Kliknutím zvětšíteTřípatrová šibenice s dvaapadesáti oprátkami stála na místě, o němž dodnes nevíme, zda to bylo Staroměstské náměstí, nebo spíše Šibeniční či Popravčí vrch, stojící za městskými hradbami tam, kde se dnes nachází žižkovský Vrch svatého Kříže.
Na popravě samotného Jana Roháče si dal císař Zikmund zvlášť záležet. Měl být pověšen poslední, nejvýš, na zlatém řetězu. K šibenici byl přiveden v červeném šatu, který na něj navlékli zřejmě na znamení výsměchu, protože červené bylo i roucho, v němž byl Ježíš veden na Golgotu. Jeho okovy na rukách i nohách byly pozlacené. A zmučený byl tak, až mu z břicha lezla střeva. Proč se vlastně tento více než šedesátiletý muž, potomek významného šlechtického rodu pánů z Dubé a bývalý husitský hejtman, stal aktérem tak krutého představení?
Mezihra s kompaktáty
Po bitvě u Lipan, v níž byla vojska radikálních husitů z řad sirotčího a táborského svazu poražena bývalými spolubojovníky z panské jednoty, se dědici české koruny Zikmundu Lucemburskému konečně otevřela cesta k českému trůnu. Po dvou letech složitých mezinárodních jednání byla 5. července 1436 na jihlavském náměstí slavnostně vyhlášena kompaktáta, představující kompromis mezi náboženskými požadavky husitů a basilejským koncilem a zrovnoprávňující přijímání pod jednou i pod obojí. Zhruba o měsíc později, 14. srpna 1436, byl Zikmund na témže náměstí slavnostně přijat za českého krále.
Všichni ho tak ale nepřijali. V trvalém odporu vůči němu zůstával poslední vůdce radikální táborské obce, od podzimu 1435 uzavřený na svém hradě, odkud vedl proti panovníkovi drobnou válku, protože neuznával jeho legitimitu. Ten hrad se jmenoval Sion a onen vůdce nesl jméno Jan Roháč z Dubé.
Jan Roháč z Dubé v kresbě Mikoláše Alše
„Na zvelebení správy zemské, hluboce pokleslé za dlouhých předešlých válek, neučinil císař téměř nic. Český sněm povolil mu sice záhy po jeho příchodu do Prahy značnou berni na vyplácení statků korunních ze zástav, on však použil jí skoro výhradně k najmutí vojenských rot táborských, jež odeslal na turecké hranice do Uher. Není divu, že všechny rozhodnější živly v národě českém za takových okolností záhy počaly poznávati, jak hanebně byly oklamány a poznání to počalo si zjednávati průchod branným odporem. Tak povstalo proti Zikmundovi město Hradec Králové pod vedením dávného a nesmiřitelného jeho odpůrce, kněze Ambrože, známého již z časů Žižkových, ale hlavní baštou mužného a vytrvalého odporu se stal na Kutnohorsku hrad Sion, sídlo pana Jana Roháče z Dubé,“ píší Staré letopisy české.
Pád Sionu
Dobýt Sion, vystavěný Janem Roháčem v letech 1426 a 1427 na skalnatém ostrohu osm kilometrů jihozápadně od Kutné Hory, dostal na jaře roku 1437 za úkol Hynce Ptáček z Pirkštejna, jemuž získala Zikmundovu důvěru (a s ní i řadu výnosných úřadů) jeho účast v bitvě u Lipan, kde bojoval na vítězné straně.
Jenže Ptáček nebyl ve vztahu k Roháčovi nijak nepřátelsky zaujatý a nebyl zřejmě k jeho osudu ani úplně lhostejný: Roháč byl totiž jeho vlastní strýc. Vznikla tak prazvláštní a v české historii trochu unikátní situace. Před malý a jen slabě opevněný hrad s posádkou nepřesahující sto mužů přitáhlo početně mnohonásobně silnější a lépe vyzbrojené vojsko, ale navzdory tomu, že hrad nebyl dobře opevněn, se jej nepokusilo hned dobýt, a jeho obléhání se začalo vléct dlouhé měsíce, přestože neměl dokonce ani vlastní studnu (což prokázaly moderní archeologické průzkumy).
Důvodem byl zřejmě jednak příbuzenský vztah Ptáčka a Roháče, kdy synovec mohl doufat, že se mu podaří šetřit strýce tak dlouho, dokud se situace pro něj nevyřeší nějak v dobrém, jednak skutečnost, že nespokojenost panstva s nesplněnými Zikmundovými sliby rostla.
„Většina sněmovní … myslila, že Roháč není nepřítelem země, nýbrž jenom císařovým, pročež je slušno a spravedlivo, aby proti němu válčil on sám vlastními prostředky,“ podotýkají k tomu Staré letopisy české.
Obléhání se tak protáhlo z května do června, pak do července, pak se přehouplo přes celé léto. Nemohlo ale trvat donekonečna. Signál k jeho rychlému konci dal nakonec sám král Zikmund, který zaznamenal, že Ptáček má zřejmě s nedoybytným Sionem nepřekonatelné potíže, a koncem srpna 1437 se rozhodl poslat mu posilu, oddíly uherského šlechtice Michala Országha, zvaného též Michal Orság či Ursat.
