Do ruského města Nižnij Tagil za Ural se třiatřicetiletý Karel Havelka dostal díky práci. Předloni tam strávil šest týdnů, loni v září se na dva týdny vrátil. To, co tam zažil, prý nelze s Českem srovnat. Méně odolní kolegové nové zkušenosti občas neusnesli. A to přitom pracovali v největší továrně světa. Zde se již od druhé světové války vyrábějí kromě jiného tanky.

Jak jste se dostal za prací za Ural?

Díky zakázce pro Rusko. Naše firma dodávala automatický řídicí systém, který se v Česku připravil, na Slovensku odzkoušel a pak se jel do Ruska oživovat. Měli jsme tam být tři týdny, a byl z toho měsíc a půl. Šlo o linku na výrobu železničních náprav a všechny technologie dodávali Češi. Bylo nás tam asi čtyřicet.

Je obtížné cestovat do asijské části Ruska? Přece jenom už je to okraj Sibiře…

Letěl jsem z Prahy přímo do Jekatěrinburgu, ovšem odtud je to do Tagilu ještě dvě stě kilometrů. Tam člověk rychle pochopí, že v Rusku jsou na všechno zcela jiná měřítka než u nás. Všechno je takové „balšoje“ – větší. Přiletěl jsem tam v noci, peníze jsem vybíral teprve z bankomatu na letišti, a měl pro mě přijet jakýsi Saša. Tomu jsem volal, ale neuměl ani slovo anglicky. Navíc se na mě sesypali místní, všichni mě chtěli někam odvézt, a všichni byli najednou Saša. Nakonec mě vyzvedl, ale pořád jsem nevěděl, jestli je to opravdu on. Naštěstí mě napadlo ho prozvonit telefonem, a když mu zazvonil, uklidnil jsem se. Pak jsme jeli těch dvě stě kilometrů a pořád jen lesem. To se vám jinde těžko stane. Byl to zvláštní pocit.

Chystal jste se na cestu nějak speciálně?

Nijak zvlášť, bylo to hektické, odjezd se několikrát oddaloval, a pak jsem odjel v podstatě během týdne. Od kolegů jsem věděl, že jsou tam kruté mrazy a že není nic moc potřeba vozit s sebou, vše se dá koupit. Snad jen na jejich léky bych moc nespoléhal. Jinak v supermarketech je kompletní sortiment a na tržnicích zboží za směšné ceny.

Co byl tedy pro vás největší šok po příjezdu?

Nedělal jsem si o Tagilu iluze, ale věděl jsem, že někteří kolegové měli problém tu mentalitu lidí tam a tu šedivost města zvládnout psychicky, je to tam dost depresivní. Čas od času si tedy vybrali „žolíka“, což znamená, že nepřišli ráno k autobusu do fabriky, a my věděli, že se předchozí večer někde opili. Já se řídil radou od kolegy, který mi řekl, že když si ji dobře zapamatuji, budu to mít jednodušší: Hlavně se ničemu nediv! To platilo stoprocentně.

Neumím si představit, co mohlo být na městě tak depresivního?

Nižnij Tagil je dělnické město, a i když má čtyři sta tisíc obyvatel, je podle měřítek Ruska spíš vesnicí. Překvapilo mě, jaký neuvěřitelný nepořádek tam byl. Všechno zdevastované, nikdo tam nemá potřebu opravovat domy, chodníky ani fabriky. Všechno působí šedivě, rozbitě, muži oblékají jen černou. Na druhou stranu tam téměř všechny ženy na vysokých podpatcích, náledí – nenáledí. Místy se tam brodíte v odpadcích, blátem, a přesto mají čisté boty. Jak to dělaly, nevím.

Uklizeno je jen kolem památníků – památník dřiny, tanků, památník metalurgie. Když nasněžilo, sníh tu hrůzu schoval. To zůstávaly všude jen agitační a ideologické plakáty a billboardy typu nejlepší učitelé roku, nejlepší dělníci roku… Když jsem se po roce vrátil, nic se nezměnilo, jen přibyly nové památníky, na ty jsou tam ulítlí.

Jak vypadala pracovní mentalita, nasazení lidí?

