Kliknutím zvětšíteRabaul Queen byla převozní pasažérská loď, která od roku 1998 zajišťovala pravidelné spojení mezi ostrovy Nová Guinea a Nová Británie. Každý týden se tak plavila po trase mezi přístavními městy Kimbe, hlavním městem Západní Nové Británie, a Lae, hlavním městem provincie Morobe na ostrově Nová Guinea.
Šlo o zhruba dvacetihodinovou plavbu vedoucí tzv. Vitiazovou úžinou – známým a v této oblasti hodně využívaným dopravním kanálem, jenž se bohužel začátkem února 2012 proměnil v důsledku silných severozápadních vichřic ve zrádnou past.
Převozní loď vlastnila společnost Rabaul Shipping se sídlem v Papui Nové Guineji. Podle certifikace na ní směla přepravovat maximálně 310 osob, z nichž cestujících mohlo být nejvýše 295. Výkonný ředitel společnosti Peter Sharp však vedl kapitány k tomu, aby kapacitu trajektu překračovali a přepravovali pasažérů o několik desítek víc.
„Plavila jsem se s Rabaul Queen nejméně desetkrát a už víckrát jsem si všimla, že je loď přeplněná,“ vypověděla později před vyšetřovací komisí Lucille Pongiová z Lae, která patřila k těm, jimž se podařilo katastrofu z rána 2. února 2012 přežít.
„Několik měsíců předtím jsem si na to na palubě postěžovala jednomu z členů posádky a zeptala se ho, kolik lidí se vlastně nalodilo. Řekl, že loď vzala 500 cestujících, a dodal: ‚Normálně bereme víc než to.‘“
Přeplněná loď a řádící vichřice
Kolik lidí se skutečně 1. února 2012 v přístavním městě Kimbe spolu s Lucille Pongiovou na trajekt vlastně nalodilo, se nepodařilo nikdy spočítat. Sharp vydal údajně pokyn, aby lodní kapitán Anthony Tsiau umožnil nastoupit 350 cestujícím, vyšetřovací komise však později došla k závěru, že na lodi muselo být nejméně 392 až 411 lidí, z nichž cestujících s platným lodním lístkem bylo 369 až 384 plus jedenáct nemluvňat a zbytek tvořilo 16 členů posádky.
Jak ale naznačuje svědectví Pongiové, ani tento počet nemusel být konečný. Někteří přeživší dokonce později odhadovali, že lidí na lodi mohlo být až 700. Přesný počet všech, kteří onoho dne vypluli s trajektem na moře, se nikdy nepodařilo zjistit.
Ve Vitiazově úžině panovaly v té době drsné podmínky, před nimiž již o den dříve varovala guinejská Národní meteorologická služba. Jižně od tohoto ostrova se totiž vyskytovaly nejméně dva cyklóny a průlivem se hnaly silné vichřice o síle více než 34 uzlů, které vyvolaly až čtyřmetrové vlny. Vzhledem k roční době nebylo takové počasí neočekávané, ale v kombinaci s přetížením lodě znamenalo mimořádné riziko.
Když se trajekt dostal do oblasti vzbouřeného moře, zasáhla cestující na jeho pravoboku nepříjemná ledová sprcha, protože ostrý vítr metal na loď jak dešťové kapky, tak vodní tříšť z vysokých vln. Ve snaze ochránit se před promáčením se lidé začali přesouvat na levobok a do podpalubí, což vedlo k nevyrovnanému zatížení již tak dost přeplněné lodi. Noční plavbu trávili cestující namačkaní doslova tělo na tělo.
„Na lodi nás bylo určitě více než 500. Na palubě jsme byli nacpaní tak těsně, že většina z nás si neměla na noc nejenže kam lehnout, ale dokonce ani kam sednout,“ vypověděl později před australským vyšetřovacím soudcem Warwickem Andrewem jeden z pasažérů, dvacetiletý univerzitní student George Turme, který neštěstí přežil. Řada jeho spolužáků bohužel takové štěstí neměla – studenti a školáci, kteří se vraceli do Lae nastoupit další studijní semestr, bohužel tvořili velké procento obětí.
Turme strávil většinu plavby na lodních záchodcích, kde se tísnil s dalšími muži, protože komfortnější a zařízený prostor v lodním podpalubí se rozhodli přenechat ženám a dětem a sami snášet nepohodlí na otevřených palubách a v méně důstojných prostorách lodi. Byl to projev galantnosti, jenž se však v okamžiku převrácení lodi děsivě zvrátil v pravý opak toho, jak byl zamýšlen.
