Zástupci Českého červeného kříže jim při slavnostním aktivu předali stříbrné a zlaté Jánského plakety za dvacet a čtyřicet provedených odběrů. Ti nejpoctivější dárci, kteří navštívili transfuzní stanici již osmdesátkrát, přijali z rukou primátora Jaroslava Vymazala a předsedy Oblastního spolku Českého červeného kříže Jaromíra Havla nejcenější ocenění, Zlatý kříž třetího řádu. O kulturní zpestření se postarali malí zpěváci a muzikanti dětského souboru Pramínek.

Na to, že bych měl darovat krev, si vzpomenu při každých zprávách

Mezi nejvýše oceněnými, za osmdesát odběrů, byl i Miloš Míka (na snímku dole), který Deníku prozradil, proč krev daruje.

Pamatujete si, kdy jste daroval krev vůbec poprvé?
Detailně ne, ale vím, že to bylo na vojně. Takže je to dobře třicet let.

Dosáhl jste vůbec nejvyššího ocenění, jaké se za dárcovství dává. Víte, kolika lidem by všechna ta krev zachránila život?
Nějaký ten litr už to bude. Ale kolik lidí by to zachránilo jsem nikdy nepočítal.

Stalo se někdy v průběhu vašeho života, že jste sám krev potřeboval?
Ne. Naštěstí to nepotkalo mě ani nikoho z mé blízké rodiny.

Napadlo vás někdy na ulici, že jste třeba právě potkal někoho, komu v žilách koluje vaše krev?
Napadá mě to pokaždé, když vidím v televizních zprávách nějakou autonehodu nebo jiné neštěstí. To si pak říkám, že ho třeba právě moje krev může zachránit. Je to dobrý důvod proč vyrazit na transfuzní stanici znovu.

Jakou máte krevní skupinu?
Nulu plus. Má tu velkou výhodu, že ji lékaři mohou použít na záchranu života všech ostatních skupin. Já sám ovšem mohu dostat pouze nulu.

Daroval jste někdy něco jiného?
Ano. Několikrát jsem daroval také krevní plazmu.

Myslíte si, že jsou dárci krve náležitě odměňováni?
Myslím si, že ano. Ostatně tohle nejde dělat kvůli odměnám. Člověk buď chce, nebo nechce. Velice si vážím gesta jihlavské radnice. To, že se udílení Jánského plaket přesunulo ze strohé nemocniční jídelny do Gotického sálu jihlavského magistrátu mě opravdu velice potěšilo. Je vidět, že město si svých dárců váží a umí jim zajistit důstojné prostředí.

Mladí lidé se do dárcovství krve příliš nehrnou. Co byste jim po osmdesáti odběrech vzkázal?
Asi, že se není čeho bát a že je to to nejmenší, co mohou pro druhé udělat. Navíc nikdo z nás neví, jestli to příště nebude právě on, kdo bude krev potřebovat. Spousta lidí se bojí, že odběr bude bolet nebo že to bude nepříjemné, ale nic to není. Doby, kdy transfuzní oddělení byla ošklivá prázdná místnost a ruka se strkala sestrám do okénka jsou dávno pryč. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že v jihlavské nemocnici čeká dárce krve příjemné prostředí a hodné a ochotné sestry. Navíc se krev za chvilku obnoví, takže jde pouze o to překonat strach a vyrazit na první odběr.