Dvaadvacetiletá Petra Eliášová z Pavlova v těchto dnech ukončila studium oboru Všeobecná sestra na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě.

„Pomáhat lidem jsem chtěla už od základky. Sestra je totiž někdy ta jediná, která může dát pacientovi ještě nějakou naději a podpořit ho,“ přiblížila Petra Eliášová, která chce nyní pracovat v nemocnici na anesteziologicko ­ resuscitačním oddělení nebo na jednotce intenzivní péče.

S lidmi, kteří balancovali na hranici mezi životem a smrtí, už má první zkušenosti. S některými se totiž osobně setkala při shromažďování podkladů pro bakalářskou práci o pozitivních účincích takzvané bazální stimulace, o které ještě bude řeč.

Lidé, kteří se dostali mimo své tělo

Mladá zdravotnice tak mohla vyslechnout zajímavé zážitky těch, kteří prošli klinickou smrtí nebo byli několik dnů vbezvědomí.

„Co mi přišlo nejzajímavější, bylo to, že všichni tři lidé, u kterých nastala klinická smrt, popisovali, že se dostali mimo své tělo. Například muž, který se topil, viděl, jak pak na břehu jeho tělo oživují záchranáři. Jedna žena zase viděla u svého těla v nemocnici brečícího manžela. Vůbec nechápala, proč její muž brečí, když jí je dobře. Ke svému tělu totiž nic necítila,“ vylíčila Eliášová nejzajímavější vzpomínky lidí, kteří se vrátili zpátky do života.

Většina lidí, kteří byli v bezvědomí, si přitom z tohoto stavu nic nepamatuje. O to zajímavější je pak vyprávění těch, kteří mají alespoň nějaké vzpomínky.

„Mluvila jsem s klukem, který si jasně pamatoval, jak sám odešel od autonehody. Potom byl v zeleném bunkru a pamatuje si i to, jak navštěvoval své známé i rozhovory s nimi. Ve skutečnosti ho ale od autonehody transportovali záchrankou na traumatologické centrum už v bezvědomí,“ popsala zdravotnice s tím, že tyto stavy jsou zřejmě způsobené poškozením mozku, který pak zapříčiní to, že člověk v bezvědomí prožívá stavy odlišné od reality.

Jako paní, která dokonce zažila jak hluboké, tak i lehčí bezvědomí. „Paní si z hlubokého bezvědomí pamatovala svět, kde podle ní bylo všechno velmi krásné. Byla tam s nějakým fajn člověkem. Když se po třech dnech začala jakoby probouzet, vnímala už hlasy zdravotníků a lidí z okolí. Jedna žena dokonce popisovala, že když ležela v bezvědomí a vypadala, že nic nevnímá, tak o ní zdravotníci mluvili velmi nepěkně. Když mi to líčila, měla v očích slzy. To jsem se utvrdila v tom, že i tento pacient své okolí může slyšet,“ uvedla Eliášová.

Právě při probouzení takovýchto pacientů se v poslední době využívá bazální stimulace. Stimuly mají pomoci přivést člověka zpátky, což se také ve velké míře daří, jak dokazují úspěchy nezvyklé metody.

Komunikace je nejdůležitější

„V této terapii je nejdůležitější komunikace zdravotníka nebo i rodiny s člověkem, který je v bezvědomí. Při tom se využívají stimuly, které pacient znal a používal. Například mu můžeme dát do ruky jeho osobní věci – telefon, tričko, oblíbený polštářek a při tom s ním o té věci, která je mu velmi blízká, mluvit. Povídáme si s ním, i když zdánlivě nevnímá,“ vysvětlila sestra.

Pacient se totiž může probouzet do neklidu. A to z toho důvodu, že vůbec neví, co se s ním děje. A právě jeho oblíbená věc, hudba nebo hlasy rodiny a příbuzných ho mají pomoci zklidnit.

„Vím, že jednomu nemocnému pomáhalo, když mu rodiče nahráli na přehrávač svoje hlasy a personál mu je pouštěl do sluchátek. Díky tomu se ho podařilo zklidnit a nemohl si například ani nijak ublížit,“ uvedla jeden příklad z praxe sestřička.

Terapii lze využít i u nemocných lidí, jak se přesvědčila sama zdravotnice. „Paní s roztroušenou sklerózou, která už na tom byla hodně špatně, pomáhalo, když jsme si s ní povídali. Vždycky se zklidnila. Měla u sebe oblíbený polštářek, měla kolem sebe fotky své rodiny a vlastní tričko, které nosila,“ doplnila Eliášová.

ZUZANA MUSILOVÁ