Základy řezbářství odkoukal od svého otce, jihlavského chirurga, který na chalupě v Šimanově s dlátem a dřevem odpočíval od práce v nemocnici. Honza měl po tátovi šikovné ruce, hodně si maloval. Po gymnáziu se nedostal na architekturu a na rok nastoupil do projekční firmy. Neuspěl ani na druhý pokus a vzal zavděk nástavbovým studiem technologie dřeva v České Lípě.

Rodiče mezitím odešli z Jihlavy do Znojma, kde otec nastoupil do nemocnice jako přednosta chirurgie. Maminka zjistila, že nedaleko v Únanově je výrobna loutek. "Uviděl jsem nádherné metr vysoké loutky, které zde právě dělali pro bratislavskou televizi. Tam jsem teprve zjistil, že loutky nejsou jenom sádroví kašpárci, které jsem znal z loutkových divadel. Měli zrovna volné místo a já nastoupil," vzpomíná.

Od zkušených kolegů se naučil řezat, šít, odlévat formy, pracovat s různými materiály, obsluhovat stroje. "Tam jsem se prakticky vyučil loutkářem, i když na to nemám glejt," říká Novák.

Koncem 70. let se přiženil do Brna a začal pracovat v loutkovém divadle Radost, které v té době patřilo mezi nejlepší loutkové scény u nás. Vyrábělo se hodně loutek, každá hra znamenala nové výtvarné pojetí, jiné loutky i scénu. "Každý dělal všechno. Ročně bylo kolem pěti premiér, což představovalo nepočítaně loutek a dekorací. V Radosti bylo skvělé prostředí," připomíná si Novák své více než desetileté působení.

Jeden z kulisáků emigroval do Austrálie a našel práci v loutkovém divadle v Perthu v Západní Austrálii. Jednou se od něj ozval telefon s nabídkou práce, vyřízením pracovního povolení a letenkou. Rozmýšlení nebylo dlouhé. V únoru 1992 Novák odletěl do Austrálie a nastoupil v Perthu jako divadelní výtvarník. V jediném loutkovém divadle v celé Západní Austrálii pracoval téměř rok a půl.

"Nedá se říct, že by Austrálie byla Mekkou loutkářství a že bych se po pracovní stránce naučil něco nového. Ale byla to příležitost poznat něco jiného a zároveň si udělat hezký výlet. S kamarády jsme jezdili na surfech a plachetnicích, čundroval jsem po celém pobřeží."

Pokládá za výhodu, že krátce před ním v divadle působili režisér Josef Krofta a scénograf Petr Matásek z královéhradeckého loutkového divadla Drak, kteří podle něj patří k evropské špičce. "Australané nikoho jiného z Evropy nepoznali, mysleli, že kdo odtud přijede, je minimálně na stejné úrovni. O mě nepochybovali, a to bylo strašně příjemné, díky tomu jsem udělal fakt pěkné věci," tvrdí Novák.

V Česku se zkusil postavit na vlastní nohy. Věnoval se volné tvorbě a nahodilým zakázkám, vyráběl výtvarné stavební doplňky. "Čuchnul jsem si k architektuře. Dělal jsem třeba zábradlí ve formě soustavy plastik pro jedno ze sídel České spořitelny." Z jeho rukou pochází i zařízení pro dětská hřiště v Praze a Pardubicích.

Ve Vranově u Brna vznikla díky přátelským vztahům s tamním starostou série Novákových soch a objektů ve volné krajině. "Udělal jsem například objekt Past na lelky, o nichž jsme v hospodě vymysleli, že pocházejí z nedalekých Lelekovic. Lelci mohou škodit, past proto slouží pro odlelkování. Když se do ní vejde, lelci se leknou a utečou," směje se Novák.

Lidé si také rádi posedí v objektu s názvem Pohled na nekonečno, z něhož mohou pozorovat Vranov. "Mám tam svou největší galerii pod sluncem," říká Novák. V jeho dílně se narodili i dřevění krokodýli, kteří společně s dalšími plastikami a figurkami černošského betlému zdobí domorodou vesničku Matongo v jihlavské zoologické zahradě.

Před několika lety se Novák rozhodoval, co dál. "Věděl jsem, že můžu jít jedině do Austrálie, kde vím, kde berou ryby a kde se dá surfovat, nebo do Šimanova, kde jsem prožil dětství. Když jsem v Austrálii vzpomínal na Česko, viděl jsem Šimanov, takže rozhodování bylo lehké," říká Novák. Loni na podzim kandidoval do obecního zastupitelstva a stal se z něj starosta.

Řezbářství už má opět jen jako koníčka, ale myslí přitom na to, aby z něho měla prospěch i vesnička s necelými 170 obyvateli.