Vedle hokejové Dukly, stále oblíbenější zoologické zahrady a nenáviděného Prioru patří do Jihlavy trolejbusy. Protože trolejbusovou městskou dopravu nemají ani v řadě větších měst České republiky, patří i v tomto směru Jihlava do vybrané společnosti.

A společně s trolejbusy tak s námi žije v Jihlavě několik desítek lidí, kteří trolejbusy řídí, trolejbusáků.

Trolejbusy mají oproti daleko rozšířenějším autobusům určitě řadu výhod. Vydávám se po lince C z centra Jihlavy do Horního Kosova, abych si přednosti trolejbusů připomenul, role průvodkyně se ujímá Zdeňka Štěpánová, jediná žena ve společnosti více než stovky mužů, která charakteristické vozidlo řídí. „Trolejbus je klidnější než autobus, také hluk je uvnitř vozidla nižší než právě v autobusu,“ přibližuje rozdíly Zdeňka Štěpánová.

Cesta Jihlavou s průvodkyní

V pátek krátce po poledni, kdy jízdu na trase C absolvujeme, je vůz poloprázdný. Trochu početnější skupinka cestujících nastupuje u domu kultury, naopak u městských domů na Jiráskově ulici nestojí nikdo, takže Zdeňka Štěpánová pouze nepatrně přibrzdí, ale vzápětí pokračuje stabilní rychlostí. „Někdy ani tou městskou padesátkou nejedeme,“ připomíná řidička. „Vlastně všechny zastávky kromě těch na Masarykově náměstí jsou na znamení, sledovat, zda někdo nechce vystupovat nebo nastupovat, patří k základním činnostem řidiče,“ zasvěcuje do trolejbusáckého řemesla Zdeňka Štěpánová.

A stejně tak musí opakovaně kouknout do zpětného zrcátka, zda někdo na zastávku nedobíhá. „Poběž, nezastavuj!“ hecuje spíš sama pro sebe školáka, který chce chytit trolejbus na zastávce na ulici S. K. Neumanna, předposlední zastávce před Horním Kosovem. „Asi ještě důležitější je dávat pozor, jak jsou nastaveny výhybky, právě tam hrozí největší nebezpečí chyb,“ zdůrazní.

V Horním Kosově se vůz vyprázdní a zajede do smyčky. Zdeňka Štěpánová přesune značku k dalšímu spoji a s konstatováním, že má do odjezdu šest minut, může svůj život s trolejbusem a s dráty nad hlavou přece jen trochu rozvést.

Řízení trolejbusu musí být i koníčkem

K řízení trolejbusu se dostala sice teprve před třemi lety, přesto to nejspíš nebylo úplně náhodou. „Trolejbus jsem chtěla řídit už jako malá holka, nakonec jsem se k tomu dostala až ve svých devětačtyřiceti letech,“ vypráví žena za volantem. Celý život dělala ve strojírenství, práce samostatné konstruktérky v Motorpalu, kde pracovala třiadvacet let, je důkazem, že jí technika nebyla nikdy cizí. Pak prošla ještě několik dalších strojírenských firem, ale opakující se výpovědi pro nadbytečnost a okamžik, kdy spatřila v Jihlavě autoškolu s trolejbusem, měly osudový význam. „Jako řidička trolejbusu jsem naprosto spokojená. I když to možná ne všichni chápou, tahle práce mě opravdu baví, těším se na okamžiky, kdy zase usednu za volant,“ vypráví.

Její profesní kariéře se podobá i trolejbusácký životopis Vítězslava Milfajta, řidiče a občasného dispečera, který přišel do jihlavského dopravního podniku rovněž ve zralejším věku. „Čtyřiadvacet let jsem pracoval v mototechně. Pak jsem to zkoušel u několika soukromníků, ale to mě vůbec nebavilo. No a potom jsem uviděl inzerát a od té doby jsem trolejbusákem,“ říká Vítězslav Milfajt, který svůj život se světem jihlavských trolejbusů spojil v roce 2002.

V roce 1948 bylo první linkou „áčko“

Trolejbusy začaly jezdit v Jihlavě 19. prosince 1948. Tehdejší první zprovozněný úsek z Masarykova náměstí na hlavní nádraží se stal základem současné trasy A. Jihlavský dopravní podnik začínal se čtyřmi vozy, s rokem 1949 rozšířil vozový park o další dva vozy.

Jak lze dále vyčíst z nedávno vydané knihy o století jihlavské dopravy, Jihlava byla v roce 1948 šestým městem na území dnešní České republiky, která měla trolejbusy. Dříve byla trolejbusová doprava zavedena v Praze, Plzni a Zlíně. Hned po válce spojily trolejbusy Litvínov se Zálužím (Mostem) a těsně před Jihlavou začaly jezdit v Českých Budějovicích.

V Jihlavě se postupně začalo jezdit na sedmi linkách, během let přibyly trasy B, BI, C, D, DI a E. Na trasách D a DI se jezdilo od roku 1982, obě tyto linky byly zrušeny v roce 1992.