Vražedná vlna
Před úsvitem 2. února 2012 se nerovnovážně zatížený trajekt začal povážlivě naklánět na levobok. Kdosi – zřejmě šlo o člena posádky, ale nedalo se to poznat, protože posádka nenosila uniformy – vyzval Turmeho a s ním asi dvacet dalších mužů, aby se vrátili na pravobok, a pokusili se tak loď vyvážit. V té době již plula zrádným Viliazovým průlivem.
„Poslechli jsme, a když přicházely velké vlny a narážely do lodi, vykláněli jsme se přes pravobok a snažili jsme se loď vyrovnat,“ sdělil podle listu The Sydney Morning Herald Turme soudci Andrewovi.
Asi dvakrát se podle něj podařilo po úderu skutečně vysoké a silné vlny loď opravdu srovnat, pak ale přišla vlna třetí. „Narazila z pravoboku do zádě plavidla a Rabaul Queen se začala převracet doleva. Bylo to neudržitelné. Všichni jsme skočili do vody a loď se převrhla,“ vypověděl Turme.
Bylo kolem šesté ráno, zvolna se rozednívalo. Převržená loď se potopila pod hladinu za méně než deset minut. Mořskou hladinu pokryla ropa unikající z jejích útrob.
Silný plavec Turme se i v těchto podmínkách udržel nad vodou, zoufale plaval a pátral po nějaké známce pomoci. Když se otočil, uviděl několik černých záchranných člunů. K jednomu se mu podařilo doplavat a vylézt na něj. Kolem zatím bojovali o život další topící se lidé.
„Když se loď potopila, vypukl chaos. Lidé naříkali a křičeli o pomoc. Pokoušeli jsme se některé zachránit, matky a děti, ale nešlo to… Některé děti pluly po hladině… byly už mrtvé,“ vypovídal Turme.
Na jeho člunu se nakonec zachránilo 17 přeživších, ale všichni dospělí muži, žádná žena ani dítě se k němu včas nedostala. Na člunu nebyla žádná voda, jídlo, lékařské vybavení ani jakékoli zásoby, jediné, co našli, byla píšťalka. Všech sedmnáct mužů se v těchto nehostinných podmínách tísnilo v neustávajícím vlnobití až do pozdního odpoledne. Turme a pár dalších začalo zvracet.
Zamčené záchranné vesty
Pongiová se na lodi plavila se svou sestrou a neteří. V noci nedokázala na přeplněném plavidle usnout. Nad ránem zaslechla podivný pískavý zvuk, který ji upozornil, že něco není v pořádku. „Vzbudila jsem sestru: ‚Dianne, nespi, vstávej, máme problém. Myslím, že v lodi je díra.‘ ‚Ty máš vtipné nápady,‘ odpověděla mi.“
Pongiová se nedala odbýt a trvala na tom, že si rodina musí vzít záchranné vesty. Od posádky ale nikdo žádné vesty nevyfasoval, a když Pongiová konečně našla drátěnou klec, v níž byly naházeny, zjistila, že ta klec je zamčená. Právě ve chvíli, kdy začala křičet, ať to někdo odemkne a rozdá záchranné vesty cestujícím, zasáhla loď osudová vlna. Trajekt se převrátil.
„Byla jsem nějakou dobu pod vodou… Nevím… Oči jsem měla otevřené, všechno to bylo jako film, na který se dívám pod vodou uvnitř potápějící se lodi. Plavala jsem, snažil jsem se najít cestu ven. Viděla jsem muže, ženy a děti, víte, jak zápasí o život, a pak se některé děti… už utopily, vznášely se jen tak v prostoru,“ líčila žena vyšetřovací komisi děsivé okamžiky.
Lidé se podle ní snažili otevřít posuvné skleněné dveře, které je držely v podpalubí. Ona sama se pak nějak dostala na hladinu, nevěděla ani přesně jak. V rozbouřeném moři se začala modlit: „Řekla jsem nahlas: ‚Děkuji Ti, Pane. Kdybys chtěl, abych zemřela, nechal bys mne zemřít už tam.‘“
Kolem ní plavalo něco, co vypadalo jako malý nafouknutý duhový vak. Chytila se toho a držela se podle svých slov možná hodinu, možná déle, než se konečně dostala k záchrannému člunu. Její sestra a neteř také přežily.
Na zamčené záchranné vesty upozornilo později více přeživších. Tento nedostatek se stal jedním z bodů ostré kritiky nedbalých, lehkomyslných a nekalých praktik lodní společnosti.
