Na zamrzlé hladině nevelkého, ale malebného zatopeného lomu v Řídelově na Jihlavsku stojí skupinka mužů, z nichž jeden má v ruce motorovou pilu. Je silvestrovské ráno, teplota dosti pod nulou. Tichem do okolních lesů zaburácí motor a pilový list se zařízne do ledu. To si členové klubu potápěčských nadšenců vyřezávají otvor v ledu, aby se poslední den roku mohli ponořit do hlubin.

Klub sportovních potápěčů Poseidon Telč má za sebou už mnohaletou historii. Ta jde až k roku 1969, kdy zakladatel klubu Jaroslav Petrů poprvé přijel do Řídelova vyzkoušet si, jaký je svět pod hladinou. Již roky má klub na břehu lomu vybudovanou svou základnu – dvě dřevěné chaty a rozlehlé molo. Dnešní počet členů sportovních potápěčů je 24 dospělých mužů.

„Když jsem dělal první ponor, tak jsem se topil,“ vzpomíná se smíchem jeden z potápěčů Luboš, který v pátek 31. prosince pilně připravoval prostranství před vstupem k lomu tak, že zametal a odklízel sníh. Sněhu bylo všude hodně a cesta k potápěčské základně přes návrší u Řídelova úzká a členitá. Potápěči pozvali na silvestrovské potápění i lidi, kteří se na aktivitách klubu podíleli v dřívějších letech, takže zaparkovat u lomu nebylo snadné. „Vychovali jsme tady dvě tři generace potápěčů. Na začátku to tady ale vypadalo jinak, jako molo sloužila vrata od stodoly a místo lodi jezdili kluci na víku od rakve,“ vzpomíná současný vedoucí klubu Jaroslav Petrů a dodává: „Potápěli jsme se do jinačí vody. Tenkrát bylo vidět do deseti metrů hloubky.“ Někteří zakládající členové klubu už dneska nejsou na světě, nebo se rozhodli potápění zanechat. „Prostě se rozhodli, že svět není jenom potápění. Pro mě to ale byla priorita číslo jedna,“ říká Petrů bez stopy výčitky či hořkosti v hlase.

Potápění si může za odborného dohledu a po krátkém zasvěcení vyzkoušet téměř každý. Ale jen v letní sezoně, silvestrovský ponor je pouze pro zkušené. Přesto je autor článku z legrace (alespoň předpokládám) vyzván, aby se připravil.

Běžné zaučení do sportovního potápění začíná podle členů telčského klubu praxí v bazénu. „U každého člověka to probíhá jinak. Člověk se musí seznámit se svým tělem, protože většina lidí neví, co jejich tělo pod vodou dělá a co si k němu můžou dovolit,“ říká Jaroslav Petrů. Na základní zaučení podle něj stačí pět hodin v bazénu. „Tam si člověk vyzkouší to nejnutnější, aby se naučil některé úkony tak, že pak nad nimi už nemusí přemýšlet. Kdyby měl přemýšlet nad tím, že teď musí udělat tohle a teď tohle, tak by se utopil.“ Potápěčský adept také nesmí mít strach z uzavřeného prostoru. V bazénu si vyzkouší, co mu jeho tělo dovolí. „Jde o to, jestli nemá člověk nějaké zdravotní problémy, třeba s ušima, nebo jestli se nezačne prostě bát,“ vysvětluje Petrů, kterému potápěči říkají Vojtěch. „Někdo, když vyleze z bazénu, tak už třeba dál nejde a někomu se také může zdát, že to stojí moc peněz,“ podotýká Vojtěch.

Z bazénu každopádně pro ty, kteří se nenechali odradit, následuje cesta do přírodní nádrže. „Hraje roli i zákon tlaku, který přibývá s hloubkou. To, co máme teď nad sebou, je jedna atmosféra,“ vzhlédne Vojtěch k nebi. „A v deseti metrech pod vodou je tlak také jedna atmosféra. Takže už jsou to dvě atmosféry. Už v sedmi metrech pod vodou se ušní bubínek může promáčknout takovým způsobem, že praskne. Stát se to může tomu, kdo neumí ten tlak vyrovnat. Na to ale existuje několik způsobů.“ Jedním z nich je vytlačení sanice dopředu tak, až lupne v uších. „Tím donutíte Eustachovu trubici, aby se pootevřela, a vnější a vnitřní tlak se tak vyrovná,“ popisuje Vojtěch.

