Jde o plochu 40 hektarů, kde za druhé světové války fašisté prováděli zvěrstva na lidech. Lágr byl osvobozen 22. dubna 1945. Dnes je tam památník neradostných událostí.

Smrt číhala v Sachsenhausenu na každém kroku – třeba ve sklepě kuchyně. Kdo ujídal nebo kradl při škrabání brambory, byl topen ve “vaně” se studenou vodou na umývání zeleniny. V zachovalém objektu kuchyně byla v polovině minulého měsíce zpřístupněna nová stálá expozice. V ní si návštěvníci, kterých ročně přijde kolem 350 tisíc, mohou prohlédnout mimo jiné originál káry, která převážela mrtvé vězně do krematoria.

Stopy po plynu: v základech

Plynová komora nestojí, zachovaly se však základy budovy označené cynicky posledním písmenem v abecedě – Z. „V Sachsenhausenu byly sklady s plynem. Ten se odtud rozvážel i do dalších koncentračních táborů,” říká můj průvodce Horst Seferenz, mluvčí nadace braniborských památníků. „Sachsenhausenem celkově prošlo přes 200 tisíc osob. Desítky tisíc nepřežily,” zmínil smutné statistiky Seferenz.

V Sachsenhausenu nenajdete místo, které by vyloudilo úsměv ve tváři. Patologie na rozdíl od krematoria stále stojí. Je přístupná, interiér nicméně už není zařízený. Původní jsou bílé obkladačky na stěnách. A nájezd do sklepa, kam mířily káry naložené mrtvolami.

Dochoval se i velmi promyšlený “vražedný předmět” - metr. Dřevěná lať s vyznačenými centimetry na povrchu měla u vězňů v budově „Z“ vzbudit dojem, že se jdou jen měřit. Že jde o běžnou zdravotní prohlídku. Ve skutečnosti to bylo místo, kde se co dvě minuty dal zastřelit člověk. Esesmann z druhé místnosti malou dírou ve stěně zamířil do týlu oběti.

Koncentrační tábor Sachsenhausen byl v podstatě malým městem. Fungovala tam třeba prádelna, pekárna, továrny, ubytovna vojáků, aby pak “přes ulici” stály vilky místních špiček SS.

Češi tam byli také

Rodinné domky stojí dál, v části bývalých kasáren pro zhruba 3 000 vojáků funguje nyní policejní škola. Těsně za plotem památníku chátrá dřevěný “chrám”, kde nacisté organizovali srazy, kde k nim promlouval šéf Gestapa Heinrich Himmler, kde měli jídelnu. “Chrám” byl postaven podle zásad antické architektury.

V památníku se dají při troše trpělivosti nalézt stopy i po Češích. „Jedním z těch, kteří přežili utrpení v táboře, je Evžen Seyček ze Znojma,” poznamenal mluvčí Horst Seferenz. Seyček pracoval nejprve v nacistické cihelně. Po pracovním úrazu přešel do skupiny nasazené v keramičce. Protože uměl kreslit.
„A v dubnu, u příležitosti otevření nové expozice, jsme tady měli jednoho pamětníka na návštěvě, Karla Hybka z Prahy,” připomněl Seferenz.

Jak Seyček, tak i Hybek skončili v Sachsenhausenu po studentských demonstracích v listopadu 1939. Studentů bylo tehdy z našeho území transportováno celkem 1140. Hybek i Seyček byli propuštěni ze sachsenhausenského trojúhelníku teroru v roce 1942.

„Trojúhelníkové řešení poskytovalo oficírům přehled po celém areálu z jednoho místa. Tento model však měl i velkou nevýhodu, která se ukázala později. Tábor nebylo možné dál rozšiřovat,” zmínil mluvčí Seferenz.

Jako na dlani měli velitelé shromaždiště, takzvaný Apellplatz. Ledově chladný se do slova a do písmene ukázal velitel tábora Rudolf Hess 18. ledna 1940. Přes 800 zajatců nechal stát právě na shromaždišti. Z velitelské věže „A“ pak nerušeně sledoval, jak mnozí vězni padají k zemi a umírají. Zakázal jakoukoli pomoc. Do příštího rána zemřelo 140 osob.