„Ve třiapadesátém, když jsem v pivovaru začínal, stálo pivo nějakou korunu padesát. Já, jako vyučený sladovník jsem byl v pivovaru nejmladší. Vyrůstal jsem od uhlí a lopaty až po sládkování. Musel jsem si projít všechno, postupně jsem si i doplnil vzdělání,“ vzpomínal na své začátky.

Tehdy prý v republice fungovala asi stovka pivovarů. „V Jihlavě jsme jako první u nás začali vařit jedenáctku. Když jsem pak kamkoliv přijel na pivovarské dny, které se konaly vždy v jednom z pivovarských měst, dělali si ze mě sládkové legraci,“ usmíval se Barák. „Kolem šedesátého roku jsme začali vařit i čtrnáctku. Ale to není pivo na pití, k tomu patří pekáč s husou, k mariáši to není,“ ví jihlavský znalec piva.

Stejně tak je prý důležité jméno piva v podvědomí lidí. „Pivo se dá zkazit za večer, ale pět let ho napravujete. Když řekne člověk, který jich za večer vypije patnáct, že pivo je špatný, tak je špatný pro všechny kolem,“ je přesvědčený Barák. Po sametové revoluci přišla změna. Pivovary prý musely daleko více začít pečovat o hospody, byl to zároveň i strašný šok.

„Když jsem fungoval jako sládek, nikdy jsem si nenechal vytisknout navštívenku výrobní ředitel, sládek je víc,“ je pyšný na své životní řemeslo. „Je to ale zároveň těžká fyzická práce. Dřív lidé občas o víkendu zapomněli přijít do práce, tak jsem musel vzít lopatu a sám jít přehazovat hromadu ječmene. Také jsem dodržoval tradiční zvyk. Říkalo se, že každému, kdo na Štědrý den pracuje v pivovaře, musí sládek přinést večeři. To jsem se snažil dodržovat, ale to byly úplně jiné doby, dnes jsou vztahy mezi lidmi úplně jiné,“ uzavírá své vzpomínání.