Přestože mají různá tělesná postižení a některým dělá potíže i samotná chůze, plavou. A v řadě případů sklízejí i úspěchy na sportovních kolbištích. Děti a mladí lidé z občanského sdružení Vodomílek přes nepřízeň osudu nevzdávají snahu o vlastní sebezlepšení.

Kvadruplegici, lidé s pohybovým postižením všech čtyř končetin, děti postižené encefalií, částečnou mozkovou dysfunkcí či děti postižené dětskou mozkovou obrnou. Vodomílek má celkem padesát členů, z nichž je 23 dětí, které plavou. „Vznikli jsme v roce 2005, takže už šestý rok plaveme s pohybově, ale i s mentálně postiženými dětmi. Hlavně s pohybově postiženými, ale samozřejmě, kdo je pohybově postižený, je částečně postižený i mentálně,“ říká vedoucí Vodomílku Květa Františková. Ta se plavání s postiženými věnuje ve svém volném čase dvakrát až třikrát týdně.

Plavat jezdí děti z celé Vysočiny

„Sport a pohybová aktivita jako součást životního stylu postižených, vedoucí k aktivnímu pojetí života a k odstraňování společenských bariér,“ zní program činnosti občanského sdružení. Plavat jezdí do Vodomílku děti z celé Vysočiny. Rodiče i děti se navzájem znají a společné setkávání je posiluje v jejich životech.

„Je na tom úžasné, že rodiče jsou ochotní sem vozit děti přes třicet kilometrů a nelitují peníze na benzin ani čas. Zkrátka neleží doma,“ říká otec jednoho z dětí Miroslav Císař. Jeho syn Martin má lehčí mozkovou dysfunkci. Do dvou let svého věku jenom ležel, chodit se naučil až ve třech letech. Kromě částečného mentálního postižení má problémy s pohybovou koordinací. Po dvou letech plavání a závodění se však dostal až na mistrovství republiky a tam se umístil sedmý.

Dětský neurolog Vlastimil Hřeben s Vodomílkem spolupracuje. „Posílám jim tam děti. Plavání má význam pro urychlení pohybového vývoje. Nevím, co všechno dokáží, o to se starají jejich pracovníci. Vedle speciální rehabilitace, kterou děláme, je to podpůrná a doplňková věc, ale tím to nesnižuji, je to velice dobré a jsem rád, že to tady funguje,“ vysvětluje.

Martinova maminka Miroslava Císařová k přínosu jeho plavání říká: „Stoprocentně došlo ke zlepšení ve všem. Jak v pohybu, tak v tom, že přestal často marodit. Při plavání pracuje pravá i levá mozková hemisféra stejně, v červnu to budou dva roky, co sem chodíme, a hodně se zlepšil v koordinaci pohybu, včetně zlepšení imunity. Přestaly být problém nosní mandle, což je důležité, protože kdo má problémy s mozkem, nemůže tak jednoduše na operace.“ Tatínek Miroslav dodává: „Při plavání musí mozek skloubit hodně věcí dohromady, jak pohyb rukama, tak i nohama a také dýchání. Tohle se musí naučit a musí to pobrat tak, aby se neutopil.“

Postižení se více začlení do života

Martin je na tom zdravotně lépe než někteří jeho kamarádi. Z desetimístné stupnice vážnosti postižení má tu nejlehčí formu. Přesto se zřejmě nikdy nebude moci plně zapojit do běžného života. Díky pravidelnému plavání se však zlepšuje nejen fyzicky, ale i psychicky.

„Vlastně celý člověk se touto aktivitou dává dohromady. Žádné prášky na toto nejsou a operovat není co,“ podotýká Miroslav Císař a dodává: „My jsme vlastně byli donuceni vyhledávat různé aktivity, kde se mozek podporuje určitou činností.“ „Plavání mě baví. Ale je to dřina,“ pomalu artikuluje Martin.

Závody, příprava, dvakrát ročně soustředení, to jsou aktivity, které nejen Martinovi pomáhají rozvíjet se a více se začleňovat do společnosti a běžného života. „On by do normálního sportu chodit nemohl, tady se seznámí s dalšími lidmi, dostane se do kolektivu a to ho motivuje,“ říká maminka Miroslava.

Naprosto nepostradatelnými lidmi ve Vodomílku jsou dobrovolníci. Převážně mladí lidé, kteří chodí pravidelně do bazénu asistovat postiženým při plavání. Bez nich by toho někteří moc neuplavali. Některým z nich přitom ještě nebylo osmnáct let.

„Já jsem dřív závodně plaval. A pak jsem si přečetl v novinách, že tady funguje takovýhle klub a hledá dobrovolníky, tak jsem se přihlásil. Řekl jsem si, že spojím příjemné s užitečným a budu chodit na bazén,“ říká jeden z nich Jakub Žatečka. Pokroky u dětí jsou podle něj postupné a projeví se až po delší době. „Ale o to víc potěší,“ říká.