Přes 200 lidí přežilo, počet mrtvých zůstal neznámý
Jediným pozitivem vzniklé situace bylo to, že trajekt spadal pod sledovací satelitní systém, který zaznamenával jeho pozici. Když loď zmizela z obrazovky, uvědomili operátoři systému Australský úřad pro námořní bezpečnost, který v koordinaci s námořním úřadem Nové Guineje okamžitě spustil záchrannou akci.
Nad moře vzlétlo sedm letounů včetně námořního vyhledávacího letounu P-3 Orion Královského australského letectva a tři vrtulníky. Na pomoc bylo vysláno také sedm záchranných plavidel. Většinu přeživších však již stačilo mezitím zachránit šest obchodních lodí, které byly poblíž a na výzvu australského úřadu okamžitě změnily kurs směrem k místu neštěstí. Do soumraku 2. února se díky tomuto pohotovému a rychlému zásahu podařilo zachránit 246 lidí.
Ti byli bohužel jediní, kdo přežil. I když pátrání v oblasti nadále pokračovalo, komplikoval je neustávající silný vítr a vysoké vlny. Do pátého února se podařilo najít ještě šest mrtvých těl. Nikdo přeživší už z moře vyzdvižen nebyl. Pohřešovaných bylo více než 100, přičemž bylo jasně patrné, že toto číslo zřejmě nebude konečné.
Rádio Nový Zéland 10. února 2012 oznámilo, že podle informací příbuzných, jejichž blízcí se plavili na Rabaul Queen, činí počet pohřešovaných osob 321. Přeživších mělo být podle rádia po novém přepočítání 237, takže na palubě se mohlo nacházet celkem asi 558 lidí.
Přesný počet obětí se nikdy nepodařilo zjistit. Vyšetřovací komise nakonec označila za nezvěstné a pravděpodobně mrtvé 140 až 160 osob. S šesti mrtvými těly, která se podařilo vylovit, tak počet zemřelých dosáhl podle komise 146 až 166 osob.
Potrestání viníků?
Vyšetřovací komise pod vedením již zmíněného soudce Warwicka Andrewa pracovala od 10. února do 28. června 2012. Podle její závěrečné zprávy nebyla katastrofa způsobena stavem lodi – ta procházela pravidelnými prohlídkami a byla způsobilá k plavbě.
Jinak tomu však bylo s lodní posádkou. Vyšetřovatelé zjistili, že většina jejích členů, včetně důstojníků odpovědných za navigaci a lodních inženýrů, byla nekvalifikovaná a neměla pro danou práci vyžadované oprávnění,což si společnost před jejich najmutím neověřila. Týkalo se to i kapitána lodi, který nebyl schopen udržet ve vlnách trajekt stabilní a situaci špatně vyhodnocoval. Posádka navíc neměla uniformy, takže cestující v krizové situaci nevěděli, na koho se obrátit s žádostmi o instrukce nebo o pomoc.
Další příčinou katastrofy byla již zmíněná přetíženost lodi, jakkoli se nikdy nepodařilo zjistit, kolik lidí na palubě vlastně bylo. Komise přitom zjistila, že vedení společnosti pravděpodobně uplácelo pracovníky institucí, zodpovědné za dohled nad lodní dopravou, kteří měli na neutěšený stav včas upozornit (zaměstnance nezávislých certifikačních agentur, pojišťoven, úřadu pro námořní bezpečnost a podobně).
Ukázalo se také, že na lodi neexistoval žádný plán pro nouzové situace a že povinné úkony, jako je nácvik evakuace cestujících v záchranných vestách, posádka pravidelně ignorovala.
Obvinění si nakonec vyslechli čtyři lidé: výkonný ředitel Rabaul Shipping Peter Sharp, kapitán plavidla Anthony Tsiau, vrchní důstojník Michael Zirau a bývalá manažerka přístavu Grace Amenová. Obvinění proti páté osobě, manažerovi Národního úřadu pro námořní bezpečnost Josephu Titusovi Kabiuovi, bylo kvůli nedostatečným důkazům staženo.
Soud začal v dubnu 2016 a vlekl se několik let, v jeho průběhu však byla postupně stažena i řada dalších obvinění. Peter Sharp se rozsudku nedožil, protože zemřel začátkem května 2019 na rakovinu. Hodně pozůstalých se podle webu PNG Attitude dosud nedočkalo žádného odškodnění za smrt svých blízkých.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
