Bezmála dvě desítky let poté, co američtí vojáci vyhnali tálibánské ozbrojence z hlavního afghánského města Kábul, se Tálibán do tohoto města vrátil, aby opět převzal moc. A jakkoli byly afghánské bezpečnostní síly dobře financované a dobře vybavené, kladly tálibáncům jen chabý odpor.

Šlo to rychleji, než jsme čekali

Po stažení amerických jednotek z Afghánistánu, k němuž došlo začátkem července, potřeboval Tálibán v srpnu jen deset dní na to, aby prošel celou zemí a znovu ovládl většinu velkých měst. Prvního velkého provinčního města se zmocnil v pátek 6. srpna - a už v neděli 15. srpna stál u bran Kábulu.

Afghánský prezident Ašraf Ghaní uprchl týž den ze země a přenechal prezidentský palác bojovníkům Tálibánu. Jejich bleskový postup donutil desítky tisíc lidí opustit své domovy. Mnozí z nich dorazili do afghánské metropole krátce před Tálibánem, další se snažili dostat do sousedních zemí.

Američtí vládní představitelé podle CNN již připustili, že špatně odhadli rychlost, s jakou Tálibán dokáže postupovat celou zemí. Americký ministr zahraničí Antony Blinken na adresu afghánských národních bezpečnostních sil prohlásil: "Je fakt, že jsme viděli neschopnost této síly bránit zemi… A že se to stalo rychleji, než jsme očekávali."

Rapidní postup tálibánských ozbrojenců vyvolal samozřejmě řadu otázek. Za prvé, jak je možné, že Tálibán převzal kontrolu nad Afghánistánem tak brzy po stažení amerických jednotek? Po téměř dvacetiletém konfliktu, tedy nejdelší válce, jaké se kdy USA účastnily? Další, neméně palčivou otázkou je, co teď Tálibán chce.

Deset dnů k branám Kábulu

Tálibán, povzbuzený stažením amerických jednotek, ovládl podle BBC velké části země již v červenci, ale po 6. srpnu dostal jeho postup novou dynamiku.

Do 8. srpna převzalo toto islamistické hnutí kontrolu nad strategickým městem Kundúz, představujícím důležité obchodní centrum a současně hlavní město stejnojmenné provincie, do té chvíle největší, jaké Tálibán získal. Jeho ovládnutí tak pro něj mělo nejen strategický, ale i symbolický význam.

Během několika dalších dnů následovala osud Kundúzu města Herat, Laškargáh  a Kandahár. Afghánské národní bezpečnostní síly se z velké části zhroutily, a to i přes předchozích dvacet let zahraniční podpory, mnohamiliardové financování, rozsáhlý výcvikový program a leteckou podporu ze strany Spojených států. 

Udržely se a bojovaly jen na některých místech. V Laškargáhu hájili afghánští vojáci klíčové opěrné body proti opakovaným tálibánským útokům, ale ani stovky vyslaných příslušníků afghánských jednotek commandos nedokázaly ve městě obnovit pořádek. A když Tálibán odpálil 11. srpna poblíž policejního ředitelství silnou bombu ukrytou v autě, byla bitva z velké části u konce.

Na mnoha místech afghánské jednotky jednoduše utekly poté, co jim došla munice a další zásoby. Přestože byly vycvičeny a vyzbrojeny k tomu, aby chránily běžné civilisty, ponechaly je do značné míry jejich osudu.

Na některých místech země souhlasily oficiální úřady s tím, že umožní Tálibánu převzít vládu, aby se tak předešlo dalšímu krveprolití, popřípadě aby jejich představitelé zachránili sami sebe. Podle BBC došlo po 11. srpnu k takové situaci například ve městě Ghazní, metropoli stejnojmenné provincie, kde Tálibán dovolil policejnímu šéfovi a guvernérovi opustit město oplátkou za to, že souhlasili s jeho obsazením.

Podle Cartera Malkasiana, bývalého vedoucího poradce šéfa amerického generálního štábu, se afghánské síly nedokázaly koordinovat a trpěly špatnou morálkou. Čím více porážek utrpěly, tím se jejich morálka zhoršovala. Naopak Tálibán s každým svým vítězstvím jakoby morálně sílil.

Americký ministr obrany Lloyd Austin podle CNN uvedl, že nedostatek odporu, jemuž Tálibán ze strany afghánských sil čelil, považuje za mimořádně znepokojivý. "Měli na své straně všechny výhody: dvacet let výcviku v našich koaličních silách, moderní letectvo, dobré vybavení a zbraně," řekl podle zdrojů CNN ministr. „Ale nemůžete si koupit vůli a nemůžete si koupit velení. A to je to, co v této situaci skutečně chybělo.“

V sobotu 14. srpna padlo čtvrté největší afghánské město Mazár-e Šeríf, přičemž jeho afghánské jednotky kladly Tálibánu jen slabý odpor a část z nich začala utíkat k hranici s Uzbekistánem.

