Na ostré střelby na vojenskou střelnici Vílanec mezi Rančířovem a jižní částí Jihlavy – Popicemi – se sjížděly od 60. let minulého století do přelomu milénia davy v uniformách.

Vojáci „záklaďáci“, pokud nestříleli, cvičili na betonu za hlavní budovou. „Vpravo v bok, vlevo v bok, levá, levá,“ dupali vysokými botami pořadovým krokem. Nebo běhali na překážkové dráze. Vojáci z povolání stříleli z pistole a čas od času házeli z železobetonových krytů ostré granáty.

Tanky najížděly na kamenná stanoviště u tří drah. Tankisté nacvičovali náhradní střelbu na terč pomocí vložené hlavně malého průměru, aby se jim při střelbě plnou ráží na tankové střelnici na Šumavě lépe mířilo.

Na střelnici Vílanec občas zajížděly z tankodromu či autoparku Pístov kolové i pásové obrněnce. Tráva na střelnici byla vždy posečená, cestičky vysypané, upravené s okraji vybílenými vápnem. Okenní rámy budovy střelnice zářily červenou barvou, dveře bílou. Z řídicí věže odhoukala siréna zahájení ostrých střeleb ze samopalu.

Na stožáru se třepotala červená vlajka, na věži svítilo červené světlo. Důstojníkům s dalekohledy na ochozu neuniklo nic z dění pod věží i v cílových plochách stovky metrů daleko. „K přípravné čáře pochodem vchod!“ Křičel velící důstojník na dvacetileté kluky, oblečené v maskáčích „šedesátkách“.

Střelba rušila lidi široko daleko

Vojáci „záklaďáci“ dostali od praporčíka ostré náboje. Povel střídal povel. „K palebné čáře pochodem vchod! K boji!“ Vojáci se vrhali k zemi se samopalem připraveným ke střelbě. „Krátkými dávkami pal!“

Střelnici zahltilo práskání dávek ze samopalu vzor 58. Lidé ve Vílanci a Rančířově i na druhé straně v Popicích a Pístově věděli, že si ten den neužijí klidu. Střelbu slýchávali lidé i v dalších jižních částech Jihlavy. Někdy se střílelo za tmy o takzvaných nočních střelbách.

Na věži střelnice nejednou za čtyři desítky let provozu stál generál tehdejší Československé lidové armády, nebo přinejmenším někdo z nadřízené 4. tankové divize v Havlíčkově Brodě.

Bezpečnost při střelbách musela být stoprocentní. Velitelé sloužící v jihlavském 8. tankovém pluku měli noční můru, že někdo něco zanedbá a mimořádná událost bude na světě. Neštěstí na ostrých střelbách byla vždycky „malérem“. Velitelé měli hned na krku vojenské vyšetřovatele.

„Kontráši“ měli pověst tvrdých neúplatných „zupáků“ a kontakty na nejvyšších místech. „Střelbu ukončit!“ Vojáci zajistili samopaly a odklusali z palebné čáry. Střelba pro ně skončila. Služba běžela k terčům a střelcům počítala zásahy. Ti nejlepší mohli počítat s „opušťákem“.

Naposled se střílelo v roce 2000

Střelnici Vílanec znal dobře dnešní ředitel Krajského vojenského velitelství Jihlava plukovník Jan Ňachaj.

„Na střelnici jsem chodil po roce 1980. Bylo tam pro tankisty všechno včetně nájezdových ploch pro nácvik střelby s vloženou hlavní. Střelnici hlídali vojáci se psy a nácvik střelby probíhal až do 90. let, kdy šla armáda do útlumu. Od roku 1994 se tam několik let střílelo jenom z pistole a samopalu. Pak začali zemědělci dělat problémy. Domáhali se pozemků pod střelnicí a jezdili nám tam s kombajny. Museli jsme s nimi uzavřít dohody, aby nás vůbec nechali střílet,“ připomněl útlum vojenské střelnice Jan Ňachaj.

Změny pocítila celá jihlavská posádka. „Posádka v Jihlavě měla před útlumem stále 150 až 200 důstojníků a celkem kolem osmi setvojáků. Když do Jihlavy přišla samohybná děla, měl 8. tankový pluk kolem 300 tanků. Patřili jsme pod 4. tankovou divizi s 15 tisíci vojáky. Takové divize mělo Československo nejprve tři, pak šest,“ říká plukovník v záloze, jenž svého času velel ve vyšší funkci.

„Dění v armádě dnes je pro myšlení nás starých vojáků katastrofa. Říkají, že armáda vystačí s 30 tanky, což byla pomalu jedna četa tankového pluku. S tím je možné bránit se proti partičce, která něco vyvede, ale pár tanků republiku neubrání a vůbec to nevydá na strategickou obranu nebo útok. Těch 20 letadel je sotva na uhlídání státní hranice,“ připojuje se další plukovník v záloze, který si rovněž nepřeje uvádět jméno. Vojáci si dobře pamatují na poslední střelby na vílanecké střelnici v roce 2000. Tři roky nato armáda oficiálně zrušila jihlavskou vojenskou posádku.

Dřevo ze střelnice nikdo nechce

Starostka Vílance Bohumila Pípová má z chátrajícího komplexu budov střelnice těžkou hlavu. Objekty leží totiž ve vílaneckém katastru.

„Pozemky patří jednomu soukromému vlastníkovi od nás a budovy jsou pořád majetkem vojska. Od doby, kdy armáda opustila střelnici, jsou stavby v zoufalém stavu. Je to bezvýchodná situace. Všechno, co šlo ukrást, je pryč a budovy se pomalu rozpadají,“ podotýká vílanecká starostka. Ze staveb zmizela okna, dveře, plechové parapety i bleskosvody. Skleněné cihly „luxfery“ vytloukli vandalové železnými tyčemi. Reportér Deníku v sobotu narazil v jednom z baráčků opuštěného komplexu na trojici bezdomovců ve spacích pytlích.

„Armáda se chce objektů zbavit, platí zbytečně daň z pozemků. Nabízí je k prodeji, ale kdo by kupoval ruiny. Vojáci měli stavby nabídnout hned po uvolnění a teď by z nich mohly být třeba sklady,“ říká Bohumila Pípová. Připomněla, že vojáci zanechali na místě ještě jeden restík. Lesy za cílovou plochou jsou provrtané kulkami střelných zbraní.

„Lesy za střelnicí jsou naše. Je tam poničené dřevo, které nikdo nechce. Později tam vojáci udělali ochranné valy, aby kulky nelétaly do lesa. Soukromí vlastníci ze stromů nic nemají. Nabízeli jsme v 90. letech lidem kubík dřeva po desetikoruně, ale nikdo to nechtěl. Ani Kronospan ne. Dřevo je totiž samá kulka,“ přibližuje starostka Vílance.

STANISLAV JELÍNEK