Pozůstatky hradu Sion v červnu 2014
Když se na dohled od obléhatelů vynořily na obzoru uherské vlajky, pochopil Ptáček, že jeho hra na otálenou skončila. Zavelel k útoku a hned při prvním náporu na hradby Sion padl. Obránci totiž zjevně s něčím podobným nepočítali, Roháč sám prý v tu chvíli dokonce obědval. Teď byl zajat a spolu s ním i celá jeho posádka, včetně kněze Martina Prostředka, jenž dříve bránil před Zikmundem Hradec Králové, nebo Roháčova přítele, polského rytíře Vyška Račinského. Juliánský kalendář ohlašoval pátek 6. září 1437…
Všichni zajatci byli promtně dopraveni do Prahy před krále a císaře Zikmunda. Tomu se konečně naskytla příležitost se všemi oponenty exemplárně zúčtovat. A hodlal jí využít beze zbytku.
Mučení a poprava
Zajatci skončili v neblaze proslulém radničním vězení a konkrétně Roháč byl podroben mimořádně surovému výslechu pomocí útrpného práva, tedy na mučidlech.
„A přivedli sú sebú pana Jana Roháče a rytieře Vyška z Polsky a kněze Jana, řečeného Prostředka, a Zeleného puškaře s jinými mnohými, kdežto hned pan Roháč veden jest na rathúz, mučen a tázán; a tak těžce jeho zmučili, že z něho střeva plula…“ zachycují tyto okamžiky Staré letopisy české.
Na druhý den byl spolu s více než 50 zajatými spolubojovníky odveden, nebo spíše odvlečen na místo popravy. Třípatrová šibenice se tyčila k nebi jako nějaká ponurá babylónská věž.
K její stavbě prý císař přikázal použít trámy určené na opravu krovu Týnského chrámu, možná rovněž ze symbolických důvodů, protože právě kostel Panny Marie před Týnem patřil v husitských dobách mezi přední kostely strany podobojí. Využití jeho dřeva ke stavbě šibenice určené pro radikální přívržence této strany tak více než výmluvně naznačovalo, jaké vyznání a přijímání má mít do budoucna v českých zemích navrch.
Poprava pana Jana Roháče z Dubé a jeho spolubojovníků před Prahou 9. září 1437 (Česko-moravská kronika, 1868)
Na spodním a nejširším patře šibenice byla pověšena Roháčova družina, pod vrcholem pak tři jeho nejbližší a nejvýše postavení spolubojovníci, již zmínění kněz Prostředek, polský rytíř Vyšek Račinský a puškař Zelený. Na Roháče samotného čekalo nejvyšší břevno.
„Ač jest byl pán korúhevný a strýc páně Práčkuov, musil viseti na šibenici s tovaryši svými, kterýchž bylo na šedesát: Roháč najvýše a tito tří pod ním na jiné šibenici a pak jiné tepruov na obecní šibenice. A ciesař s hradu díval se s radostí,“ komentovaly tuto popravu Staré letopisy české.
Jako s Kozinou
Zikmund mínil krutou a okamžitou exekucí odbojné české obyvatelstvo s definitivní platností zastrašit, ale jak tomu v podobných případech bývá, plány mu zčásti zhatila neočekávaná okolnost. Navíc okolnost do jisté míry strašidelná a působící jako zásah shůry.
Každý zná pověst o slavném zvolání chodského hrdiny Jana Koziny, který zhruba o čtvrt tisíciletí později vyzval na popravišti „na Boží soud do roka a do dne“ šlechtice „Lomikara“, jehož vinil ze svého osudu. Ten skutečně asi rok po Kozinově popravě nečekaně zemřel, čímž se zřejmě zasloužil o vznik této pověsti. Málo se však ví, že něco podobného se stalo také Zikmundovi při popravě Jana Roháče.
Zmučený šlechtic jej sice před soudní stolici boží nepozval (je otázka, zda byl po krutém mučení vůbec schopen mluvit), ale císař se přesto krátce po popravě vážně roznemohl.
„A když bylo po mši, z dopuštění božieho oheň pekelní zapálili jemu nohy, a tak od té nemoci žádný jemu pomoci nemohl. To když se stalo, ciesař rychle poslal posla, aby, jest-li živ, zase jeho přivedli a nic mu nečinili; a on již byl visal. A tak Pán Buoh všemohúci pomstil toho zřetedlně. I byl velmi veliká pláč v lidu za dlúhý čas a vždycky lidé plakávali, když jest o tom jaká zmínka byla, jakož obecně lidé staří tak vyznávají,“ píší o tom Staré letopisy české.
Tři měsíce po Roháčově popravě Zikmund zemřel a mezi lidmi se poprvé rozšířila pověst o boží odplatě. Příčinou smrti mohla být jednak rakovina, protože panovník těsně před smrtí prudce zhubl, jednak artritida v palci u nohy, vyvolaná nezdravou stravou. Při této nemoci se v těle nashromáždí velké množství kyseliny močové, které může při provalení do krevního běhu vyvolat sepsi.
Zikmund si po smrti svého posledního odpůrce na bolest v noze hodně stěžoval, ale pochopitelně netušil, že jde o artritidu. Nemoci se přezdívalo pekelný oheň, a tak si lidé o to více šeptali, že ho stravuje jako trest za Roháčovu smrt.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
