Za padesátiletou vynikající pedagogickou práci převzala medaili I. stupně Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Co říkáte na ocenění?

Měla jsem strašnou radost. Byla jsem přímo šťastná. Myslím si, že jsem za ta léta udělala velký kus práce. Pod rukama mi prošlo strašně moc dětí. Podle mého jsem si ocenění zasloužila. Samozřejmě to vzniklo díky paní ředitelce, která si toho všimla a o ocenění zažádala.

Jak jste se k této profesi dostala?

Odjakživa jsem toužila dělat s dětmi. Začala jsem v dětském domově, kde jsem dělala vychovatelku. Pak jsem začala učit a dělala při tom školu. Děti mě přitahovaly a fascinovaly. Ty já přímo miluji. Obzvláště ty malé, ty mám hrozně ráda. Cítím, že jsem pro ně jak babička, tak maminka. Věčně mi sedí na klíně a drží mě kolem krku.

Takže učitelství byl váš cíl?

Ano, to že chci být učitelkou jsem si vytyčila a šla si za tím. Učila jsem v Mrákotíně, v Kalištích a teď jsem v Jihlavě. Na Seifertově škole jsem už moc let. Přišla jsem sem už někdy v roce 1972.

Co učíte za předměty?

Mám malé děti, prvňáky a druháky. Můžu učit až do páté třídy, ale zůstala jsem u těch nejmenších. Za prvé to nikdo nedělá moc rád, protože je to práce náročná. A za druhé mě to hrozně baví. Malé děti jsou bezprostřední a hlavně za sebou vidíte ohromný kus práce. Když začnou číst, psát a počítat, tak si řeknete, přece jenom jsem jim něco dala!

A nemáte toho po padesáti letech dost?

Nikdy jsem nezalitovala, ani na minutu, že jsem se stala učitelkou. Pořád mě to baví a těší. Samozřejmě, že se někdy cítím unavenější, ale to jsou jenom takové chvilky, kdy mám ještě nějaké problémy doma.

Zůstal vám v paměti nějaký žák, na kterého nezapomenete?

No jejda! Chodím na srazy jedné třídy. Jsou to už dospělí lidé, kteří mají své děti. Kolikrát se potkám s žáky, kteří mě poznají. Já je tedy také. Dost si jich pamatuji.

Říká se, že teď jsou děti drzejší. Co si o tom myslíte, je to skutečně pravda?

U těch prvňáčků to není tak znát, ti jsou pořád svým způsobem milí, hraví a bezprostřední. Co na srdci, to na jazyku. Někdy vám řeknou takovou věc, že se nad tím člověk pozastaví. Ale že by ti současní byli o hodně horší, to asi ne.

Řešila jste někdy i nějaký rodinný problém?

To spíš s rodiči. Někdy přijde maminka a vidí ve mně takovou vrbu. Děti to ani tak neberou. Tatínek s námi nežije a tím to skončilo. Jestli jsou rodiče spolu nebo ne, to zatím moc neřeší.

Chtěla byste ještě nějaký ten rok učit?

Rozhoduji se. Určitě bych chtěla ještě jeden rok. Teď mám prvňáky, tak bych je chtěla dovést do druhé třídy. Pak uvidím podle zdraví. Může se stát ledasco.

Stalo se vám, že učíte i rodinné generace?

No samozřejmě, to už se pak chytám za hlavu, jak jsem stará! (smích)