Ta nabídka se prostě nedala odmítnout. Šance strávit den s příslušníky dálniční policie, okořeněná svezením v superrychlém autě se přece jenom nerodí s každodenní pravidelností.

Je krátce po deváté hodině ranní. Před budovou dálniční policie ve Velkém Beranově přesedám z tříválcové fabie do šedého Volkswagenu Passat R36 obdařeného dvojnásobným počtem válců.

Na předních sedadlech dopínají bezpečnostní pásy praporčík František Svoboda a nadstrážmistryně Lenka Kopuletá. Společnost při dálniční projížďce nám dělají dešťové kapky. „Není to dobré. Bude se nám špatně měřit,“ předpovídá policistka.

Deštivá výjimka

Dálnice je až nezvykle volná, auta se i vzhledem k nečasu „šourají“ kupředu vesměs hluboko pod rychlostními limity.

Sebevědoměji pojal svůj přesun snad jen řidič červené Hondy Civic a především posádka velkého černého „bavoráku“. V tomto okamžiku se projevuje jediná slabina jinak vysoce sofistikovaného radaru. U Větrného Jeníkova totiž doopravdy hustě prší.

Oblaka drobných kapek, které se odlepují od kol „teréňáku“, znemožňují řádně zaměřit „espézetku“ auta.

„K tomu, abychom řidiči prokázali přestupek, potřebujeme mít na videonahrávce zřetelnou poznávací značku vozidla. Pokud takhle prší, občas se nám to nepodaří,“ vysvětluje Lenka Kopuletá výjimku, která potvrzuje pravidlo.

Na radar je jinak spolehnutí . Za půl druhého roku, co passat R36 dálnici brázdí, se objevila na displeji řada zajímavých čísel. Tato posádka naměřila jednomu z uspěchanců dokonce 240 kilometrů v hodině. Na místě přišel o „řidičák“.

Stačí pár vteřin

A jak takové zaměřování uhánějícího auta vlastně vypadá?

Jakmile policejní hlídka někoho takového spatří, nenápadně se na něj „pověsí“. Řidič si tohoto manévru dost možná ani nevšimne. Výkonný volkswagen vypadá na první pohled jako řadová manažerská limuzína.

Obsluze radaru ale stačí udržet pár vteřin stejnou rychlost jako auto před ním a dílo je hotovo. Následuje předjetí, výstražné „probliknutí“ skrytými majáčky a přestupek se řeší na nejbližším sjezdu či odpočívadle. Pokud se motorista vykrucuje, nahrávka jej usvědčí. „Občas se nám ale stává, že řidič nejenom zaplatí, ale dokonce jeví zájem prohlédnout si vnitřek auta, jak to všechno vlastně funguje,“ usmívá se František Svoboda s tím, že tenhle vůz se pomalu stává pojmem.

Rozesmátý Němec  s eurem nepochodil

Rychlost ale není zdaleka jediným sledovaným přestupkem. „Podívej, máme tu jedny pásy,“ říká policistka a zapíná si zadní kamerku. Převedeno do jasné řeči, spolujezdec z německé dodávky nemá zapnuté bezpečnostní pásy.

Za zadním sklem už bliká majáček doprovázený výzvou „Follow me“ (Následuj mne). Zastavujeme na Exitu 66 kousek od zřejmě navždy rozestavěného obchodního centra, kde bezmála stokilometrové útočiště velkoberanovských dálničních policistů končí.

Rozesmátý řidič nic nenamítá, za spolujezdce zaplatit chce. S sebou má ale jen eura, která čeští policisté neberou. V kufru passatu sice podřimuje platební terminál, jenže Němec nechal kreditní kartu doma. Dostává tedy stvrzenku k bankovnímu převodu.

Žádné mračení se a vzteklé bouchání dveřmi. Než se rozloučí, ještě se ptá motoristů na cestu. Když se znovu rozjedeme, nemůže nepřijít řeč na chování přistižených řidičů.

„Liší se to případ od případu. Třeba zrovna němečtí motoristé se chovají uctivě. Vůbec nepovažují policistu za někoho, kdo je v jednom kuse jenom otravuje. V Čechách se ale pořád najde spousta motoristů, kteří na nás takto koukají. Přitom my jsme tu od toho, abychom jim pomáhali. To si ale lidé většinou uvědomí teprve ve chvíli, kdy spadnou do nějakého maléru,“ míní Svoboda.

Provoz na dálnici zůstává i nadále klidný, rozmlouváme. Ti dva na předních sedadlech mají motorismus očividně v krvi. V opačném případě by koneckonců těžko pracovali u dálniční policie.

Cestou si všímáme i úkazu známého především právě z tohoto úseku dálnice D1. Totiž, že někteří řidiči ani v nejmenším nespěchají se zařazováním do většinou zuboženého pomalejšího pruhu.

