V Americe byli pronásledováni jazzmani, ani Wolfgang Amadeus Mozart neměl v Praze na růžích ustláno. Až do devadesátých let minulého století byli na indexu i dlouhovlasí rockeři a trampové s kytarou a liščími ohony na stetsonech. Ti by mohli vyprávět.

Tak třeba trampové, mířící na potlach třeba někam na Šumavu. Už desítky kilometrů od rakouských hranic bývali sledováni mladými členy pohraniční stráže, jen aby je nenapadlo utéct přes čáru. Byli podezřelí, protože byli „jiní“.

A dnes? Dnes ostřížím zrakem hlídá prodloužená ruka demokracie „jinou“ skupinu - technaře na tu více, tu méně legální technoparty někde na louce v česko-německém pohraničí.

A televizní štáby houfně a povrchně (protože kdo z reportérů této kultuře rozumí?) informují o stovkách, tisících vyznavačů elektronické hudby, kteří obsadili louku.

Ještě, že už přes hranice můžeme - že nemusí technaře kromě policie hlídat i pohraniční stráž.