Kliknutím zvětšíteCo předcházelo této hrůzné scenérii a co po ní následovalo? V týdnech před osudným pondělím 9. března 1422 došlo v Praze k několika veřejným výtržnostem, v nichž figurovali zastánci a podporovatelé husitského kazatele Jana Želivského, kteří si stěžovali na zrádné pány.
Konšelé na Staroměstské radnici nechali několik narušitelů veřejného pořádku zatknout, ale neklid ve městě přetrvával. Dost mu napomáhal i sám Želivský, jenž měl za sebou jeden z nejpotupnějších měsíců svého života.
Ve vedení města skončil
Ano, byl to skutečně právě měsíc, co nabyl platnost verdikt devatenáctičlenné rozhodčí komise, která rozhodla o sesazení Želivského chráněnce Jana Hvězdy z Vícemilic řečeného Bzdinka z funkce hejtmana pražské městské hotovosti, jehož k 9. únoru 1422 nahradil Hašek Ostrovský z Valdštejna. Hvězda z Vícemilic poté úplně opustil Prahu a zamířil do velitelského sboru jihočeských táborů. V Praze byly vyhlášeny nové volby konšelů po jednotlivých čtvrtích, ale poprvé se zákazem volby členů předchozích tří městských rad.
Pro Jana Želivského to znamenalo jediné: že v Praze přišel o svou politickou moc. Předchozí konšely totiž dosazoval na radnici formou převratů sám a byl zvyklý, že mu pak jdou na ruku. Stejně tomu bylo i se jmenováním Bzdinky pražským hejtmanem, jehož jmenovali do funkce na Želivského přání konšelé, které jen těsně předtím dostal na radnici svým posledním pučem.
Želivský navíc předal Bzdinkovi plnou politickou moc včetně jmenování a sesazování městských rad a hrdelní soudní pravomoci, čímž ho vlastně jako jakéhosi diktátora nadřadil i spojeným městským radám Starého a Nového Města.
Bzdinka se za to Želivskému vzápětí odvděčil tím, že nechal zajmout hlavního kazatelova odpůrce, šlechtice Jana Sádla z Kostelce, a když ho konšelé promtně a protiprávně odsoudili k trestu smrti (aniž by šlechtici poskytli možnost se hájit), ještě tutéž noc Sádla osobně popravil.
Právě tato justiční vražda vedla k tomu, že se proti Želivskému spojili i ostatní reprezentanti husitského hnutí včetně tak významných předáků, jako byl Jan Žižka, Jan Roháč z Dubé a Zbyněk z Buchova, a ustavili rozhodčí komisi, jež zbavila jeho stoupence moci a zabránila jim v možnosti se znovu ucházet o radniční funkce. Komise dále zakázala vstupovat do městských rad také kněžím, což bylo opatření, jež mířilo přímo proti Želivskému.
Radikálnímu husitskému kazateli přiznala komise v Praze do budoucna jediný titul, a to titul duchovního správce, který však sdílel se třemi dalšími muži: s Jakoubkem ze Stříbra, Petrem Paynem zvaným Engliš a s Janem Kardinálem. Jako takový směl dále kázat, ale neměl už sebemenší vliv na chod Staroměstské ani Novoměstské radnice.
Ctižádostivému a panovačnému knězi se to pochopitelně nelíbilo. Ani s jedním ze zbylých tří duchovních správců se neshodl, a když začali kárat porušování předepsaného řádu v náboženství, stavěl se na stranu káraných. Zvlášť Jakoubkovi ze Stříbra, husitskému kazateli, univerzitnímu mistru a někdejšímu osobnímu příteli Jana Husa, vadil samolibý Želivský čím dál víc. Jeho excesům se snažil bránit už dříve a nyní nabyl dojmu, že se Želivským to do budoucna po dobrém nepůjde.
„Žádný kněz v zlém domnění a kněz krvavý by neměl svobodně sloužit ani kázat, pokud se před obcí neočistí a nečiní zjevné pokání,“ došel k pevnému závěru Jakoubek ze Stříbra, přičemž nelze pochybovat, že oním krvavým knězem myslel právě Želivského.
Krev pod vraty a uťatá hlava v ulicích
Dne 7. března 1422, dva dny před osudnou hromadnou exekucí na radničním dvoře, vystoupil Jakoubek ze Stříbra před novými konšely na radě a poukázal na jeden z bodů rozhodčího nálezu, podle nějž ten, kdo by „bouřil kterou obec, má od dříve psaných hejtmanů, purkmistrů, konšelů a obcí trestán býti, a z obcí vyhnán, a trpěn nemá býti. Pakli by od těch mistrů a dalších k tomu usazených v bludech shledán byl neústupně, tehdy buď nad jeho životem popraveno, jakožto nad bludným neústupným sluší“.