Řekl bych spíše nenasazení. V tomhle je tam pořád socialismus. Nikdo nic neřeší, dokud se něco nepodělá. Ve fabrice dělají hlavně ženské, chlapi jsou někde zalezlí a asi chlastají. Ve fabrice, kde jsem byl, se vyrábí vagony a tanky, ale funguje to tak, že z jedné strany fabriky se dovnitř hrne ruda a z druhé padají tanky a vagony. Dokonce jsme museli jeden den skončit dřív a povinně navštívit muzeum tanků… Mají tam všechny typy, které se tu vyráběly. Když totiž Hitler zaútočil na Rusko, výroba se rychle přesouvala od Moskvy za Ural, a tak pětadevadesát procent tanků T34 vzniklo tady. Tanky se tam vyrábí dodnes a fabrika je zapsaná v Guinnessově knize rekordů – jednak jako největší na světě, a jednak tam mají na tanku namontované největší dělo o největším průměru.

Největší fabrika na světě?

Bydleli jsme kus před fabrikou a jezdili podél ní asi patnáct kilometrů do práce, a to zdaleka nebyl její konec. Městečko má čtyři sta tisíc obyvatel a je menší než celá ta fabrika. Sice je největší, ale přitom jsme při práci jen těžko hledali místo, aby na nás nesněžilo. Makalo se tam v kulichu, rukavicích a vaťáku, protože teplota v hale byla na nule, maximálně na pěti stupních. Byli jsme tam navíc v době, kdy přijela česká delegace v čele s ministrem Římanem, a to jsem v praxi viděl, čemu se říká Potěmkinova vesnice. Uklízelo se jen tam, kudy měla delegace jít. Kde to uklidit nešlo ,se třeba k soustruhu, který stál v cestě, přivařila plechová stěna. Zábradlí se natíralo jen z jedné strany, která byla vidět…

Zmínil jste se, že vás zatkli kvůli focení…

No, měl jsem tam takový problém. Ve fabrice se nesmělo vůbec fotit a správně by měli každého kontrolovat, co do ní veze. V bráně tam hlídá ostraha se samopaly, nikam nesmíte bez povolenek. Na to jsou tam také zatížení. Stačí, když přecházíte z budovy do budovy, musíte mít povolenku podepsanou nadřízeným, že v ten a ten čas půjdete tam a tam. I do jídelny vzdálené sto padesát metrů nás přepravoval autobus a pak zpátky.

Já jsem fotil z autobusu před fabrikou, ale zmerčila mě ostraha. Udělal jsem pravda i pár snímků v areálu, třeba památník Sláva dřině. Za půl hodiny pro mě přišli. Šéf, co nás měl na starosti, se úplně klepal, policajti tam mají jinou autoritu než u nás. Okamžitě chtěli foťák, mě že budou vyšetřovat a zavřou mě. Rychle jsem vymazal, co šlo, nechal jen fotky před fabrikou. Nakonec jsem na výslech nešel, ale foťák mi vrátili druhý den s tím, že nelze fotit ani před fabrikou, a jejich argument byl, že jsem jel v závodním autobusu, takže se na něj vztahují pravidla fabriky. Při tomhle jsem si všiml, že co u nás řeší jeden člověk, tam řeší deset lidí.

Jak tomu mám rozumět?

Uměle se tam vymýšlí pracovní místa. V obchodě stojí za každou kasou jeden sekuriťák a hlídá lidi. Nebo chcete jet autobusem. Na nádraží vám jedna babuška prodá lístky, u autobusu čekáte na druhou, která je zkontroluje, pak se čeká na třetí, která prodává lístky přistupujícím na zastávkách. U nás všechno udělá jeden řidič. Anebo bazén. Do něm jsem šel ne kvůli plavání, ale kvůli vyprávění kamaráda, kterému jsem nechtěl věřit.

Můžete prozradit, co je na ruském bazénu tak zvláštní?

Ten proces vstupu a odchodu. Ve vchodu jsou dvě kasy. Co dělá první, nevím, v druhé jsem si koupil lístek. Pak se čeká na celou, nelze přijít kdykoli a hned jít do bazénu. A po hodině musíte vypadnout. Takže jsem měl lístek a čekalo se. Pak přišly ženské a braly od lidí kabáty a za to jsme dostali plastová čísla. A zase se čeká. Na to přišla jiná babka, která kontroluje, jestli máte vstupenku a číslo od kabátu, pak můžete dál. V místnosti se skříňkami se musíte svléknout a nahatý jít pro jinou bábuška, která s vámi jde ke skříňce, jedním klíčem ji zamkne a s klíčem odejde. Sprcha je černá místnost bez světla, s rozbitými půlmetrovými kobkami a kanálem se spádem. Kdo stojí nejvýš, má vyhráno.

