o skvěle vycvičené profesionální vojsko, díky němuž se pojem „Prušák“ stal téměř synonymem disciplinovaného vojáka plnícího beze zbytku uložené rozkazy. 

Pruská armáda byla oproti tehdejším vojskům většiny evropských zemí mnohem lépe organizována a měla také výhodu v lepší výzbroji. Velkou zásluhu na tom měl Fridrichův otec, který byl svými vojáky téměř posedlý a do způsobů válčení vnesl spoustu inovativních novinek, které do konce 18. století převzala od pruské armády celá Evropa.  

Marie Terezie v pozdním věku s rodinou, zcela vpravo její syn, spoluvládce a nástupce Josef II., jehož před uherským sněmem držela coby malého v náručí
Marii Terezii k trůnu pomohla i ženská lest. Nerozhodily ji ani povinné rituály

Šlo například o pomalý pochod sevřených řad neboli husí krok, o posílení významu vojenské hudby ke zvýšení morálky v bitvě a o zesílení palebné rychlosti tehdejších ručnic; očekávalo se, že pruský voják vypálí třikrát rychleji než příslušníci jiných armád. Těm se většinou dařilo vystřelit dvakrát za minutu, pruský pěšák musel za tu dobu zvládnout šest výstřelů. Uniformy i zbraně získaly jednotnou podobu.

Přestože z hlediska počtu obyvatel bylo Prusko na sklonku vlády Fridricha Viléma I. až dvanácté v Evropě (2,5 milionu obyvatel), v počtu aktivně sloužících vojáků bylo čtvrté (80 tisíc mužů ve zbrani). 

Nepřátelé ze všech stran

Marie Terezie se oproti tomu ujala vlády zemí, které se nacházely ve svízelné situaci a brzy byly obklopeny nepřáteli ze všech stran. Po Prusech se rozhodli zaútočit na císařovnino dědictví také Bavoři se zájmem o Čechy, Horní Rakousy a Tyrolsko a Sasové ucházející se o Moravu a část Horního Slezska. Bavorského kurfiřta navíc podporovala v jeho nárocích Francie.

Habsburská monarchie přitom byla „bez peněz, bez vojska i bez rady“, jak píše Victor L. Tapié v knize „Marie Terezie a Evropa. Od baroka k osvícenství“.

Alžběta Charlotta Orleánská byla francouzskou princeznou, neteří francouzského krále Ludvíka XIV. V jisté době byla považována za nejžádanější evropskou nevěstou, byla proslulá prořízlým jazykem i krásou.
Tchýně Marie Terezie: její sňatek mnozí odsuzovali, syn ji později bodl do zad

První body si proto ve Válkách o rakouské dědictví připsali Prusové. V dubnu 1741 porazili rakouskou armádu v bitvě u Molvic (dnešní Małujowice) a začátkem října téhož roku byla Marie Terezie donucena odstoupit jim Dolní Slezsko výměnou za vyhlášení příměří.

Tato smlouva však nezabránila bavorsko-francouzským a saským vojskům postoupit až do středu Čech a koncem listopadu 1741 dobýt a vojensky obsadit Prahu. Monarchie se ocitla na samém pokraji své existence.

Fridrich stojí před Brnem

Vídeňský dvůr se ale nechtěl vzdát. Část rakouského vojska pod velením Karla Lotrinského vytáhla do Čech, kde obsadila České Budějovice a přerušila spojení okupačních sil v Praze s dalšími oddíly zanechanými u Lince, další rakouské vojsko pod velením maršála Khevenhüllera zahájilo v první lednový den roku 1742 mohutnou zimní protiofenzívu.

Při ní se rakouskému maršálovi podařilo obklíčit nepřátelské jednotky v Linci (jež byly následně nuceny 24. ledna město vydat) a přenést válečné operace z rakouského území na území agresora, tedy na území bavorského kurfiřtství. 

Josef II. byl skutečným osvícencem. Mnohé ze svých reforem ale musel zrušit krátce po jejich vydání.
Josef II. to schytával ze všech stran. Musel si vzít ženu, která se mu hnusila

Současně však vstoupil do dění opět Fridrich, který koncem roku 1741 porušil v říjnu uzavřené příměří, vtrhl na Moravu a 27. prosince obsadil Olomouc. Při tomto manévru však zůstalo Prusům v zádech dobře opevněné město Brno, které se stalo, slovy Fridrichova maršála Schwerina, „hřebíkem v noze prusko-saského vojska“.

Je otázka, proč Fridrich při prvotním úderu proti Moravě Brno pominul. Možná se zalekl jeho opevnění, možná doufal, že si ušetřením města nakloní mladou císařovnu při dalším jednání o míru, možná nechtěl, aby se saské pluky v případě obsazení Brna nerozhodly přezimovat v pohodlí brněnských domů a neodmítly účastnit se dalšího tažení. V každém případě tento krok umožnil brněnské vojenské posádce, aby se kolem ní konsolidovala obrana jižní Moravy.

Napravit vzniklou chybu se velení Fridrichovy armády pokusilo až začátkem února. Dne 9. února 1742 zahájili Prusové vojenskou blokádu Brna i městské pevnosti Špilberk. Město bylo odříznuto od příjezdových cest a veškerého zásobování.

