„Na pokyny centrály v Praze začala 5. května v Třešti revoluce. Naše hlídky pozatýkaly Němce. Obsadily výpadovky a lidé už cítili svobodu, ale brzy se ukázalo, že všechno bude jinak,“ připomněl František Bukvaj.

Tehdy dvacetiletá Marie Matějů, dnes Vašatová, se zdravotními sestrami držela v mateřské školce v ošetřovně službu od 6. května. „Ráno kolem šesté se do města vrátili Němci.

Utekly jsme do sklepa, ale odtud nás vytahali. U zdi jsme musely stát až do odpoledne. Mezi tím pozatýkali spoustu mužů. Měly jsme hrozný strach, že nás zastřelí,“ zavzpomínala seniorka.

Lidé byli šílení zoufalstvím

„Němci v ty dny postříleli 56 lidí. Pohřby byly hrozné, selské vozy s koňmi stále vozily rakve. Lidé byli šílení zoufalstvím, všichni plakali, hrůza je ochromila. Utíkali jsme s rodiči a sourozenci z města. Bylo mi tehdy devět roků,“ vyprávěl František Bukvaj, bývalý kantor a dnešní zastupitel. „Ve vězeňském dvoře Němci popravili 7. května 33 lidí,“ dodal.

„Našeho doktora chtěli vojáci nejdřív zastřelit. Uměl dobře německy a německému doktorovi říkal, že jsme ráno obvazovaly zraněné Němce. Byla to obrovská úleva, když nás nechali jít, připomněla Marie Vašatová.

Beznaděj vystřídala obrovská radost

Pocit nesmírného štěstí zaplavil všechny přeživší 10. května, kdy od Pavlova přijely první jednotky Rudé armády.

„Lidé byli bez sebe nadšením. Pak pochytali v lesích několik německých vojáků a popravili je na cestě k Čenkovu. Byla mezi lidmi tehdy obrovská nenávist k Němcům. Třeba rodina Bílkova přišla o čtyři mladé syny v rozpuku sil,“ uvedl František Bukvaj.

Pamětníci si často připomínají Hertu Kašparovou. Dvacetileté děvče, zanícená vyznavačka německého života, po návratu německých vojsk sama vybrala dvacet lidí na popravu, většinu svých bývalých spolužáků. Pátrači ji našli později v důstojnické kuchyni za hranicemi Rakouska. Lidový soud ji v Třešti pověsil u zámku.