Před bazénem zase kontrola, jestli si neneseme k bazénu věci. Hodinka plavání, ale jak se blíží celá, naběhnou další baby a vyhání lidi z vody, běda, když hned neposlechnete. A celé to martyrium absolvujete obráceně. Zase platí: Hlavně se ničemu nedivit. (smích)

Co jste říkal místnímu jídlu? Nebo jste přijel o pár kilo lehčí?

Snídali jsme v hotelu, prý nejlepším ve městě. No, vstupní hala byla sice v mramoru, ale pokoje rozmlácené, špinavé, o sociálkách mluvit ani nechci. Přitom jednolůžkový pokoj vyšel na naše dva tisíce na noc. Snídaně byly dobré, obědy jsem měl ve fabrice. Když si zvyknete, že je ve všem kopr, tak proč ne. Jídelna také zdevastovaná, jako všechno, každý den jsou v nabídce tři masa a tři přílohy, takže vymýšlíte kombinace, co si zase dát. Jí se zásadně lžící a občas vidličkou. Lžíce tam měli jen ty hliníkové, co jsou u nás už léta zakázané, a všechny byly za ta léta neuvěřitelně okousané a zohýbané.

V okýnku si můžete vybrat: rozvařená kolínka, umělá bramborová kaše nebo nějaká jejich kaše. Občas kapusta. Maso – kousky ryby, kousky masa, čemuž říkali kotleta. A polívka, ve které bylo pokaždé zelí, a každou vylepšovali lžící majolky. Ze čtyřiceti kolegů nás chodilo na jídlo asi patnáct, ostatní na to neměli odvahu. S podivem jsem ani nezhubl, nejsem náročný. I když třeba takovou studenou polívku uvařenou z láku od okurek, s rozkrájenými okurkami a cibulkou jsem si nezamiloval.

Kousek od Tagilu vede evropsko-asijská hranice. Je tam něco k vidění?

Památník byl vzdálený asi šedesát kilometrů. Kolegové nás varovali, že tam nic není, o památník se nikdo nestará, a úplně prý bude stačit půlhodina na focení, než se autobus otočí a pojede zpět. A měli pravdu. Alespoň jsme si zkusili to cimrmanovské: Jsem v Evropě, a už jsem v Asii…

Autobus nám nakonec ujel, protože jsme se vydali podívat do nového lyžařského centra, a to vypadalo jak ve Švýcarsku. Bylo pro smetánku a jen rok a půl staré, takže ještě nestihlo zchátrat. Tam jsme vlastně zažili nejhezčí den pobytu. Dali jsme si oběd, lanovkou vyjeli na kopec a pak s nohama v igelitových pytlích z místních obchoďáků sjeli sjezdovku.

A jak jste se vyrovnával s mrazy? Přece jenom tam byla asi velká zima…

V říjnu tam bylo o deset stupňů méně než v Česku, už jsem tam zažil sníh. Je to kraj Sibiře a když od ní zafouká, je tam fakt zima. Před rokem jsem tam dorazil v březnu a odjížděl na konci dubna. Kolegové nám posílali fotku z Prahy, kde už bylo jarní počasí, asi pětadvacet stupňů, a my jsme jim poslali fotky, jak stojíme na zamrzlém jezeře, protože bylo minus pětadvacet. Rozdíl padesát stupňů…

Jak se k vám chovali místní lidé?

Jsou pohostinní, příjemní, k sobě se chovají moc hezky. Chodí za ruku, mladý kluk nabídne holce rámě, to se u nás už téměř nevidí. Jsou ochotní pomoci. A ženy tam chodí pěkně oblečené, jak jsem říkal, pořád na podpatcích. Přitom odhadem sto padesát tisíc lidí žije v dřevěných boudách, ve kterých by u nás nebydleli ani Cikáni. To jsou rozpadliny největšího kalibru, které drží jen na čestné slovo, celé nakřivo, hliněné cesty k nim, bez vody a elektřiny. Uprostřed takové čtvrti je trubka ze země, kam se chodí pro vodu. A přitom z takovéhle barabizny vyjdou čistí a usměvaví lidé. Je vidět, že o sebe dbají, když už o baráky ne.