Do Kábulu dorazilo do neděle 15. srpna kolem 17 600 lidí prchajících před Tálibánem, tisíce dalších přicházejí podle Úřadu OSN pro koordinaci humanitární pomoci i nadále.

Humanitární katastrofa

Kábulské úřady poskytly uprchlíkům jen minimální podporu, spousta běženců tak musela přespávat v drsných podmínkách v parcích a dalších veřejných prostorách ve městě.

S jejich příchodem se objevily také první děsivé příběhy o tom, jak Tálibán nakládá v dobytých oblastech se svými odpůrci. Některá svědectví hovořila například o vraždění mužských členů rodin, pracujících pro bezpečnostní síly, nebo o zavádění omezujících pravidel pro ženy. Podle Světového potravinového programu (organizace OSN zabývající se potravinovou bezpečností) má konflikt "všechny znaky humanitární katastrofy". 

Po útěku prezidenta Ghaního ze země byli helikoptérou evakuováni ze svého silně opevněného areálu i zaměstnanci amerického velvyslanectví. 

Tisíce lidí zamířily na kábulské letiště s cílem dostat se z města některým letadlem. Tyto snahy bohužel provázela řada zdokumentovaných lidských tragédií, protože lidé se pokoušeli opustit Kábul i v těch částech letadel, kde po vzletu nemohli přežít.

Tálibánci se zpočátku zastavili před městem, zatímco v prezidentském paláci probíhala krizová jednání. Nakonec však hnutí převzalo nad afghánskou metropolí plnou kontrolu. 

Vláda Tálibánu? Velká neznámá

Jak si přesně představuje Tálibán svou vládu, není zatím jasné, a podle BBC je možné to, že se jeho přístup k řízení veřejných věcí bude v různých částech země lišit. Nasvědčují tomu rozdílné zprávy z různých území, která už ovládl.

Například z města Balch, nacházejícího se asi 20 kilometrů severozápadně od hlavního města provincie Mazár-e Šaríf, přicházejí podle BBC zprávy, že ženy a dívky mají nadále povoleno pohybovat se ve veřejných prostorách bez mužského doprovodu, na druhé straně se ale objevily také informace o zavraždění ženy kvůli jejímu způsobu oblékání.

Z jiných míst, včetně venkovské oblasti na severu poblíž hranic s Tádžikistánem, dorazila svědectví, že tálibánci donutili ženy zakrývat si tvář i tělo burkou a zakázali jim bez doprovodu vycházet z domu. Objevily se také zprávy, že mladé dívky jsou nabízeny tálibánským ozbrojencům jako potenciální manželky. Představitelé Tálibánu v Kataru však trvají podle BBC na tom, že je to lež. 

Hlavním vůdcem Tálibánu je v současnosti Hajbaulláh Achúndzáda, vysoký náboženský duchovní patřící k zakládající generaci Tálibánu. Vůdcem byl jmenován v roce 2016 poté, co jeho předchůdce Achtara Muhammada Mansúra zabil v Pákistánu nálet amerického bezpilotního letounu. 

Dalším klíčovým hráčem je mulla Abdul Ghání Baradar, spoluazakladatel Tálibánu, jenž stojí v čele jeho politického výboru. Baradar byl v roce 2010 zajat v největším pákistánském městě Karáčí, ale o tři roky později byl propuštěn. Nedávno se setkal s čínským ministrem zahraničí Wangem I. 

Podle CNN se Tálibán pokoušel v poslední době prezentovat sám sebe jako jiné hnutí, než jakým byl v minulosti, tedy jako hnutí oddané mírovému procesu a ochotné například zachovávat některá práva i pro ženy. Mluvčí tálibů Sohail Šahín například prohlašoval, že ženám bude i nadále umožněno pokračovat v jejich vzdělávání, a to od základního až po vysokoškolské studium.

Zpráva Rady bezpečnosti OSN však již v červnu varovala, že ve skutečnosti nemá tálibánské vedení na mírovém procesu žádný zájem a soustředí se jen na posilování své vojenské pozice pro použití ozbrojené síly.

Televizní stanice CNN připomíná také to, že mírovou dohodu Spojených států s Tálibánem podepsala v roce 2020 ještě administrativa předchozího amerického prezidenta Donalda Trumpa. Spojené státy se v ní zavázaly ke stažení svých vojsk z Afghánistánu a k propuštění asi 5000 tálibánských vězňů, Tálibán naopak přislíbil, že podnikne kroky, jimiž bude každému jednotlivci i skupině (včetně mezinárodní teroristické islamistické organizace Al-Káida) bránit využívat Afghánistán k ohrožování bezpečnosti USA nebo jejich spojenců.