„Pokud to okolnosti provozu umožňují, za tohoto počasí je to skoro rozumnější. V kolejích rozbitého pravého pruhu stojí voda, může hrozit smyk. Samozřejmě je ale třeba dávat pozor, nepřekážet druhým,“ dodává policista.

Seriál je věc jedna, skutečnost druhá

Stav dálnice je případ sám pro sebe. Ačkoliv zrovna v luxusním passatu to nijak zvlášť nedrncá, kvalitnější povrch v místě jejich každodenního výkonu povolání by si přáli oba. „Některé úseky jsou fakt děs,“ přikyvují svorně.

Motoristé je často přezdívají Kobra 11 podle známého televizního seriálu. Oni sami to moc rádi neslyší. Jejich práce svým způsobem akční a nebezpečná je. Ale trochu jinak, než jak ji líčí filmoví tvůrci. Žádné zběsilé honičky, přestřelky, skákání z mostu. Zato každodenní mravenčí práce, všepojímající práce. Kolotoč preventivních dálničních kontrol, sledování podezřelých aut, pomoc u nehod. Dalo by se říci obyčejná práce. Ale zase ne nuda.

„Když jsme u těch rizik, na dálnici je nebezpečné už jen každé vystoupení z auta. Přivyklý člověk si to až tolik neuvědomuje, kolikrát to ale zavání nasazením života. Stačí jediný nepozorný motorista a je zle,“ podotýká praporčík Svoboda a přidává k dobru vzpomínku, kdy při jednom podobném zásahu uskočil na poslední chvíli.

Služební Ford Mondeo tehdy skončil pomačkaný. Raději ani nedomýšlet, co by se stalo, kdyby policista úkrok nestihl.

To už ale jeho kolegyně od radaru hlásí další nález. Shodou okolností opět pásy, tentokrát u řidiče kamionu. Vlečeme soupravu na odpočívadlo u Mikulášova.

Stačí se i jen projet

Zatímco turisté z autobusu zpovzdálí zvědavě okukují passat s všeříkajícím nápisem R36 na přídi, policisté vyřizují se slovinským řidičem pokutu a kontrolují i dodržování povinných přestávek.

Než se vrátíme zpátky na autostrádu, hlídka ještě pozdraví pokladní z čerpací stanice a obhlédne parkoviště. I na nich se často dějí nekalé věci.

Skoro by se dalo říci, že dnešní výjezd passatu je zbytečný. Není to tak. Tohle autíčko je užitečné už jenom tím, že se na dálnici vůbec objeví. „Lidi už nás docela znají, dávají si hned větší pozor,“ podotýká Svoboda. A jen to dořekne, ve zpětném zrcátku se bleskurychle mihne blížící se motorkář. Jakmile ale zahájí předjížděcí manévr, pohlédne dovnitř auta. Všimne si uniformované posádky i kamery za sklem a je z něho rázem učiněný beránek.

„Taky za tohohle počasí by to valil jedině šílenec,“ upozorňuje Kopuletá, která se občas projede na motorce také.

Stádo tří set koní vyžaduje zkušenosti

A jaké je svezení s policejním Volkswagenem Passat R36? Z pohledu motoristického nadšence je to lahůdka. Silný motor přede tiše jako šelma, v okamžiku sešlápnutí plynového pedálu vás prudké zrychlení nemilosrdně tiskne do pohodlné sedačky. Auto sedí i na „uskákané“ dálnici, plné kaluží, doslova jako přibité.

Každý ze strážců zákona, kdo usedne za volant toho korábu, musí podstoupit zvláštní školení na mosteckém okruhu. Koneckonců stíhat a dostihnout nějakého toho piráta silnic v obvykle silném provozu není žádná legrace.

„No, zatím nám nikdo neujel,“ culí se František Svoboda, v rukou svírá věnec třísetkoňového auta, které „umí“ i 270 kilometrů v hodině.

Uteklo to jako voda. Vystupujeme opět před velkoberanovskou stanicí. Součet výjezdu zní dva přestupky – dva nezapnuté bezpečnostní pásy.

Ať je všude klid

To vzhledem ke každodenním okolnostem provozu na nejzatíženější tuzemské dálnici dává tušit až nezvykle klidnou službu.

„Kéž by to tak bylo pokaždé,“ vyloudí lehce ironický úsměv Lenka Kopuletá. Její kolega si okamžitě přisadí. „O nic jiného nám ani nejde. Pokud budou motoristé ukáznění, pokud budou za volantem dávat pozor, budeme spokojení všichni. Jistě, jsou tu i represe. Ale jenom pro ty, kteří odmítají respektovat pravidla,“ uzavírá dálniční policista František Svoboda.