Studují mnoho let, horko těžko seženou prostory pro ordinaci, musí si pořídit nákladné vybavení, a navíc je většina jejich pacientů ze srdce nenávidí.
Děti se jich k tomu všemu bojí víc než čerta a dospělí rádi zapomínají na pravidelné kontroly.

Když už nějaký odvážlivec do ordinace zavítá, tráví zubař v lepším případě půlhodinku v předklonu nad něčí ústní dutinou, aby mu dva zuby zaplácnul plombou, a splnil tím úkol dne. V horším případě návštěvu zpestří honička s pacientem, neochotným usadit se na křeslo, kříšení svalovce omdlelého při pohledu na vrtačku či uplácení dítěte, pevně odhodlaného zůstat viset na futrech dveří.

Tomu tedy říkám úžasné povolání! Není pochyb o tom, proč je zubařů tak zoufale málo.