O psychologii se začal zajímat už na střední škole. Podle něj však ještě stále hodně lidí v naší zemi má o návštěvách v psychologické poradně předstudky.

Jak jste se k psychologii dostal?

Psychologie je krásná a zároveň náročná věda, mám zájem o druhé lidi, o jejich vnímání světa a jsem rád, pokud jim dokážu pomoci. Ten podnět vznikl asi na střední škole.

Není tato práce psychicky náročná?

Je, jako každá práce s lidmi v těchto profesích. Člověk se s tím musí dokázat vyrovnat. Musí mít koníčky. Důležité je také zázemí v rodině.

Není těžké držet si od pacientů odstup?

Máme kurzy proti přenosu, abychom si dokázali udržet od pacientů zdravý odstup. Samozřejmě občas přijde člověk, který vám může být něčím blízký, sympatický nebo vizuálně atraktivní. Člověk si ale musí uvědomit, že je profesionál.

S jakým problémem za vámi můžou lidé přijít?

Já se specializuji na obvyklé a časté poruchy či potíže, jako jsou deprese, neurózy nebo poruchy nálad, v rámci diagnostiky v nemocnici jde o projevy demence a setkávám se také s pacienty na odděleních dlouhodobě nemocných a onkologickými pacienty. Ti potřebují především podporu, motivaci a vlídné slovo. K dispozici jsem však všem pacientům i personálu nemocnice dle jejich specifických potřeb.

Kdy na sobě člověk pozná, že by měl navštívit odborníka?

Ve chvíli, kdy se necítí ve své kůži. Má pocit, že ho nic nebaví, že je psychicky labilní, apatický, smutný, bez nálady, objeví se u něj stavy úzkosti, nebo má pocit, že výrazně zapomíná. Tam, kde by se měl smát, se nesměje, nebo naopak brečí. I okolí má pocit, že není něco v pořádku. Pozná to zejména rodina, kolegové v práci nebo blízcí přátelé.

Kdy k tomu dochází?

V životních krizích. Například když si najdu novou práci nebo naopak ztratím práci. Když si nejsem jistý, jestli je aktuální partner pro mě ten pravý a nevím, jestli se s ním rozejít. Toto je poté spíš poradenská část mojí práce, kdy lidé chodí pro radu nebo pro jiný úhel pohledu.

Mají v dnešní době lidé předsudky o chození za psychologem?

Ještě jsme stále taková ta postkomunistická generace. Havně starší lidé a ve středním věku mají předsudky, když půjdu k psychologovi, jsem blázen.

Jak docílíte toho, že se vám člověk otevře?

Neexistuje složitější nebo jednodušší problém. Pro člověka, který ke mně přichází, je jeho problém primární a takto to musím vnímat. Každá diagnostika začíná rozhovorem, uvolněním pacienta, aby získal důvěru, že informace které mi svěří, nebudou zneužity, nedostanou se do nepovolených rukou. Není to desetiminutovka. Sezení trvá hodinu až hodinu a půl.

Co vás na té práci nejvíc baví?

Když vidím, že se pacient zlepšuje, osobnostně roste a je sám se sebou spokojený. Tím, že si svůj život se mnou a zároveň sami se sebou proberou, mnohdy přijdou na svůj problém zcela sami.Základem je ovšem vždy chuť něco měnit, vyvíjet se, a řešit své psychické či somatické potíže.