Důležité také je naučit se pod vodou orientovat. Poté, co potápěči uplynulý pátek prořízli otvor do dvaceticentimetrového ledu, objevila se voda sice čistá, ale tmavá. Světlo samozřejmě s přibývající hloubkou ubývá. Potápěč přitom musí umět rozlišit, kde je nahoře a dole, a v případě zimního potápění je pro něj také životně důležité najít cestu zpět k vyříznutým otvorům v ledu. K tomu slouží navigace, používá se ale také připevnění na lano. Toho ale potápěči využívají jen v některých případech. A jako poslední záchrana slouží úkon, který napohled vypadá jako odhrabaná cestička po ledu k vysekaným otvorům uprostřed lomu. Jak je ale vysvětleno, tyto cestičky potápěč z vody přes led vidí a mohou mu v případě, kdy selžou všechny ostatní způsoby orientace, posloužit jako poslední záchrana při hledání cesty ke spásným otvorům.

Výstup ke hladině přitom musí probíhat plynule. „Rychlá cesta nahoru je cesta smrti. Nevyrovnají se tlaky, nedojde k odstranění dusíku z krevního oběhu a nadělají se bublinky v krvi. Ty ucpou cévky a cévy a nervová soustava nedostane kyslík. Jmenuje se to dekompresní nemoc a kdysi dávno na to potápěči umírali,“ varuje Jaroslav Petrů. Potápěč s vědomím všech rizik musí také automaticky zvládat řadu základních úkonů. Vylévat pod vodou vodu z brýlí, vyndávat z úst a zpátky nasadit automatiku dýchacího přístroje, správně dýchat. „První potápění pro nikoho není velký zážitek, protože se člověk bojí,“ říká Luboš, který však má svoje první potápěčské krůčky dávno za sebou a potápění si dnes užívá.

Řídelovský lom je pro potápění ideální. Není velký plochou, ale má hloubku od devíti do patnácti metrů. V nejhlubších místech mají muži z Poseidonu vybudovanou výcvikovou plošinu, u níž se mohou potápěči chytit a cvičit různé potápěčské úkony. Lom je sice malý, ale je jeden z nejkrásnějších. Několik let zde potápěči pořádali dětské letní tábory, kde se mohli i ti mladší trochu zasvětit do pobývání pod vodní hladinou.

Potápěči z klubu Poseidon občas na požádání pomohou i s některou speciální prací. „Většinou nás chtějí rybáři. Řeknou, že jim teče rybník a že ho potřebují ucpat. Za půl roku pak volají, že jim rybník neteče, protože jsem ho ucpal moc,“ směje se Jaroslav Petrů. Ten už pomáhal třeba u vyzdvihování auta, které vjelo do vody. „Několikrát se nám stalo, že jsme jeli hledat utonulé dítě, několikrát jsme se byli potápět pro něco spadlého do studně. Vyzdvihovali jsme zatopené zbraně z druhé světové války, čistili nasávací roury pro technickou vodu masozávodů v Kostelci a v Krahulčí,“ vyjmenovává Vojtěch činnosti, na kterých se klub podílel.

K jejich sportovní činnosti patří i potápěčské expedice v zahraničí. Hned ta první před lety byla na Kubě, následovalo Řecko, Bulharsko, Skandinávie, Egypt nebo Tunis.

Silvestrovské potápění, které se minulý týden konalo již pošestatřicáté, nakonec dopadlo úspěšně. Muži v neoprenech si dokonce připili ve vodě sektem s nadějí, že rok 2011 bude dobrý a úspěšný. A že jim vydrží nejenom jejich potápění, ale i přátelství, které je za ty roky společného pobývání spojuje. „Dojedeme si sem, uděláme si malinký ponor, upečeme si kuře nebo stejk a popovídáme si o běžných věcech života. To je taky důvod přijet,“ uvažuje zakladatel klubu potápěčů Jaroslav Petrů, který už ale zároveň plánuje další expedici. Ke svým šedesátinám potápěčskou výpravu za vraky do Středomoří.