Volně přeloženo vlastně řekl, že Želivský se nepoučil a dál pobuřuje, takže je na čase s ním skoncovat. Konšelé nebyli proti, otázkou ale bylo, jak to provést. Radikální kazatel měl ve městě pořád hodně příznivců, takže hrozilo, že jeho veřejné zatčení zažehne vzpouru.
Konšelé se proto nakonec rozhodli naložit s Želivským stejně, jako on naložil se Sádlem. Toho totiž pozval na radnici pod příslibem bezpečného odchodu, a když se za šlechticem zavřela radniční vrata, přestaly předchozí sliby platit. Nově zvolení radní se nyní rozhodli tento osvědčený způsob zopakovat.
V neděli 8. března 1422 odpoledne se proto u Želivského zastavili dva staroměstští konšelé s celkem mírumilovně znějícím vzkazem, zda by mohl druhý den ráno po jitřní mši přijít na Staroměstskou radnici, poradit se, kam by bylo lepší vytáhnout s husitským vojskem.
Želivský se před konšele opravdu dostavil (pravděpodobně i s menším doprovodem) a porada začala, mezitím však už k radnici mířily ozbrojené síly. Pak se zprudka rozletěly dveře síně a dovnitř vtrhl rychtář s biřici: „Stuojte! Zjímáni jste!“ Radikální kněz se stal v jediném okamžiku z debatéra obviněným. Obžalobu proti němu vznesl Jakoubek ze Stříbra: „Ty jsi vinen všemi těmi bouřemi a tím vším krveprolitím; a zavedl jsi českou a moravskou zemi!“
Se Želivským byl konec. Biřici ho vyvedli na dvůr a přidali k němu i jeho příznivce, jež nechali zatknout pro narušování veřejného pořádku. Kněz poklekl, kat mu svázal ruce a setnul hlavu. Stejně se vedlo i Želivského zatčeným sympatizantům.
Krví zbrocenou dlažbu se pak vykonavatelé trestu zřejmě pokusili spláchnout několika vědry vody, což ale nebylo příliš prozíravé, protože dvůr byl stavěn tak, aby odpad z něj stékal do ulice. Takže krev smísená s vodou vytekla pod vraty a upozornila kolemjdoucí, co se na radnici děje.
Na ulici vznikl ryk. Konšelé zřejmě nejdříve předpokládali, že zavřená vrata a ozbrojená stráž ve dvoře představují dostatečnou záruku bezpečí, ale když začaly zvony chrámu Panny Marie Sněžné (v němž Želivský dříve kázal) zvonit „ke šturmu“, pochopili, že se na ně žene příval, který jen tak nezadrží. Nechali proto ležet bezhlavá těla na dlažbě a utekli zadem.
Dav vyrazil vrata a vtrhl do dvora, kde zůstal stát před úděsným obrazem. Následovala mírně řečeno nechutná scéna: někdo z davu si v tratolišti krve všiml Želivského hlavy a v jakémsi třeštění ji zvedl, vyběhl s ní do ulic a všem ji ukazoval. Nakonec mu ji sebral jeden kněz, ale ten si počínal podobně. Želivského hlava se zřejmě objevovala mezi lidmi i druhý den, kdy se dav odhodlal k pomstě.
Bouře a uklidnění
V úterý 10. března došlo v Praze k dalšímu násilnému politickému převratu. Rozzuření Želivského příznivci zaútočili na domy konšelů, které vybili a vyrabovali, dva z konšelů utloukli na místě a dalších pět popravili po pár dnech. Jakoubek ze Stříbra uprchl do Hradce Králové (vrátil se až koncem května).
Rozvášněný dav současně spáchal pogrom v pražském židovském ghettu, jehož obyvatelé sice neměli na výše uvedených událostech vůbec žádný podíl, ale byli Židé a jako takoví představovali při davovém vzbouření pro zfanatizovanou lůzu vždy vhodný terč.
Po ovládnutí Prahy jmenovali Želivského stoupenci nové městské rady a do jejich čela postavili své lidi: na Starém Městě Jeronýma Šrola a na Novém Městě muže zvaného Charvát. Noví konšelé se však ve svých funkcích dlouho neohřáli, protože do Čech vstoupilo brzy poté vojsko Zikmunda Korybutoviče, vyslané litevským velkoknížetem Vitoldem, jemuž husité nabídli českou korunu. Korybutovič obsadil v dubnu 1422 na Moravě Uničov a v květnu vstoupil i do Prahy.
Následovala další volba nových městských rad, v nichž opět nesměli zasednout žádní členové tří rad předchozích. Období vlády radikálních husitů v Praze tak definitivně skončilo.
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