Dneska tedy jihlavské trolejbusy jezdí na pěti trasách, přičemž B a BI (trolejbusáci čtou její označení B s čarou, nikoliv B jedna, jak jí někdy říkají laici) jezdí na shodném okruhu, avšak v protisměru. „Linku B s čarou mám nejraději, zejména teď, když nám tam přidali v jízdních řádech čas navíc, se na ní jezdí moc příjemně. Navíc je taková pěkně technická, to se mi líbí,“ vypráví Zdeňka Štěpánová.

Vítězslav Milfajt si pochvaluje, že se podle rozpisu služeb dostane na všechny trasy. „Vyhovuje mi, že se to střídá, že jezdíme na všech linkách,“ potvrzuje.

Sportovní fanoušci bývají v pohodě

Společné na trolejbusáckém osudu mají pak všichni řidiči to, že na ranní směnu musí vstávat opravdu hodně brzy, někdy i mezi druhou a třetí hodinou ranní. „Vůbec mi to nevadí, naopak se těším, že budu v práci za svítání,“ rozhovoří se Zdeňka Štěpánová. „Ale ráda vstávám i v zimě. To jdu do vozovny raději dřív a vůz vytopím, aby v něm bylo teplo. Ježdění v kabátu mě nebaví,“ vysvětluje.

Na trase linky C se vracíme z Horního Kosova do centra Jihlavy, cestujících postupně přibývá, někteří tak absolvují jízdu už ve stoje, většina jich vystoupí na Masarykově náměstí.

Ještě před tím ovšem mineme dvě největší jihlavská sportoviště. V Jiráskově ulici fotbalový stadion Vysočiny, o tři zastávky později pak Horácký zimní stadion. „Sportovní fanoušci mi většinou nevadí, nebývají s nimi potíže,“ reaguje na očekávanou otázku na zkušenosti se specifickou skupinou cestujících Zdeňka Štěpánová.

A podle Vítězslava Milfajta ani lidé, kteří se vrací domů trolejbusem poté, co vypili nějaký ten alkohol, nejsou postrachem. „Když se jinak chovají slušně a nikoho neobtěžují, tak s opilými není problém. Jednou jsem hned takhle po ránu na hlavním nádraží naložil skupinku chlapíků vracejících se do Jihlavy z nějakých pivních slavností z Havlíčkova Brodu. Z kapes jim koukaly lahváče, na první pohled na nich bylo znát, že pili. Když pak vystoupili, tak po nich nezůstal žádný nepořádek, takže bylo všechno v pořádku,“ vzpomíná na historku Vítězslav Milfajt. „Ze včerejška na dnešek ovšem vezl kolega opilce, který pomočil hned dvakrát sedačky. Tak v takovém případě bych asi v klidu nezůstal. Úplně nesnáším vandaly a pak mi vadí ti, kteří si pouští hudbu, a ze sluchátek, která mají na hlavě, a je to slyšet až ke mně,“ dodává.

Za volantem trolejbusu zažil Vítězslav Milfajt i pár dramatičtějších chvil. Bouračku s osobním autem na křižovatce ulic Wolkerovy a Seifertovy si pamatuje dobře i díky tomu, že se stala právě v ten den, kdy před lety na dálnici u Kozlova shořela cisterna plná hořlaviny. „Dálnice byla zavřená, všichni jezdili přes Jihlavu a na provozu ve městě to bylo pochopitelně znát. Řidič toho auta to tady neznal, což naznačila pražská značka. Nečekal jsem, že na stopce nezastaví, neměl jsem šanci střetu zabránit. Tak jsem jen vykulil oči a čekal, až to bouchne. Naštěstí se nikomu v tom autě, které bylo jinak na odpis, nic nestalo,“ uzavírá historku s dobrým koncem Vítězslav Milfajt.

Špičkoví šoféři se třemi řidičáky

V posledních letech přibylo případů, kdy soukromí dopravci posadí za volant šoféry bez zkušeností, někdy i bez příslušného oprávnění a tu a tam i bez lékařské prohlídky. To ale v jihlavské městské dopravě rozhodně nehrozí. „Jako trolejbusáci máme dokonce tři řidičáky: klasický na autobus, tedy déčko, a pak ještě drážní a profesní,“ připomíná Zdeňka Štěpánová.

A Vítězslav Milfajt hned doplní, že ani ty povinné, náročné lékařské prohlídky neberou trolejbusáci pouze jako nutné zlo. „Člověk aspoň ví, že je zdráv. Kdyby nebyl, tak jde okamžitě z trolejbusu dolů,“ naznačuje.

Dneska po Jihlavě jezdí celkem dvaatřicet trolejbusů, dva nejstarší modely, označované mezi dopraváky jako čtrnáctky a jedenadvacítky, čeká posledních pár měsíců, neboť je mají nahradit moderní Solarisy nesoucí číslo 26. „S těmi se jezdí jako s osobním autem, to je doslova pohoda. Máme tam klimatizaci, ledničku, elektroniku,“ pochvaluje si poslední model jihlavského trolejbusu Vítězslav Milfajt. „Já mám ale ráda i starší typ, dvacet čtyřku,“ uzavírá Zdeňka Štěpánová.