V době atentátu bydlel v ulici Na Zbořenci, v těsném sousedství chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde se schovali atentátníci.

„V Praze jsem pracoval jako krejčí. Ten den, kdy bojovali s parašutisty v kostele, jsme v noci najednou slyšeli střelbu a někdo bouchal na dveře. Vůbec jsme nevěděli, co se děje,“ vzpomíná pamětník.

Vojáci hledali zbraně a munici

„Dveře se rozrazily a přišel voják s nějakým civilistou v koženém kabátě. Začali rozhazovat věci z kufrů a rozebírat skříně. Hledali zbraně nebo munici, ale to jsme v té době ještě nevěděli. Dozvěděli jsem se to až o několik hodin později,“ řekl Vávrů.

Nikdo z lidí, kteří v domě byli, nesměl dovnitř, ani ven.

„Na ulici před domem stáli vojáci s namířenými pistolemi. Když se něco hnulo, hned na to stříleli,“ připomněl Vávrů Chtěli odstřelit každého desátého. „Počítali jsme se, ale nemohli jsme se dopočítat,“ zavzpomínal pamětník z Hodic.

Smrt hrozila každému z nich. František Vávrů byl k ní ale ještě o kousíček blíž.

„V době, kdy přišli, jsem na sobě totiž měl ze šestáku udělaný odznáček ve tvaru lvíčka. Naštěstí jsem ho ale včas stihl schovat. Kdyby ho u mě našli, nevím, nevím, co by se mnou bylo,“ upozornil pamětník.

V nejistotě žil František Vávra spolu s dalšími obyvateli domu několik hodin.

„Až přibližně do poledne jsme vůbec nevěděli, co s námi bude a jestli nás opravdu nepostřílí,“ tvrdí pamětník. Vojáci ale nakonec naštěstí odešli.

„Co se vůbec stalo, jsme se dozvěděli až odpoledne, když jsme se dostali ven,“ připomněl František Vávrů. „Na ulici jsme viděli už jen vodu a krev,“ doplnil pamětník války. V Praze zůstal František Vávrů ještě nějakou dobu po atentátu. Později byl rodák z Řečice totálně nasazený v Německu.

Po válce se vrátil zpět do svého rodiště. Pak ho osud a hlavně láska dovedly do Třeště a nakonec do Hodic. Ještě v důchodovém věku dělal školníka v místní škole.