Prusové na Moravě

V následujících dnech pruský král začal postupně obsazovat jedno moravské město za druhým, takže zůstávaly prakticky jediné dva body, v nichž ještě vzdorovala rakouská armáda – Brno a Jihlava.

Současně však začal sílit vzdor prostých lidí vůči okupantům, protože pruská armáda se k místnímu obyvatelstvu chovala nesmírně krutě: v každém městě i vesnici vymáhala vysoké výpalné, rekvírovala obrovské množství potravin a dobytka, mladé muže odváděla násilím do armády a v případě jakéhokoli odporu odvlékala vesničany z jejich domovů.

Arcivévodkyně Marie Anna měla talent na přírodní vědy. Kvůli zohavení se sice nikdy nevdala, vzhledem ke svému postavení a tomu, že byla ženou, ale měla poměrně výjimečnou vědeckou kariéru.
Smutný osud nejstarší dcery Marie Terezie: Poslední pomazání přijala již v mládí

„Když kupříkladu vesnice Tvarožná odmítla vyplatit 20 zlatých, odvlekli pruští vojáci z vesnice tři muže a tři týdny je mučili hladem, dokud se zajatcům nepovedlo utéct zpět do jejich vesnice,“ uvádí ve své diplomové práci na téma obléhání Brna Petr Veselý.

Proti dobře opevněnému a početně silně obsazenému Brnu se naproti tomu pruská vojska vojenské akce neodvážila. Měla k tomu dobrý důvod: pevnost Špilberk proti nim hájila brigáda 1000 mužů a ve městě byly umístěny další dvě brigády o celkovém počtu více než 3000 mužů. Kromě toho měl vojenský velitel města polní maršál Jan Kryštof Seherr-Thoss v Brně k dispozici na 700 husarů.

A právě díky brněnským husarským skvadronám si pruská armáda nemohla být jistá ani na jiných místech okupovaného území, protože husaři opakovaně vyráželi z brněnských bran, proráželi nedůsledně uzavřené obklíčení a odvážně napadali pruské i saské kolony a zásobovací sklady. 

Marie Alžběta byla považována za nejkrásnější dceru Marie Terezie. Své krásy si byla dobře vědoma, a ráda jí využívala - třeba při své nejoblíbenější kratochvíli, koketování s mladými muži.
Tvrdý pád Marie Alžběty. Sličnou koketu znetvořila nemoc, strašila okolí

„Pětadvacátého února se husaři zmocnili mezi Telnicí a Újezdem 150 vozů s moukou, zrním a pící a zajali přitom 30 granátníků, 13 hulánů, dva poručíky a křídelního pobočníka Blancenseeho,“ píše například Johann Michael Kindl v díle Breve Compendium.

Pravděpodobně největší husarský kousek se pak odehrál 10. března 1742, kdy spojené husarské oddíly plukovníka Bellesnaye a rytmistra Baboczeye vpadly na olomoucké předměstí, kde obsadily všechny přístupy do města a nejenže se tam udržely několik hodin, ale podařilo se jim i zajmout dva důstojníky a třicet vojáků a zmocnit se zhruba 150 nepřátelských koní a čtyř vozů. Před pruskými posilami nakonec upláchly, ale se značnou kořistí.

Rozhodly zásoby

Díky počáteční Fridrichově chybě mělo Brno čas se na obléhání připravit a předzásobit. Podle rozkazu Marie Terezie z konce ledna 1742 se mělo samo zaopatřit na čtyři měsíce s tím, že kdo to nedokáže, musí opustit město.

Nedostatek zásob však začal velmi nepříjemně tísnit pruskou armádu. Osmnáctého března obdržel Fridrich zprávu, že zásoba ve skladech už vystačí jen na pouhé čtyři týdny. Tehdejší situaci pruského vojska vystihuje hlášení velitele pruského dragounského pluku Bayreuthera, který po příchodu z Lanškrouna do Jedovnic zjistil, že „píce zde není k dostání a nemůžu koním tří zde nakvartýrovaných eskadron dát nic než pouhé seno, a to ještě bídné“.

Marie Amálie, osmá dcera Marie Terezie, vyrostla v krásnou ženu. Na vídeňském dvoře byla mimořádně oblíbená, a obletovaly ji houfy nápadníků.
Vzpurná dcera královny. Marie Amálie pobuřovala chováním i množstvím milenců

Také velitel brněnské posádky maršál Seherr-Thoss hlásil 22. března, že Prusové očividně hladovějí. Tíživou situaci obléhatelů ještě zhoršovalo to, že moravští sedláci spolu s husary vypalovali vesnice ležící v okolí Brna. Celkem jich bylo zapáleno 22.

A přece se ještě jednou mohla situace zvrátit. Dne 26. března 1742 došlo ve špilberské pevnosti vinou chybné manipulace se sudy střelného prachu k explozi, která zabila 29 lidí, poničila část pevnosti a vyvolala požár. Pro obránce města to byla kritická chvíle, obléhatelé ji však již nedokázali využít k útoku.

Třetího dubna začali Prusové vyklízet před Brnem své pozice a Sasové se k nim přidali o čtyři dny později. Třináctého dubna vstoupila do města královská armáda Karla Lotrinského. Obléhání Brna skončilo. Boje se však měly již brzy přenést do východních a středních Čech a přinést jejich obyvatelům další utrpení.