Proto mi také nevadí, když jdu ráno po chodbě paneláku, cítím tu typickou vůni a říkám si: zase jsme tu měli o jednoho nocležníka víc. Vůně, která lidi bez domova provází, je totiž to jediné, co po něm v prostoru pod schody zůstane.

O to více mi potom vadí, když potkám provizorní dům v přírodě a všude okolo se válí množství odpadků a haldy nepořádku, a to už ani nemluvím o vybydlených poničených a špinavých budovách, kde takových lidí tráví chladné noci nejvíce.

I bezdomovci by si totiž měli uvědomit, že okolo nich žijí jiní lidé a nedělat nepořádek, kde se jim namane.

Úplně nejhorší ale je, když člověk potká partu nemytých a „voňavých“ lidí bez přístřeší například v trolejbuse. Jednou se mi při cestě z nádraží do Tesca nedopatřením stalo, že jsem si za takovou skupinku lidí sedla a celou cestu jsem pozorovala, jak jim v hlavách řádí vši a to vůbec nemluvím o tom, jak „voněli“.

Udělalo se mi z toho tak špatně, že jsem vystoupila, nakupovat ani nedojela a do obchodu raději došla pěšky, a i teď mně při vzpomínce na to začíná svědět hlava. Chudák, kdo si po nich v tom trolejbuse sedl na místo a dovezl si domů nechtěného pasažéra.