Co bylo vaším úkolem v třebíčské nemocnici?
Provést kontrolu vedení zdravotnické dokumentace na porodnickém a dětském oddělení.

Co jste zjistil?
Přestože zákon například uvádí, že zdravotní dokumentaci musí podepsat osoba, která zápis učinila, v případě třebíčského oddělení tomu tak nebylo. V dokumentaci z prosince 2006 chyběly dokonce podpisy lékařů. Pokud tam podpis byl, tak nebyl mnohdy čitelný. Nebylo u něj ani razítko. Specifikem třebíčské nemocnice je to, že lékaři své záznamy diktují sestrám a ty je píší a lékaři pod nimi nebyli podepsáni. Některé záznamy nebyly čitelné vůbec.

Co z toho, co jste říkal, je nejzávažnější?
Určitě čitelnost záznamů a chybějící podpis lékaře.

Mohla mít tato zjištění vliv na samotnou záměnu dětí?
Není to vyloučeno. Spíš je to ale tak, že pokud není důsledně dokumentována péče o pacienty, vytváří se tím prostředí, ve kterém se postupně začne všechno dělat špatně.

Zjistili jste, zda byly zaměněné děti správně označeny?
To jsme nezjistili. Personál oddělení nám řekl, že označení s číslem, které má dítě na tělíčku, nikdy nesundávají. Současný stav identifikace novorozenců je vysoce bezpečný. Jsou čtyři parametry.

Jak velká pravděpodobnost je, že mi vymění dítě v nemocnici?
Jedna ku tisíci. Většina záměn se odhalí včas. Neznamená to ale, že každý tisící novorozenec se zamění a odešle domů. Znamená to, že to riziko existuje. Z literatury, která se věnuje záměnám dětí, jasně vyplývá, že k tomu dojde při nějakých procedurách. Například koupání, vážení, přenášení a zvyšuje se riziko, pokud se sestry věnují víc než jednomu dítěti. Dnes už se zavádí i identifikace dospělých pacientů, kteří nosí náramky.

V kraji je to již druhý případ, kdy se přišlo na to, že vedení zdravotnické dokumentace není v pořádku.
Je to paradox, protože Vysočina jako jediný kraj spustil systematickou celokrajskou aktivitu ve zvyšování kvality. Všechny nemocnice se připravují na akreditaci, v rámci které musí zavést nějaký formalizovaný systém identifikace rizik.

Jaká největší rizika obecně v nemocnicích na lidi čekají?
Na prvním místě jsou to nemocniční infekce, které v rozvinutých zemích postihují pět až deset procent hospitalizovaných. Proto je ohromně důležité dělat něco tak banálního, jako je mýt si ruce. Mělo by se dbát na to, aby to hlavně dělal personál.

Jde podle vás v případě záměny dětí o selhání jednotlivce, či systému?
Více než 90 procent pochybení ve zdravotnictví spadá na vrub systémovým nedostatkům. Zbytek je úmysl.

Po získání akreditací budou podle vás nemocnice bezpečné?
Ano. Neznamená to ale, že v ní nedojde k žádné chybě. Ten, kdo má řidičák, také může způsobit dopravní nehodu.

V čem ta akreditace spočívá?
Znamená to, že všechny procesy se dělají stejně. Proto také nemocnice včas přijde na jakékoli riziko. Ale setkávám se paradoxně s tím, že nemocnice, které si zavedou systém kontrol, tak se ukazují jako horší. Je to tím, že se zabývají sledováním procesů a odhalují více problémů.

David Marx

Narozen: 7. 11. 1960 v Praze.
1978 - 1984: studia na FVL UK.
Od 1998: člen dozorčí rady Spojené akreditační komise ČR a českým zástupcem americké společnosti udělující akreditace nemocnicím po celém světě.
Od 2003: vyučuje sociální lékařství na LF UP v Olomouci.
Od 2004: předseda České společnosti pro kvalitu ve zdravotnictví.