„Ještě v den obsazení, bylo Masarykovo náměstí přejmenováno na Hitler Platz. Dříve tady žili Češi i Němci mírumilovně, ještě i ve dvacátých letech minulého století se stále odehrávaly sňatky Čechů s Němkami a naopak, vztahy se ale radikálně zhoršily s příchodem Hitlera k moci,“ započal vyprávění pamětník.

„Když jsem byl v páté třídě, na podzim 1938, strhávali jsme německým děvčatům hákové kříže z šatů, asi proto že na chlapce jsme si netroufli. Po 15. březnu 1939 bychom si to nedovolili už vůbec. Tehdy už v Jihlavě od sebe byly příkře odděleny české a německé vrstvy obyvatel,“ pokračoval historik Rambousek.

Nepokoje v Jihlavě začaly už začátkem března devětatřicátého roku. „Němci věděli, že se chystá okupace a potřebovali vyvolat nepokoje, aby k ní byla záminka. Přitom v Československu vládl režim přátelský k německému obyvatelstvu, byla zakázaná komunistická strana, vláda byla pravicová,“ připomněl Rambousek a navázal vzpomínkami z dalších dnů: „V neděli 12.března chtěli Němci oslavovat Den hrdinů a u jihlavské radnice vztyčit hákový kříž, čeští policisté jim v tom ale zabránili. Na domech ale hákové kříže visely. Musela být vedle československá vlajka, potom mohly být vyvěšeny," vyprávěl historik.

"Ve středu patnáctého, byl opožděný zimní den, padal těžký sníh, ale Němci psali, že cítí příchod jara. Čeští obyvatelé celkem nic netušili, kdo měl rádio tak se dozvěděl, že Hácha jel do Berlína a ráno přišla zpráva, že Hitler bere pod ochranu Čechy a Moravu. Na Palackého ulici, kde jsem tehdy bydlel, došlo zrána toho dne k dvojí sebevraždě. Bydlel zde gynekolog na penzi, bohatý židovský lékař Thorsch. Dal nejdříve své paní a potom sobě smrtící injekci. Asi v osm hodin ráno k nám přišla jejich služebná, že je paní mrtvá takže jsme měli hned toho rána nemilý zážitek,“ popisoval Rambousek živě události tehdejších dnů.

„Německá armáda obsadila náměstí, místní němečtí obyvatelé samozřejmě jásali. Němečtí vojáci se rozeběhli po cukrárnách nadšení, že je zde šlehačka, v německu totiž šlehanou smetanu neměli. Také němečtí vojáci – radioamatéři- jásali v obchodě s rozhlasovými přijímači u paní Hajné v Palackého ulici, že mají dráty z mědi,“ pousmál se Rambousek.

Místní nacisté také v Jihlavě hned po 15.březnu 1939 napodobili Křišťálovou noc, honily židy po ulicích a vypálili synagogu, v místě dnes budovaného parku Gustava Mahlera. Byli nadšení ze svobody, kterou získali okupací. Na poště se razítkovalo slavnostním razítkem,“ pokračoval Rambousek. Po 15. březnu podle rodákových vzpomínek byly po zbytek pololetí ve městě samé oslavy a přehlídky. Dvakrát byl v Jihlavě i nechvalně proslulý stonařovský rodák Arthur Seyss-Inquart. K němu se váže i jedna zajímavost.

Gustava Mahlera učil otec kolaboranta

„Seyss byl synem gymnaziálního profesora, gymnázium bylo v budově nynější knihovny. Do stejného gymnázia chodil také Gustav Mahler. A tatínek antisemity Arthura Seyss Inquarta, Emil Zeitich, Gustava Mahlera na gymnáziu učil. V roce 1907 se ale tato rodina přestěhovala do Vídně, a teprve tam si původním jménem Artur Zeitich změnil jméno na Seyss Inquarta.

Artur Seyss Inquarta byl podle Wikipedie v posledních dnech války navržen Hitlerem na post ministra zahraničí, v květnu 1945 zatčen a souzen v Norimberku, o více než rok později byl oběšen.

Po zajímavé odbočce ke kolaborantovi historik a jihlavský rodák pokračoval v popisu událostí dalších dnů po zahájení okupace: „Ve městě byly celé domy ozdobeny říškými vlajkami, ty musely viset dlouhé od shora až dolů.“

Vzápětí přidal Rambousek další zajímavost: „Plné náměstí bylo ve čtvrtek 16. března. Němci zde čekali na příjezd Adolfa Hitlera. Na náměstí byl desetitisícový dav, míjela hodina za hodinou, aniž Vůdce přijel. Pak přišel povel k rozchodu. V pátek 17. se situace opakovala znovu, opět bylo oznámeno, že Vůdce přijíždí. Lidé s žebříky a židlemi na náměstí ale nakonec slyšeli, že nepřijede kvůli pracovním povinnostem. Ve městě se ukázala pouze autokolona s Henleinem, který jen pozdravil a hned jel zase dál, Hitler se v Jihlavě neukázal nikdy. O Jihlavě se ale několikrát zmínil.

Šok pro Němce, i ty jihlavské, přišel s porážkou u Stalingradu, to zavládl 31. ledna 1943 třídenní smutek, v rádiu hrála jen vážná hudba, prapory vlály na půl žerdi,“ doplnil Rambousek a přidal osobní zkušenost s tragickými osudy lidí, jeho jihlavských sousedů.
„Od třetí třídy jsem docházel na hodiny němčiny k učiteli Karlu Gerlichovi. Po Mnichovu ale bylo zakázané, aby se Němci stýkali s Čechy, tím skončili i mé hodiny němčiny," vzpomínal Rambousek.

"Učitel Gerlich měl syna, který studoval práva. Chodil s pěknou dívkou s copy, měl celý život před sebou…a ve válce padnul u Stalingradu. V té době se také odehrávaly symbolické svatby. Jednu takovou jsem viděl, dívka se vdávala před kostelem svatého Ignáce, kdy si brala vojenskou helmu svého padlého milého, k takovým koncům to dospělo,“ uzavřel smutné vyprávění historik Rambousek.